Kritika překladu

Mělo by to zaznít rovnou zkraje: kniha s názvem Vnitřní tvrz. Úvod k Hovorům k sobě Marka Aurelia vydaná na začátku roku 2025 (s vročením 2024) nakladatelstvím Dauphin se nepovedla. A to je ještě eufemismus.

Jakkoli nám s českou historickou zkušeností může námět Písně proroka připadat blízký a povědomý, text samotný tuto důvěrnost záměrně ruší. Překlad románu Paula Lynche tak v sobě nesl mnohá úskalí: první uvedení irského laureáta Bookerovy ceny v češtině znamenalo najít způsob, jak zachovat inovativní styl díla.

V nakladatelství Argo vycházejí postupně všechny knihy významné finskošvédské autorky Tove Janssonové. Vedle revidovaných překladů knížek o mumincích se tak českému čtenáři dostávají do ruky i díla dosud neznámá. Jedním z nich je Cesta plná nebezpečí, která mnohým připomene snový výlet Alenky do říše divů. Něco je ale v tomto případě hodně špatně.

Pod překladatelským slunečníkem: reakce Josefa Mlejnka na kritiku překladu výboru z poezie Zbigniewa Herberta.

Jubilejní výbor poezie Zbigniewa Herberta nabízí široký a vítaný pohled na velikána polské literatury. Český překlad ovšem kvůli řadě zvolených překladatelských řešení vyvolává polemiku.

Když je při žonglování třeba udržet ve vzduchu mnoho míčků, může se stát, že člověk přehlédne na zemi překážky, které by jinak snadno překročil. Aneb o nedocenitelném významu kolace při práci na překladu.

Dva upírské romány ze dvou největších českých nakladatelských domů nepřekládali profesionální překladatelé, ale známí čeští bookstagrameři. Jak jejich překlady dopadly a proč je třeba věnovat náležitou redakční péči i takzvané spotřební literatuře?

Nad novým překladem Satyriconu.

Nová kniha významné irské spisovatelky Claire Keeganové vypráví prostý příběh téměř bezděčné vzpoury obyčejného člověka proti krutosti všemocného systému a sobecké lhostejnosti okolí. Průzračnou čistotu originální prózy však kalí nedbalý český překlad.

Román Dějiny násilí je nejen svým námětem a pojetím dílo konfrontační a kontroverzní. Spisovatel Édouard Louis zároveň věnuje velkou pozornost stylistické stránce: jak scénář příběhu, tak jeho sociologický přesah dotváří pečlivou prací s jazykem. Český překlad jeho propracovanou hru suverénně zachovává.

Ocenění Zlatá stuha letos putovalo do rukou překladatele Jiřího Pelána za nejnovější verzi slavné knížky Malý princ, kterou francouzský autor Antoine de Saint-Exupéry poprvé vydal už roku 1943. V češtině si dnes u tohoto titulu můžeme vybrat z mnoha variant jazykového převodu, pestré škály ilustrací a nejrůznějších způsobů grafického ztvárnění. Nejnovější publikace mezi nimi suverénně vítězí.

Dnes již pozapomenutý klasický filolog a pedagog Jan Šprincl (1917–1989) působil jako překladatel nejen z antických jazyků do češtiny, ale překládal i z češtiny do latiny. Jeho celoživotní alma mater, brněnská univerzita, vydala jeho překlad Erbenovy Kytice. Tu převedl do latiny tvůrčím způsobem, v němž se nedržel striktních pravidel, ale využil širokých možností, které mu latina nabídla.

Deset povídek rwandské autorky není depresivní četba zaměřená na líčení traumat, která zbyla po genocidě. Motivy jako hrůza, bezmoc, zoufalství, naděje, boj o přežití a smíření jsou doplňovány i tématy čistě ženskými, jako jsou mateřství, menstruace, těhotenství, ženská pospolitost a zranitelnost. Ve rwandském jazyce kinyarwanda znamená „ejo“ včera i zítra; příběhy jsou autentická, upřímná a přímočará svědectví o tom, co se dělo předtím i potom. Český překlad je však víc než nepodařený.

Bulharská verze Hořavova debutu voní stejně jako originální text po víně, kdoulích a moruších, oživuje dětské vzpomínky čtenářů a hraje si s jejich smysly.

Vydání druhého českého překladu slavného románu indické anglicky píšící autory Arundhatí Royové vzbuzuje mnohé otázky. Už proto, že oproti předchozí české verzi (z roku 2003) jde z hlediska překladu o výrazný krok zpět.

Čtenářský zážitek je jiný než u překladu Otmara Vaňorného, který byl dosud jako jediný k dispozici. Uvidíme, který překlad bude u čtenářů oblíbenější. Klasičtí filologové však jistě ocení, že v případě potřeby mohou nyní pracovat již se dvěma moderními českými převody.

Výborný překlad románu Boualema Sansala před českým čtenářem odhaluje tajemství „Hasana” Hanse Schillera a zdatně překonává obtíže převodu kulturně mnohovrstvého díla.

Flašinet není komiks, jedná se o předlohu scénáře k doposud nerealizovanému animovanému filmu. Čtenář však získá velmi konkrétní představu, jak by měl výsledný film vypadat. Proč nakladatelství vybralo k vydání právě tento titul, není jasné. I tak by si ale kniha zasloužila pečlivější redakci.

Román Kamála Dáwuda Meursault : contre-enquête se odehrává v severoafrickém prostředí, a proto se v něm objevuje také lokální lexikum, odrážející specifickou realitu oblasti. Tyto exotické prvky představují pro překladatele nelehkou výzvu: kromě transkripce musí řešit i problematiku odlišných presupozic u původního francouzského a nově též českého čtenáře.

Překladatelský debut, který je na dobré cestě, ale chybí mu dotažení poslední etapy. Na překladatelích z menších jazyků leží ve stadiu redakčního zpracování větší tíha, protože nemívají oporu v redaktorovi znalém jazyka a kultury originálu. Překladatelské dílny se je na to snaží připravit, ale praxe je přesto někdy zaskočí.

Jak vypadá nevěrný překlad? Zaslouží si triviální literatura při překladu a redakční práci větší pozornost? Román Zabijáci, dílo bývalého člena speciálních jednotek britské armády, může být napínavý i jinak než jen tím, o čem vypráví.

V souladu s pravidly žánru má i text historického románu Wolf Hall Hilary Mantelové tři výrazné součásti: dialogy, vyprávění a popis. Dokáže český překlad vystihnout to, co je v původním textu přirozené, nápadné, anebo případně upozaděné? Komentář vychází z detailního srovnání jedné kapitoly.

Český překlad románu Až vyprší čas finské autorky Eliny Hirvonen je jednoznačně kandidát na anticenu Skřipec. Překladatelka přecenila své znalosti finštiny a nakladatel zcela zanedbal redakční práci – nejen že na knize zřejmě nepracoval redaktor, který by uměl finsky, což je (nejen) u začínajícího překladatele více než potřeba, ale postrádá dokonce i základní kontrolu z hlediska češtiny.

U překladu povídky se musí překladatel vyrovnat se specifickým poetickým stylem originálu. Text se vyznačuje dlouhými, často poměrně komplikovanými souvětími, která však nepůsobí nikterak krkolomně. Ba naopak, povídka příjemně plyne ve svém charakteristickém pomalém rytmu a čtenáře unáší s sebou, nechává ho plnými doušky nasávat jedinečnou vánoční atmosféru. Neotřelé fráze, sousloví a obrazná pojmenování čtenáři před očima vykreslují ty nejjemnější detaily zimních scenérií.

Uprostřed horkého léta jsem měla urgentní potřebu nahlédnout do Sienkiewiczova Quo vadis. Brněnské knihovny byly v tu dobu buď právě zavřené, nebo byl kýžený exemplář vypůjčen. Šla jsem tedy cestou nejmenšího odporu a knihu jsem si koupila u Dobrovského.

V dlouhé tradici překládání Čechovových próz do češtiny pokračuje Libor Dvořák nejnověji knihou Člověk ve futrálu. Je to opět vydání takzvaně čtenářské, bez doslovu, bez ediční poznámky, není uvedeno ani datum vzniku jednotlivých Čechovových textů, ani z jakých vydání originálu byl překlad pořízen.

Rok poté, co přestal Fitzgeraldův román Velký Gatsby spadat pod ochranu autorského práva, vyšel „v novém, moderním překladu“ (Rudolfa Červenky a Alexandra Tomského) v nakladatelství Leda – Rozmluvy. Při bližším zkoumání ale vychází najevo, že k překladu, pod nějž se roku 1960 podepsal Lubomír Dorůžka, nemá nová verze tak daleko, jak bychom mohli předpokládat.

Poměrně zajímavý nápad na rodinné čtení s množstvím ilustrací, jež by mohly rozvíjet dětskou fantazii a slovní zásobu a ještě francouzským dětem zpřístupnit české klasické dílo, ztroskotal na nepovedeném překladu.

Vančurovo Rozmarné léto a Jirotkův Saturnin vyšly letos italsky v českém nakladatelství. V jednom případě šlo o text vytažený ze šuplíku po více než dvaceti letech, ve druhém o upravené vydání překladu z roku 2006. Jak přišly takové knihy na svět? Komu jsou vlastně určeny? Co znají italští čtenáři z české literatury a jaké to je, adaptovat pro ně Vančurův a Jirotkův humor? Na podobné otázky odpovídali překladatelé Dario Massimi a Letizia Kostnerová.

Na českém převodu próz Gabriela Garcíi Márqueze se do začátku devadesátých let minulého století podílelo celkem sedm překladatelů. Tato překladatelská početnost však Márquezovým textům v češtině nijak neuškodila.