Sloupek

Když jsem před lety začal z hlavního města jezdit příměstskými autobusy, osvojoval jsem si jen pomalu folklór periferie. To znamená v první řadě zvyky rázovitých řidičů naší linky, z nichž polovina trvá na tom, aby lístkuchtivý cestující sděloval přesnou sumu, za jakou chce jízdenku, a druhá polovina vyžaduje za stejným účelem znát výhradně název cílové destinace.

Sovy mají ve dne spát. Ne poděšeně kroužit nad svými deništi, nad smrky, kde třeba roky zimují. Mají spát a probouzet se teprve se soumrakem, zhoupnout se na větvi a neslyšně vyrazit na lov. Ale jak spát, když motorová pila podřezává vedlejší ovocný strom? Jak spát, když se řítí k zemi i větve nedalekých lip s hnízdy, v nichž se nejspíš vylíhly?

Stalinův poválečný záměr byl nadělat ruské satelity, totiž další „sovětské socialistické republiky“, z té části Evropy, kterou na konci války prošla Rudá armáda a rozhodla tak o poválečném osudu východní a části střední Evropy.

„Mohl byste mi prosím zavolat taxíka?“ ptám se recepčního v penzionu, protože venku mrzne a chodník je jako sklo. K nádraží za městem je to asi dvacet minut pěšky a představa dvacetiminutového klouzání je nepěkná.

Každý čtenář má nějakou svou zásadní knihu. Román, který přečetl ve správné době a ve správném momentu osobního vývoje a díky tomu došlo k dokonalému souznění a ideální rezonanci s textem. Já mám takových knih několik.

Bolševická revoluce je nemyslitelná bez střetu s náboženstvím. Tady měla svého předchůdce v protináboženské, ateistické filozofii Ludwiga Feuerbacha. A nastolení ateismu v dosud přísně pravoslavném Rusku, to je taky první článek nového, „revolučního náboženství“, které mělo vystřídat pravoslavné křesťanství. A to doslova.

Chucpe není jen obyčejná drzost. Je to drzost zabarvená nemorálností a jistou trapností.

Povšechnost, naprostá idiocie a hrozná krutost nás provázejí – myslím si a dívám se u toho oknem hotelu na zasněžený horský potok, za nímž strmí svah.

Měl jsem teď jednu takovou holku, Eleni, která se mě pořád na něco vyptávala. Hlavně na moje emoce. Tvářila se přitom jako utrpení s nožem v kapse. Zdaleka nejhorší byl její prompt: „So what is going on. Tell me.“ Co nás čeká v roce 2026? Totéž.

Jako malá jsem byla neposedné a ukecané dítě, dnes by se možná řeklo mírně hyperaktivní. Často jsem nedávala pozor, respektive jsem sledovala úplně něco jiného než výklad na tabuli. Výsledky rovnic jsem si vymýšlela z hlavy, každý druhý měsíc jsem měla jiný sklon písma.

„Na tom filmu není nic přehnaného,“ řekla mi Naid. „Takhle to u nás je.“ Naid se narodila v Íránu dva roky před Islámskou revolucí a vyrůstala tam v době nejhorších represálií. Teď žije ve francouzském Lyonu.

Obvykle to začne nějakou maličkostí, detailem, který mě přepadne ze zálohy, jako japonský tanečník Min Tanaka v případě mé právě rozepsané prózy, který se mi zjevil u laviček v zanedbaném koutu pražské Thomayerovy nemocnice. Tou dobou jsem přitom měla rozepsaného něco zcela jiného – text o muži, který v této nemocnici pracuje jako sanitář a v prostřizích mezi dopravou pacientů po vyšetřeních se ve vzpomínkách vrací do osmdesátých let, která prožil mezi máničkami, raziemi policajtů, svojí kapelou a chlastem.

Jestliže jsou dějiny civilizace dějinami usnadňování, pak se zaostalost projevuje dřinou. Jsem zaostalá, když se domnívám, že poslední výspou, kde není ulehčování vítané, je myšlení? Že krása myšlení je právě v potýkání, v bloudění, nezdaru, boji o smysl, a zase novém bloudění, které uspokojivý výsledek přinese klidně až na několikerý pokus? Třeba až za několik let?

Tak nějak se to sešlo a tento měsíc dělám porotkyni ve dvou dětských literárních a jedné středoškolské esejistické soutěži. Soutěž dětských prací je plná princezen, zámků, neviditelných plášťů, draků… a taky strachu ze šikany, pocitů neviditelnosti a… a raději volám organizátorce soutěže, protože v jednom textu je té bolesti nějak příliš a kluk v textu skáče ze střechy zámku, protože to už nemůže vydržet.

Pavouky zároveň ctím a zároveň si je protivím. Když vidím mezi větvemi stromu tu nádhernou síť, zviditelněnou na zázračný okamžik slunečními paprsky, jsem si jist, že ta kreativní stavba má velice blízko třeba k „lyrické abstrakci“ Bena Nicholsona. Ale zároveň vím, že je to krutá, smrtelná past.

Před nějakou dobou mě na chodbě fakulty zastavil kolega, profesor literatury, osobnost s mezinárodním renomé. Chvíli bědoval nad svými studenty, což bylo součástí koloritu našich příležitostných hovorů, pak se mi zachmuřeně zahleděl do očí. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat,“ začal, „kde bereš čas na ty svoje romány?“

Vyjeli jsme pozdě, celou cestu jsme se v autě hrozně hádali a nabírali zpoždění, dorazili jsme příšerně pozdě – ale vůbec nic se nestalo, jasně, že už ne, už to přece nevadí. Stáli jsme před studenou chalupou a obří různobarevné drobnokvěté listopadky, které jsme drželi v náručí, vypadaly jako dva hroby.

Jak mám rád Francii, tak je mi z duše protivné, že považuje za svého národního hrdinu taky Napoleona Bonaparte. I jeho velkolepá vojenská tumba, sarkofág umístěný do majestátní síně v pařížské Invalidovně, patří k nejoblíbenějším pařížským turistickým atrakcím.

Když jsem vzala ze stolu mobilní telefon svého spícího muže (měla jsem za to, že patří dceři), ozvalo se z něj: Dobrý den, s čím vám dnes mohu pomoci? Když se muž probudil a já mu o tom řekla, vyděsil se a chvíli telefon odmítal vzít do ruky.

Kam bys chtěla emigrovat? ptá se mě muž druhého volebního dne. Přemýšlet o tom, jak naši budoucnost ovlivní koalice populistů, automobilových závodníků a nacistů, je zatím příliš truchlivé, a tak si alespoň pro dnešek dopřeji myslet na pouzdérka.

Sedíme u stolu a loupeme krevety. Radka z Pardubic, co žije ve Faru, její dcery Mariánka, Adélka a Lucie, kluk Mariánky z Jemenu Mahmud a stážistky v české škole ve Faru Káča a Ivča. Konverzace se plynule odehrává v angličtině, portugalštině a češtině.

Ve středu 17. září vstoupil do francouzských kin film izraelského režiséra Nadava Lapida Ano. V týž den brzy ráno byl v Tel Avivu izraelskou policií zatčen představitel hlavní role, herec, dramatik a občanský aktivista Ariel Bronz a obviněn z „podněcování k terorismu“.

Poslední dobou sleduji, že mezi spisovateli a publicisty existuje jisté nedorozumění, jehož příčiny vidím v napětí mezi jedinečnou osobní zkušeností a obecnými pravdami, které s tou osobní zkušeností mnohdy mohou být v rozporu. Spisovatelé čerpají z konkrétních prožitků nebo osudů, zatímco část publicistů je připravena jim vždy vysvětlit, že jejich životní zkušenost bývá mylná a scestná a že by měli realitu vnímat odlišně.

Léto končí a moji nejmilejší známí – mám takové, jaké jsem si udělal – píšou smutné vzkazy a zlomené reportáže z letovisek, v nichž se uklízí. Čtu je s přemáháním, vždyť čekám spíš novinky a nabídky, život, život. Ale i všude kolem mě už trčí židle nohama vzhůru, vytírá se a slunce olizuje černé lino, které ne a ne vyschnout.

Předminulý týden opustili čápi své komíny a sloupy a vydali se na jih. Část z nich letěla „západní trasou“ do Francie a Španělska a někteří dál do Etiopie, Keni, Ugandy a Tanzánie. Ti, kteří zvolili „východní trasu“, zamířili do Turecka a Izraele.

Poslyšte strašlivý příběh z časů AI! Odevzdal jsem před pár dny po čtyřech měsících tlustý překlad – možná na delší dobu svůj poslední –, a protože bych chtěl v následujících měsících psát hlavně „svoje věci“, napadlo mě zkusit, jak je na tom s psaním umělá inteligence. Abych viděl, jestli to má vůbec ještě cenu…

„Kdo neporozumí emocionálnímu šoku, který pro Izraelce představoval 7. říjen, nemůže porozumět tomu, co přišlo potom,“ napsal nedávno pro Die Zeit, v eseji nazvané Strachy, jež se zdály být minulostí, ožívají, Benjamin Balint, americko-izraelský spisovatel žijící v Jeruzalémě. Čím složitější se stává situace na Blízkém východě, tím více si uvědomuji, kolik je v tom pravdy.

Chvíli jsem si doopravdy myslela, že umění je zásadní ingrediencí naší národní identity. A také to i řekla.

Stal jsem se v druhé polovině května chodícím protimluvem. Ačkoli jsem přišel o hlas, neboť jsem si uhnal laryngitidu, slyšet mě bylo až příliš – v podobě hurónského kašle.

Dopoledne bylo chudé na zážitky. Po ránu jsem psal básně pro děti, za které dostávám celkem dobře zaplaceno. Práce se mi nedařila. Ať jsem se namáhal, jak jsem se namáhal, moje básně pro děti vyznívaly smutně, příliš smutně na to, aby se líbily redaktorům literatury určené dětem, kteří rozhodují o tom, jestli se moje básně budou nebo nebudou dětem líbit.