O období tzv. rozstříleného obrození, při němž byla ve 20. a 30. letech prakticky zlikvidována veškerá ukrajinská inteligence, český čtenář téměř nic neví. A přeci již v té době vycházely překlady děl těchto autorů a v českém tisku se o nich psalo.

José María Arguedas je nejuznávanější peruánský prozaik. To platí v Peru, jinde je známější Mario Vargas Llosa. Prózy José Maríi Arguedase – romány, povídky, eseje – mají vždy osobní záruku: autor nemusí hlásat, že to vše má zažité a myslí na dané téma „po mnoho let“. Je z těch mála spisovatelů, u nichž platí jednota díla a života, z jeho knih a z jeho osobnosti – dnes už mýtu osobnosti – charismaticky působí opravdovost, něžná senzibilita, prožitek dramatu andské kultury a vesmírné krásy.

V Pavesově románu Měsíc a ohně se noříme do motivů, které kolují všemi jeho díly a porůznu se spolu prolínají – jsou to odchod a návrat, vztah k rodné hroudě, sepětí s přírodou, paměť a nostalgie, válka, hledání kořenů.

Pavesův autobiografický román Dům na kopcích se odehrává v přelomovém období druhé světové války a je považován za jedno z nejvýznamnějších děl italské poválečné literatury.

Obludou, současně příšernou i krásnou, která svojí krásou ostatní fascinovala a ochromovala, až z toho kameněli, takže i proto si ji Gianni Versace zvolil jako logo své firmy, byla a zůstává Medúsa.

„Znenadání se stalo doslova následující,“ zní první věta Prologu zatím posledního románu Saši Sokolova Palisandreia (1985). Již ruský filolog Vladimir Toporov si všiml, že ruské slovo vdrug (náhle, znenadání) vyjadřující náhlý zvrat v ději tvoří páteř Dostojevského příběhů. Tento princip uplatnil též Andrej Bělyj ve svém románu Petrohrad, jenž bývá někdy srovnáván s Joyceovým Odysseem.

Již slavný B. Pascal napsal, že člověk nemá věřit, že je roven zvířatům nebo andělům, ani mu nemá být jedno či druhé utajeno, ale má si být vědom obojího. Ještě citovanější je pak jeho výrok, že člověk není ani anděl, ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem.

V posledních letech jsem v souvislosti s hodnocením románové tvorby, až na nepatrné výjimky, nezaznamenala nic, co by se dotýkalo podstaty současného románu. Současného ve významu změny formy ve vztahu ke klasickému románu. Jako současná tvorba je tak představován starý román ověšený bižuterií dneška.

Již od získání nezávislosti se Ukrajina snaží, aby byl jeden z několika hladomorů 20. století (1932–33) uznán světově jako genocida. Dle stále dalších odhalovaných informací je nesporné, že tomu tak bylo. Sovětská moc měla dokonalý plán na likvidaci ukrajinského národa, a to formou uměle vyvolaného hladomoru. Jako první byla likvidována tehdy silná ukrajinská inteligence, především spisovatelé, básníci, umělci aj. Ukrajina si v těchto dnech připomíná 78 let od této tragédie.

Dějiny recepce Oswalda Spenglera v evropském a americkém myšlení jsou velmi obsáhlé. Po všech výše zmíněných autorech, kteří se do spenglerovské diskuse zapojili, i po mnohem větším počtu autorů nezmíněných (Max Weber, Ernst Troeltsch, Georg Lukácz, Theodor Adorno...) stále přibývají nové spenglerovské studie a monografie.

V předchozím eseji jsem poukázal na skutečnost, že nejvýraznějším rysem prvních tří povídek Dubliňanů je rozpůlený narativní subjekt, v němž se dospělý spisovatel střetává s dětskou postavou, z jejíž osobní perspektivy se snaží podat jeho osobní příběh, ovšem v jazyce, který téměř neustále avizuje svou zkušenou cizost, svou dospělost a obývání prostor dětství obvykle nepřístupných.

Silvia Ballestrová patří mezi nejznámější a nejoblíbenější představitele generační literatury, jejímiž hrdiny jsou mladí lidé dospívající v 80. a 90. letech 20. století. Originálním přínosem Ballestrové, kromě líčení studentského života v Boloni a boje přespolních studentů se všemi, kdo se je snaží využít, je umístění příběhů do rodných Marek a používání místního dialektu.

Západní svět si prožil svůj velký otřes 11. 9. 2001, Japonsko prozatím poslední velký šok zažilo o šest let dříve...

„Hledám-li jiný výraz pro tajemství, nalézám vždy jen jedno slovo – Praha“. To jsou slova, kterými italský bohemista Angelo Maria Ripellino (1923–1978) ve své knize Magická Praha zmíněné město charakterizuje.

Dvanáct tisíc dolarů, to je cena za „americký sen“, alespoň tedy pro vypravěče a hlavního hrdinu románového debutu Michaela Thomase Na dno, románu o zoufalé snaze uspět v americké společnosti, který svému autorovi vynesl roku 2009 nejvýše dotované literární ocenění na světě, dublinskou cenu IMPAC, a rovněž mu získal obrovské uznání mezi čtenáři.

Všechno je otázka vidění. Jako na poušti, kde se oko nemá čeho zachytit, ztrácí měřítka, oko si plete sklony, velikosti, vzdálenosti. Najednou je nutno spoléhat na intuici, instinkt.

Zpráva o udělení Nobelovy ceny za literaturu Hertě Müllerové překvapila všechny. Ani německá média v roce 2009 neskrývala údiv a překvapení, natož ta česká, v nichž se psalo o „relativně neznámé Němce“...

Marsé se v románu Dívka se zlatými kalhotkami zabývá jedním základním tématem, které se prolíná většinou jeho knih: onou křehkou a nejasnou hranicí mezi lží a pravdou.

Když nechal Karel Čapek ve své povídce Básník z roku 1928 vyjadřovat se k tragické nehodě postavy studenta strojního inženýrství a básníka, k usvědčení pachatele vedlo kupodivu svědectví básníka, a ne technika.

Už je to deset let, co jsem podivuhodný životní příběh Waldemara Nodse slyšela poprvé, a od té doby na něj musím neustále myslet. Cítila jsem, že je to příběh, který se potuluje a chce, aby ho lidé vyprávěli.

Venku je zima a Martin Klein si chce uvařit čaj. Pustí hořák, ale dříve než na něj postaví hrneček s vodou, všimne si za oknem, jak jeho milovaný pes skáče na dveře a marně se snaží dostat dovnitř. Dveře ale nejdou odemknout.

Po Svízeli, Dětech bahna, Zazi v metru, Modrých květech a řadě dalších Queneauových suverénních románových vyprávění se českému čtenáři dostává do ruky ve Francii teprve nedávno vydaná raná hříčka Oblý a Pelech (Hazard et Fissile). Text zřejmě pochází z konce dvacátých let a výrazně jej ovlivnila autorova surrealistická zkušenost a četba Fantomase.

Svätojánska noc je zároveň jeho pokusom o totálny (dokonalý) román, prvý svojho druhu v rumunskej literatúre. Eliadeho štýl je strohý, zrozumiteľný, nepsychologizujúci; so snahou priblížiť sa klasickému typu rozprávania, príznačnému pre mytologické príbehy.

V napínavém milostném příběhu Pamatuj, že tě mám rád autor předkládá čtenářům téma tragického údělu obyvatel Západní Sahary a saharských utečeneckých táborů.

Kdo nikdy neslyšel o tom, že příběh bratrů Collyerových není smyšlený, ale naopak strašlivě skutečný, může se jen dohadovat, že Homer, píšící svůj příběh na psacím stroji pro slepce inspirován svojí částečně vysněnou francouzskou múzou Jacqueline volá po bratrovi už zřejmě na samém konci svých životních sil, když umírá hlady, a Langley po oné strašné ráně, která k Homerovi dolehla i v jeho hluchotě, už v tu chvíli není nejspíše naživu.

Je mu jednašedesát, napsal téměř dvě desítky celosvětově vydaných knih, každý den uběhne deset kilometrů a každý rok jeden maraton. Už více než čtvrtstoletí je Haruki Murakami nejslavnějším japonským spisovatelem současnosti a nejzarputilejším běžcem mezi spisovateli.

Témou je všeobecná interpretácia barokovej básne Jána Andreja (alebo Ondreja) Demiana Pláč Cigánů. Na druhej strane však túto báseň možno vnímať v danej problematike ako pars pro toto, pretože vzorovo odráža dlhodobé spoločenské povedomie o tejto etnickej skupine nielen v slovenskej (historicky uhorskej) societe, ale de facto v celom európskom priestore.

V předchozím úvodním eseji jsem se přimlouval za holistický přístup k Joyceovi, v němž se jeho ranému, zdánlivě realistickému dílu věnuje stejný druh pozornosti jako jeho dílu pozdnímu, otevřeně experimentálnímu.

Jedna z nejvýznamnějších britských poválečných spisovatelek, Beryl Bainbridgeová, zemřela v Londýně 2. července 2010. Narodila se v Liverpoolu 21. listopadu 1932 (někdy bývá uváděn rok narození 1933 i 1934). Působila jako herečka, ale pak se začala věnovat psaní.

Stalo se vám někdy, že jste chtěli někoho pozdravit, ale přeřekli jste se a místo pozdravu jste mu rozkopli tu jeho pitomou hlavu jak přezrálý meloun? Sešlápli jste někdy plyn až k podlaze, i když vám svítila červená, a projeli lidmi na přechodu jako polem kukuřice?