Je-li nějaký autor důsledný a důkladný ve svém díle i životě, je to Mario Vargas Llosa. Říká se o něm, že rychleji píše, než čtenáři stačí číst. Své obsáhlé romány nebo důkladné literární analýzy však neseká narychlo a neodbývá, naopak je o něm známo, že si pečlivě shání materiál, noří se do archivů v hledání dobových dokumentů, cestuje do dějišť svých knih, s železnou kázní pak vysedává u stolu a píše a píše.

Před sto lety se narodil jeden z nejvýznamnějších představitelů ukrajinské intelektuální prózy Valerjan Pidmohylnyj. Nedožil se ani čtyřiceti let; byl zavražděn bolševickou mocí.

Ještě nedávno nepříliš známou autorku Delphine de Vigan čte dnes téměř celá Francie. Její v pořadí pátý román si v roce 2009 získal pozornost širšího publika, když se objevil v nominaci na prestižní ocenění Prix Goncourt a udržel se tamaž do posledního kola. Porota sice nakonec její knihu nevybrala, nicméně to pro autorku znamenalo důležitý krok v kariéře, díky němuž se tato kniha v překladu dostává do rukou také českým čtenářům.

Nad knihami Toník a jeskyně snů Magdaleny Platzové a Kiko a tajemství papírového motýla Markéty Pilátové, které v loňském roce vydalo nakladatelství Meander, lze myslím rozvíjet celou řadu otázek týkajících se obecnějšího přemítání nad literaturou věnovanou dětem, nad jejím obrazem společnosti a postavení dítěte v ní.

Text se zabývá vztahem literatury a společnosti, či přesněji vlivem literatury na společnost, a to v mnoha souvislostech a z různých úhlů pohledu: od formování národních komunit až ke sci-fi a jejímu vztahu ke skutečnému poznávání vesmíru, od Bible a Homéra až k počítačovým hrám, gamebookům a kyberkultuře.

Když v roce 2007, dva roky po smrti Guillerma Cabrery Infanta, předala jeho manželka Miriam Gómezová literárním agentům k vydání rukopis románu Přelétavé nymfy (La ninfa incostante), vzbudilo to ve Španělsku a v Latinské Americe velkou vlnu očekávání. Zároveň se objevily i pochybovačné hlasy, zda nepůjde, jak už to u posmrtně vydávaných děl bývá, o nějakého „Frankensteina“, román sešitý z nalezených fragmentů, nebo zda se nebude jednat o jakousi literární recyklaci, přepracování starší látky, ja

O období tzv. rozstříleného obrození, při němž byla ve 20. a 30. letech prakticky zlikvidována veškerá ukrajinská inteligence, český čtenář téměř nic neví. A přeci již v té době vycházely překlady děl těchto autorů a v českém tisku se o nich psalo.

José María Arguedas je nejuznávanější peruánský prozaik. To platí v Peru, jinde je známější Mario Vargas Llosa. Prózy José Maríi Arguedase – romány, povídky, eseje – mají vždy osobní záruku: autor nemusí hlásat, že to vše má zažité a myslí na dané téma „po mnoho let“. Je z těch mála spisovatelů, u nichž platí jednota díla a života, z jeho knih a z jeho osobnosti – dnes už mýtu osobnosti – charismaticky působí opravdovost, něžná senzibilita, prožitek dramatu andské kultury a vesmírné krásy.

V Pavesově románu Měsíc a ohně se noříme do motivů, které kolují všemi jeho díly a porůznu se spolu prolínají – jsou to odchod a návrat, vztah k rodné hroudě, sepětí s přírodou, paměť a nostalgie, válka, hledání kořenů.

Pavesův autobiografický román Dům na kopcích se odehrává v přelomovém období druhé světové války a je považován za jedno z nejvýznamnějších děl italské poválečné literatury.

Obludou, současně příšernou i krásnou, která svojí krásou ostatní fascinovala a ochromovala, až z toho kameněli, takže i proto si ji Gianni Versace zvolil jako logo své firmy, byla a zůstává Medúsa.

„Znenadání se stalo doslova následující,“ zní první věta Prologu zatím posledního románu Saši Sokolova Palisandreia (1985). Již ruský filolog Vladimir Toporov si všiml, že ruské slovo vdrug (náhle, znenadání) vyjadřující náhlý zvrat v ději tvoří páteř Dostojevského příběhů. Tento princip uplatnil též Andrej Bělyj ve svém románu Petrohrad, jenž bývá někdy srovnáván s Joyceovým Odysseem.

Již slavný B. Pascal napsal, že člověk nemá věřit, že je roven zvířatům nebo andělům, ani mu nemá být jedno či druhé utajeno, ale má si být vědom obojího. Ještě citovanější je pak jeho výrok, že člověk není ani anděl, ani zvíře, a bohužel kdykoli chce dělat anděla, stává se zvířetem.

V posledních letech jsem v souvislosti s hodnocením románové tvorby, až na nepatrné výjimky, nezaznamenala nic, co by se dotýkalo podstaty současného románu. Současného ve významu změny formy ve vztahu ke klasickému románu. Jako současná tvorba je tak představován starý román ověšený bižuterií dneška.

Již od získání nezávislosti se Ukrajina snaží, aby byl jeden z několika hladomorů 20. století (1932–33) uznán světově jako genocida. Dle stále dalších odhalovaných informací je nesporné, že tomu tak bylo. Sovětská moc měla dokonalý plán na likvidaci ukrajinského národa, a to formou uměle vyvolaného hladomoru. Jako první byla likvidována tehdy silná ukrajinská inteligence, především spisovatelé, básníci, umělci aj. Ukrajina si v těchto dnech připomíná 78 let od této tragédie.

Dějiny recepce Oswalda Spenglera v evropském a americkém myšlení jsou velmi obsáhlé. Po všech výše zmíněných autorech, kteří se do spenglerovské diskuse zapojili, i po mnohem větším počtu autorů nezmíněných (Max Weber, Ernst Troeltsch, Georg Lukácz, Theodor Adorno...) stále přibývají nové spenglerovské studie a monografie.

V předchozím eseji jsem poukázal na skutečnost, že nejvýraznějším rysem prvních tří povídek Dubliňanů je rozpůlený narativní subjekt, v němž se dospělý spisovatel střetává s dětskou postavou, z jejíž osobní perspektivy se snaží podat jeho osobní příběh, ovšem v jazyce, který téměř neustále avizuje svou zkušenou cizost, svou dospělost a obývání prostor dětství obvykle nepřístupných.

Silvia Ballestrová patří mezi nejznámější a nejoblíbenější představitele generační literatury, jejímiž hrdiny jsou mladí lidé dospívající v 80. a 90. letech 20. století. Originálním přínosem Ballestrové, kromě líčení studentského života v Boloni a boje přespolních studentů se všemi, kdo se je snaží využít, je umístění příběhů do rodných Marek a používání místního dialektu.

Západní svět si prožil svůj velký otřes 11. 9. 2001, Japonsko prozatím poslední velký šok zažilo o šest let dříve...

„Hledám-li jiný výraz pro tajemství, nalézám vždy jen jedno slovo – Praha“. To jsou slova, kterými italský bohemista Angelo Maria Ripellino (1923–1978) ve své knize Magická Praha zmíněné město charakterizuje.

Dvanáct tisíc dolarů, to je cena za „americký sen“, alespoň tedy pro vypravěče a hlavního hrdinu románového debutu Michaela Thomase Na dno, románu o zoufalé snaze uspět v americké společnosti, který svému autorovi vynesl roku 2009 nejvýše dotované literární ocenění na světě, dublinskou cenu IMPAC, a rovněž mu získal obrovské uznání mezi čtenáři.

Všechno je otázka vidění. Jako na poušti, kde se oko nemá čeho zachytit, ztrácí měřítka, oko si plete sklony, velikosti, vzdálenosti. Najednou je nutno spoléhat na intuici, instinkt.

Zpráva o udělení Nobelovy ceny za literaturu Hertě Müllerové překvapila všechny. Ani německá média v roce 2009 neskrývala údiv a překvapení, natož ta česká, v nichž se psalo o „relativně neznámé Němce“...

Marsé se v románu Dívka se zlatými kalhotkami zabývá jedním základním tématem, které se prolíná většinou jeho knih: onou křehkou a nejasnou hranicí mezi lží a pravdou.

Když nechal Karel Čapek ve své povídce Básník z roku 1928 vyjadřovat se k tragické nehodě postavy studenta strojního inženýrství a básníka, k usvědčení pachatele vedlo kupodivu svědectví básníka, a ne technika.

Už je to deset let, co jsem podivuhodný životní příběh Waldemara Nodse slyšela poprvé, a od té doby na něj musím neustále myslet. Cítila jsem, že je to příběh, který se potuluje a chce, aby ho lidé vyprávěli.

Venku je zima a Martin Klein si chce uvařit čaj. Pustí hořák, ale dříve než na něj postaví hrneček s vodou, všimne si za oknem, jak jeho milovaný pes skáče na dveře a marně se snaží dostat dovnitř. Dveře ale nejdou odemknout.

Po Svízeli, Dětech bahna, Zazi v metru, Modrých květech a řadě dalších Queneauových suverénních románových vyprávění se českému čtenáři dostává do ruky ve Francii teprve nedávno vydaná raná hříčka Oblý a Pelech (Hazard et Fissile). Text zřejmě pochází z konce dvacátých let a výrazně jej ovlivnila autorova surrealistická zkušenost a četba Fantomase.

Svätojánska noc je zároveň jeho pokusom o totálny (dokonalý) román, prvý svojho druhu v rumunskej literatúre. Eliadeho štýl je strohý, zrozumiteľný, nepsychologizujúci; so snahou priblížiť sa klasickému typu rozprávania, príznačnému pre mytologické príbehy.

V napínavém milostném příběhu Pamatuj, že tě mám rád autor předkládá čtenářům téma tragického údělu obyvatel Západní Sahary a saharských utečeneckých táborů.