Kepa Uharte vystudoval arabistiku a slavistiku v Barceloně a od té doby se aktivně věnuje propagaci české literatury. Překládá do španělštiny i katalánštiny, jeho jméno najdeme pod překlady řady děl významných českých autorů jako I. Klíma, M. Urban, P. Ouředník, A. Lustig, J. Topol, L. Fuks, M. Viewegh, M. Pilátová, B. Hrabal, O. Pavel, P. Šabach či D. Zábranský. Následující text vznikl během jeho rezidenčního pobytu v Praze, který zprostředkovalo České literární centrum.

Polská bohemistka, lektorka českého jazyka a překladatelka Tatiana Witkowska se zajímá o recepci české hudby, zkoumá především českou písničkářskou scénu. V březnu 2019 zavítala do Brna na rezidenční pobyt, který poskytuje České literární centrum. Proto se zamýšlí nad tím, co pro ni právě Brno znamená.

„Tvůj příští román ať je o vodě,“ řekl mi o Velikonocích kamarád Martin, s kterým se znám od základní školy. „Děláš aktuální témata a na vodě se to celý bude lámat,“ dodal poté, co jsem mu řekla, že můj příští román, co vyjde teď v květnu, je o střídavé péči.

Sedí takhle Roubíček a Kohn na lavičce v Římě, před nimi chrám sv. Petra a kolem zrovna jede papež v papamobilu, třicet policejních motorek před ním, třicet za ním. „No viděj to, Kohn! To je firma! A to začínali s jedním vypůjčeným oslíkem!“

Mají literární kritici právo předepisovat, o čem by měli psát autoři non fiction? Nebo porotě Magnesie Litery radit, na která témata se má zaměřit? Následující text odpovídá na volání po diskusi o nominacích na právě vyhlášená ocenění.

Česká literatura, na tři západy uzavřená ve své zvukově izolované komoře, od konce března zažívá výjimečné období. Je po lipském knižním veletrhu, na kterém se naše izolovaná komora předvedla v celé své komplikované kráse. Česko sbalilo svůj dutý sud, plný špinavých Diogenů, a poslalo ho za tahačem do někdejšího centra německé vzdělanosti.

Nejsem feministka. Zní to divně? Mým známým ano. Když na to v debatě přijde řeč a někdo se mě přímo zeptá, nemívám prostor na dlouhé expozice, a proto odpovídám jednoduše – ne, necítím se být feministkou. Ale ty jsi přeci feministka par excellence! odpovídají oni. V čem tedy spočívá zmatení našich jazyků?

Letošní zimu jsem, stejně jako každou zimu, kdy mám prázdniny a neučím na brazilských školách, jezdila s romány, povídkami a dětskými knihami po čteních v Evropě. A došlo mi, proč ji mám tak ráda.

Byl tam les, jabloňový sad, studna, vysoká veranda se zábradlím. Po lese jsem se denně proháněla, ze studny těžkým kovovým vědrem čerpala vodu a z verandy jsem skákala. Až jednoho dne přišel na návštěvu on, rozmazlený synek otcových kamarádů, a prohlásil: z téhle verandy nikdy neskočí žádná holka.

Nevím, já nemám televizi. Člověk tuhle větu aspoň v Praze a Brně už asi deset let slýchá tak pravidelně, až z toho zívá.

Plížím se podél zdí vinohradských domů do zubní ordinace, kde se chystám přejmenovat svého nového doktora. Minulý týden byl ještě andělem, ale bohužel i Tím, co odmítl trhat.

Seděla jsem v hotelové sauně. V patagonském Barriloche. A pak přišla ona. Drobná jako já. Černé vlasy stažené do ohonu. Trochu indiánská tvář Argenticů z And. „Natalia,“ představila se.

Literární turistika ve smyslu navštěvování rodných domků básníků a míst, o nichž psali prozaici, je v České republice ve značném úpadku. V Nerudově ulici v Praze davy turistů nešlapají po hlavách (kočičích i sami sobě) kvůli Janu Nerudovi.

Stěhování na nové místo často znamená, že nezměníte jen byt, ale rovnou všechno. Přitom je vcelku jedno, jestli odjíždíte do jiné země, nebo se stěhujete o dvě ulice dál. Všechno je najednou jinak. A vy jen montujete a montujete nábytek. Já to dělám docela ráda, i když ještě raději o nábytku píšu.

Čím česká literatura oslovuje čtenáře v Německu a ve světě? A oslovuje je vůbec? Zamýšlí se nad tím překladatelka Doris Kouba u příležitosti Lipského knižního veletrhu 2019, jehož bude Česká republika hlavním hostem. Rozsudek je to nemilosrdný, ale o to upřímnější.

Moje poslední knížka se nedostala ani do nominací na Literu a v nové divadelní hře sklízí obdiv diváků nikoli můj text, nýbrž kůň, který asi dvě minuty geniálně stojí na jevišti. Je úžasný a vydělá si víc než já.

Cestování a přestupování může mít s literaturou víc společného, než se na první pohled zdá. Ve svém článku se nad souvislostmi mezi nimi zamýšlí Krasimir Prodanov, bulharský novinář a překladatel, který v říjnu strávil dva týdny v České republice jako rezident Českého literárního centra. Věnoval se zde překladu knihy Zeptej se táty od Jana Balabána.

O svém setkávání s Brnem vypráví polská bohemistka a teatroložka Elżbieta Zimna. Když se sem v listopadu vrátila jako jako rezidentka Českého literárního centra, pracovala na překladu románu Martina Vopěnky Pátý rozměr.

Vánoce a literatura? To je otázka. Knih je nakoupeno jen což. Ale kdy je přečíst? O Vánocích na to není čas a po Vánocích už vůbec ne.

Pár měsíců před evropskými volbami situace nevypadá dobře, pro Francii ani pro Evropu. Drtivá většina obyvatel Francie sice žluté vesty nenavlékla, ale to neznamená, že nebudeme smeteni s vlnou. Hněv, nenávist a hloupost je tak snadné politicky zneužít.

Voda mi praskla v šatně plaveckého bazénu. Po plavání tak místo na plánovaný oběd jedeme do nedaleké porodnice v Podolí. To je na povídku, říkám si.

„Chci na obláček.“ Touhle větou jsem mámu trápila opakovaně. A ona se s tím pokaždé vypořádala rázným dosednutím na zem: „To nejde.“

Čekala jsem, že na čtení poezie přijdou dva lidi. Možná s nakladatelem i tři. Jenže v Latinské Americe se říká, že obrátíš kámen a spolehlivě pod ním najdeš básníka.

Videoblogerka Dorota „Noon“ Nováková se rozhodla své diváky poučit o Agatě Christie. Byť povídání trvá sotva tři minuty a týká se jednoho autora popkulturního žánru, může dobře posloužit k obecnějším poznámkám o tom, jak u nás funguje jeden typ referování o knihách.

Jsou právě „Dušičky“ neboli památka Všech věrných zemřelých. České země, tak jako většina Evropy, jsou společnost sekularizovaná a církve se ocitly na jejím okraji. Dušičky jsou ale stále svátek, který je ctěn i v mnoha rodinách ryze ateistických.

Ten, co srážel kaštany v parku poznamenal každý můj podzim. Nikoli ve zlém ani v dobrém, jen neutrální zářez navlhlé vzpomínky pokaždé, když uklouznu na spadaném listí rozježděném auty napadrť.

Nejprve bych chtěl předeslat, že tím, co teď budu vypravovat, nechci pohanět Brno, nýbrž spíš přiznat vlastní neuvěřitelnou naivitu a důvěřivost.

Z redakční pošty: překladatel románu Samotář, který náš recenzent Kopečný označil za „podprůměrné dílo“, ve své reakci s tímto hodnocením polemizuje a nabízí návod, jak knihu vnímat a jak příběh číst.

V Athénách trávím hodně času, mám tady byt, za turistu se rozhodně nepovažuji. Ale když jsem si kousek od domu na chodníku přečetl velký červený nápis „FUCK OFF TOURISTS“, který tam někdo nastříkal a který tam ještě včera nebyl, dotklo se mě to.

Dlouho jsem hledala slovo, jak velrybu popsat. Těch padesát tun živé hmoty dlouhé patnáct metrů, proud vody koketně vypuštěný nad hladinu.