iLiGlosa

Zajímá vás, kde lidé nejčastěji hledají informace o knihách? Ať už nechcete sami přijít o žádná dobrá doporučení, nebo pracujete v knižním průmyslu a váháte, jak postavit knižní marketing, mohla by vás zajímat zpráva americké agentury NIQ. Nabídla souhrn průzkumu, v němž se zaměřila na problematiku sdílení čtenářských zážitků ve Velké Británii.

Minulý týden obletělo svět – a česká média zejména – video kanadského premiéra Marka Carneyho. Ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu odkázal na esej Moc bezmocných Václava Havla. Na okamžik jsme se tak ocitli ve světle reflektorů. Video se šířilo, čeští novináři ho glosovali, lidé na Instagramu dokonce sdíleli fotografie Havlových knih ve svých domácích knihovnách.

Venezuelská politička a opoziční vůdkyně María Corina Machado předala Donaldu Trumpovi svou čerstvou medaili za Nobelovu cenu míru, informovala nedávno všechna světová média.

Máme za sebou pěknou řádku domácích novoročních projevů. Letos byla nadílka mimořádně bohatá a některé z nich budou ještě nějakou dobu vířit vody, minimálně na sociálních sítích. Témata se však držela očekávaných kolejí: politika domácí i světová, zdraví, soudržnost společnosti.

Je to náročná disciplína každý rok v různých anketách a žebříčcích vybírat, co byly ty nejlepší knihy roku. Rozhodně to ale není disciplína pouze pro literární profesionály, naopak je doporučeníhodná všem trochu aktivnějším čtenářům. Je v ní cosi adventně melancholického i napínavého.

Úroveň literární kritiky klesá, odborné polemiky vymírají – takové nářky se u nás ozývají z různých stran už léta. Jak vyplývá z článku nizozemské publicistky i z nedávné debaty německých literárních kritiků ve Frankfurtu, není to jen český problém.

Smrt, tajemství a mystika. I to jsou témata, s nimiž literáti spojují pražské Klementinum, sídlo Národní knihovny. Jaké záhady či nečekané objevy se s touto starobylou budovou pojí skutečně? Případně jaká potenciální nebezpečí?

Nedávný skandál s bitcoinovým darem mohl všem připomenout, že dary jsou věc ošemetná a často i nebezpečná. Přitom to samozřejmě není žádná nová informace, už ve Vergiliově Aeneidě najdeme slavný výrok „Timeo Danaos et dona ferentes“, tedy „Bojím se Řeků, i když přinášejí dary“. Dotyčnému Trojanovi to však nebylo nic platné, kvůli přijetí zrádného „danajského daru“ bylo jeho město dobyto.

Praha zažila velkolepou návštěvu Dana Browna, jehož nový román odehrávající se v kulisách našeho hlavního města se okamžitě proměnil v mediální událost podzimu. Zatímco fanoušci této americké hvězdy stáli frontu na diskusi v Lucerně, v uličkách Malé Strany se zcela nenápadně procházel jiný spisovatel. Bez ochranky, bez rozhovorů, bez reflektorů.

Norové odvolili. My budeme volit za pár týdnů. Politologům nechme výsledky a jejich rozbory, my zůstaňme u kultury – v nejširším slova smyslu.

Někteří spisovatelé o záhadách píší, u jiných je záhadou jejich identita, u dalších třeba zdroj inspirace, u některých pak datum jejich úmrtí.

Cenu Magnesia Litera jsem podle jednoho webu získala za překlad finského románu Usedlost přes švédštinu. Další si vyvodili, že Finka Maria Turtschaninoff, autorka této švédsky psané knihy, pochází ze Švédska, a setkala jsem se i s otázkou, kdy jsem se naučila finsky (pořád ještě ne). Skvělá příležitost připomenout finskošvédskou literaturu, k jejímž osobnostem patří i autorka muminků Tove Jansson.

Anne Franková se dostala „pod deštník“ queer dějin holokaustu na základě jedné pasáže v denících, v níž vyjadřuje stejnopohlavní touhu. Jak se k těmto „queer stopám“ stavějí české překlady? A jak ovlivňuje debatu na toto téma volba slova „girlfriend“ / „friend“ v anglických překladech?

Jsou dnes pokrývky hlavy hlavně kulturním dědictvím? A jak náležitě slavit jejich svátek?

Vánoce jako svátky klidu, míru, pohody a štěstí. Smrt si ale nevybírá, přichází často nečekaně a nestará se o datum v kalendáři.

Dvě evropská Česká centra se letos ruší, tři nová – z toho dvě v Asii – se zakládají. Znamená to, že s propagací české kultury v Řecku (ČC Atény bylo otevřeno v roce 2018) nebo v nizozemské jazykové oblasti (tam působí ČC třicet let) máme hotovo?

Zatímco se hladina českého rybníčku knižní branže spokojeně rozvlnila po zavedení nulové sazby DPH na knihy, francouzský tisk loví sólokapry ze samého dna. Kauzy jsou to závažné, ačkoli působí, jako by je inicioval sám Arsène Lupin.

Veřejné knihovny ve Finsku jsou velmi oblíbená, hojně navštěvovaná a bezpečná místa, která jsou zasvěcena vzdělávání, kreativitě i relaxaci. Významně přispívají k rozvoji čtenářské, mediální i digitální gramotnosti, fungují jako kulturní centra i jako místa spolupráce či zdroj inspirace. Hlavně jsou však přirozenou součástí měst i obcí, jejich výkladní skříní i obývacím pokojem. Není proto divu, že finští autoři toto prostředí ve svých dílech rádi využívají.

a tak zase život udělal mimořádnou smyčku…

Někdo by to jistě označil za genderový stereotyp, ale tátové se s tím většinou moc nepářou. Nepřeceňují fyzickou ani psychickou nepohodu dětí, natožpak počet vrstev oblečení, v kterých mají jít ven. Děti se s nimi stávají po všech stránkách otužilejšími a rychle se učí novým věcem.

O slepých skvrnách v literatuře i o lásce vytrvalé a odhodlané.

V pondělí ministr kultury s ředitelem Frankfurtského knižního veletrhu podepsali smlouvu o tom, že Česko bude ústředním hostem veletrhu v roce 2026. Lze na to nejlépe reagovat slovy: „Sláva!“ a „Konečně!“.

Cesta za slávou a trápení s překlady: Milan Kundera a jeho francouzské trable.

Možnost překonat alespoň na chvíli omezení daná nutností dýchat patřila po staletí k velkým výzvám, lákajícím dobrodruhy, vojenské stratégy, průzkumníky i podnikatele. Odhalování tajemství mořských hlubin lákalo i spisovatele, ať už čerpali ze zkušeností vlastních, cizích nebo jen ze své fantazie. Mnoho z nich skončilo na dně literárního moře, jiní se však dodnes drží na hladině čtenářského zájmu.

Minulý týden zemřel Milan Kundera, nepochybně jeden z nejvýznamnějších a nejlepších českých spisovatelů druhé poloviny dvacátého století. A zároveň autor, kolem jehož osoby i díla kolují nedorozumění a mýty.

Ulice umístěná přímo do dějiště Nerudovy nejznámější knihy, totiž na Malou Stranu, představuje patrně nejznámější tuzemský příklad veřejného prostranství nesoucího jméno nějakého spisovatele. Napadlo vás ale někdy, kolik Nerudových ulic asi po celém Česku máme? A jak si v tomto ohledu stojí ostatní spisovatelé? Výprava za názvy ulic a náměstí, ať už prstem po mapě nebo v nadcházejícím období dovolených i skutečná, může přinést nejedno překvapení…

Mezi pěti knihami, které dle názoru vybraných respondentů za uplynulých pět set let ovlivnily vývoj švédské literatury a společnosti, najdeme díla očekávatelná i překvapivá. A kolik z nich je k dispozici v češtině?

Pondělní malá demonstrace, která se konala před ministerstvem kultury na podporu přijetí a zdokonalení zákona o statusu umělce, měla i jednu vedlejší linku. Radost by z ní měl Jaroslav Hašek.

Ve Francii pozorují pokles čtenářských aktivit u dětí už od začátku devadesátých let: počet přečtených knih výrazně klesá ve věku kolem 11 let. Tento fenomén rozhodně není francouzským specifikem, i proto mohou být závěry tamějších výzkumů poučné také pro nás. Podobně jako pátrání po tom, kam malí čtenáři mizí.

Část veřejnosti literární překladatele už v podstatě odepsala a žije v představách, že DeepL spolu s jakousi tajemnou „korekturou“ si nejpozději napřesrok poradí se vším. Čím dřív se literární překladatelé zorientují v situaci, tím dřív mohou začít vysvětlovat, v čem přesně jejich práce spočívá a že v ohrožení nejsou v první řadě oni sami, ale zajímavé texty.