Jak se vyvíjel vztah ukrajinských literátů k černobylské elektrárně? Jak se změnil po katastrofě? Jak pojmenovat něco, pro co dle mnohých „není slov“? A co z havárie vyvozují dnes?

Kepa Uharte vystudoval arabistiku a slavistiku v Barceloně a od té doby se aktivně věnuje propagaci české literatury. Překládá do španělštiny i katalánštiny, jeho jméno najdeme pod překlady řady děl významných českých autorů jako I. Klíma, M. Urban, P. Ouředník, A. Lustig, J. Topol, L. Fuks, M. Viewegh, M. Pilátová, B. Hrabal, O. Pavel, P. Šabach či D. Zábranský. Následující text vznikl během jeho rezidenčního pobytu v Praze, který zprostředkovalo České literární centrum.

Polská bohemistka, lektorka českého jazyka a překladatelka Tatiana Witkowska se zajímá o recepci české hudby, zkoumá především českou písničkářskou scénu. V březnu 2019 zavítala do Brna na rezidenční pobyt, který poskytuje České literární centrum. Proto se zamýšlí nad tím, co pro ni právě Brno znamená.

Nejsem feministka. Zní to divně? Mým známým ano. Když na to v debatě přijde řeč a někdo se mě přímo zeptá, nemívám prostor na dlouhé expozice, a proto odpovídám jednoduše – ne, necítím se být feministkou. Ale ty jsi přeci feministka par excellence! odpovídají oni. V čem tedy spočívá zmatení našich jazyků?

Čím česká literatura oslovuje čtenáře v Německu a ve světě? A oslovuje je vůbec? Zamýšlí se nad tím překladatelka Doris Kouba u příležitosti Lipského knižního veletrhu 2019, jehož bude Česká republika hlavním hostem. Rozsudek je to nemilosrdný, ale o to upřímnější.

Cestování a přestupování může mít s literaturou víc společného, než se na první pohled zdá. Ve svém článku se nad souvislostmi mezi nimi zamýšlí Krasimir Prodanov, bulharský novinář a překladatel, který v říjnu strávil dva týdny v České republice jako rezident Českého literárního centra. Věnoval se zde překladu knihy Zeptej se táty od Jana Balabána.

O svém setkávání s Brnem vypráví polská bohemistka a teatroložka Elżbieta Zimna. Když se sem v listopadu vrátila jako jako rezidentka Českého literárního centra, pracovala na překladu románu Martina Vopěnky Pátý rozměr.

Pár měsíců před evropskými volbami situace nevypadá dobře, pro Francii ani pro Evropu. Drtivá většina obyvatel Francie sice žluté vesty nenavlékla, ale to neznamená, že nebudeme smeteni s vlnou. Hněv, nenávist a hloupost je tak snadné politicky zneužít.

Videoblogerka Dorota „Noon“ Nováková se rozhodla své diváky poučit o Agatě Christie. Byť povídání trvá sotva tři minuty a týká se jednoho autora popkulturního žánru, může dobře posloužit k obecnějším poznámkám o tom, jak u nás funguje jeden typ referování o knihách.

Nejprve bych chtěl předeslat, že tím, co teď budu vypravovat, nechci pohanět Brno, nýbrž spíš přiznat vlastní neuvěřitelnou naivitu a důvěřivost.

Z redakční pošty: překladatel románu Samotář, který náš recenzent Kopečný označil za „podprůměrné dílo“, ve své reakci s tímto hodnocením polemizuje a nabízí návod, jak knihu vnímat a jak příběh číst.

„Neexistuje žádné téma, kterému bychom se nemohli věnovat,“ řekl na počátku 60. let, krátce po založení časopisu The New York Review of Books, jeho redaktor a spoluzakladatel (s Barbarou Epsteinovou) Robert B. Silvers.

Třikrát jsem tam byl a odešel s prázdnou, teď počtvrté mě angína připravila o to, abych si to mohl užít na jevišti. Zprvu jsem byl s to na Literu za poezii reagovat jen tupým šprýmem na Facebooku, ale teď bych rád trochu vážněji a oficiálněji poděkoval všem, kdo se o tu radost zasloužili.

Nedávno se jeden můj známý podivil nad tím, že po všech těch letech, které nás dělí od univerzitního studia filozofie, mne ještě stále láká… filozofie. Toto je odpověď: Filozofie mne neláká, nemohu se bez ní obejít.

V Národním divadle se rozhodli inscenovat Goethova Fausta. A aby to stálo za to, rovnou oba díly. Z pozice toho, kdo byl osloven, aby Fausta pro inscenaci přeložil – a neodmítl –, se pokusím zrekapitulovat, co dnes znamená překládat takový text – a co znamená jej překládat pro Národní divadlo.

Bílá velryba, vydání z roku 1956 s rozrušujícími ilustracemi Rockwella Kenta, čněla v rodičovské knihovně. Působila lákavě, avšak nedobytně. Podobně jako Vojna a mír hraběte Tolstého či Eisnerův Chrám a tvrz. A Bible.

Otázka po inspiraci k psaní zcela nevyhnutelně zazní při každém rozhovoru pro média či autorském čtení, ať už v Praze, Třinci, nebo v Tokiu. A vždycky mě přivede do rozpaků.

Princezná, ktorá má rada princezné. Oco nosí šaty alebo Všetci donaha! To sú príklady z knižných titulov pre deti, o ktorých sa už pár mesiacov vedie vo Francúzsku ostrá diskusia.

Když jedna z prvních pražen vyrušila potměšile vyhlížejícího obyvatele jeskyně při broušení pazourku radostnou zprávou, že se stane tatínkem, narazila na prudkou nedůvěru vyjádřenou zabručením: Proč zrovna já? „Po několika tisíciletích přemlouvání“ ho prý konečně přesvědčila o tom, že tu nějaká souvislost mezi zrozením jejího dítěte a jeho obětavým nasazením před devíti měsíci přece jen byla.

Milena Hübschmannová vyprávěla, že její drahá přítelkyně Tera Fabiánová, první romská básnířka v bývalém Československu, občas z radosti či z žalu začala zničehonic básnit. Prostě to z ní vytrysklo v obrovském přetlaku, přesně v duchu požadavku Samuela Coleridge a Williama Wordsworthe na „spontánní překypení silných citů“ v romantické poezii.

Emigrantství či vůbec identita zůstává v dnešní době jedním z velkých témat novodobé literatury. Cestujeme, utíkáme, opouštíme i vzlétáváme, abychom po nějaké době přiletěli nanejvýš na pár dnů zpět. V té chvíli už ale přestáváme původnímu místu rozumět, neboť se nám mezitím vzdálilo. Jsme jako holubi, kteří se nedovedou vrátit.

FAQ: podrobnosti o možnosti přenastavit zobrazení stránek (problém s načítáním fontu) - počítání přístupů - vyhledávání - hodnocení.

Bientôt, je retournerai a Prague. Pour la deuxieme fois...