„Na tom filmu není nic přehnaného,“ řekla mi Naid. „Takhle to u nás je.“ Naid se narodila v Íránu dva roky před Islámskou revolucí a vyrůstala tam v době nejhorších represálií. Teď žije ve francouzském Lyonu.
Obvykle to začne nějakou maličkostí, detailem, který mě přepadne ze zálohy, jako japonský tanečník Min Tanaka v případě mé právě rozepsané prózy, který se mi zjevil u laviček v zanedbaném koutu pražské Thomayerovy nemocnice. Tou dobou jsem přitom měla rozepsaného něco zcela jiného – text o muži, který v této nemocnici pracuje jako sanitář a v prostřizích mezi dopravou pacientů po vyšetřeních se ve vzpomínkách vrací do osmdesátých let, která prožil mezi máničkami, raziemi policajtů, svojí kapelou a chlastem.
Jestliže jsou dějiny civilizace dějinami usnadňování, pak se zaostalost projevuje dřinou. Jsem zaostalá, když se domnívám, že poslední výspou, kde není ulehčování vítané, je myšlení? Že krása myšlení je právě v potýkání, v bloudění, nezdaru, boji o smysl, a zase novém bloudění, které uspokojivý výsledek přinese klidně až na několikerý pokus? Třeba až za několik let?
Tak nějak se to sešlo a tento měsíc dělám porotkyni ve dvou dětských literárních a jedné středoškolské esejistické soutěži. Soutěž dětských prací je plná princezen, zámků, neviditelných plášťů, draků… a taky strachu ze šikany, pocitů neviditelnosti a… a raději volám organizátorce soutěže, protože v jednom textu je té bolesti nějak příliš a kluk v textu skáče ze střechy zámku, protože to už nemůže vydržet.
Pavouky zároveň ctím a zároveň si je protivím. Když vidím mezi větvemi stromu tu nádhernou síť, zviditelněnou na zázračný okamžik slunečními paprsky, jsem si jist, že ta kreativní stavba má velice blízko třeba k „lyrické abstrakci“ Bena Nicholsona. Ale zároveň vím, že je to krutá, smrtelná past.
Před nějakou dobou mě na chodbě fakulty zastavil kolega, profesor literatury, osobnost s mezinárodním renomé. Chvíli bědoval nad svými studenty, což bylo součástí koloritu našich příležitostných hovorů, pak se mi zachmuřeně zahleděl do očí. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat,“ začal, „kde bereš čas na ty svoje romány?“
Vyjeli jsme pozdě, celou cestu jsme se v autě hrozně hádali a nabírali zpoždění, dorazili jsme příšerně pozdě – ale vůbec nic se nestalo, jasně, že už ne, už to přece nevadí. Stáli jsme před studenou chalupou a obří různobarevné drobnokvěté listopadky, které jsme drželi v náručí, vypadaly jako dva hroby.
Jak mám rád Francii, tak je mi z duše protivné, že považuje za svého národního hrdinu taky Napoleona Bonaparte. I jeho velkolepá vojenská tumba, sarkofág umístěný do majestátní síně v pařížské Invalidovně, patří k nejoblíbenějším pařížským turistickým atrakcím.
Když jsem vzala ze stolu mobilní telefon svého spícího muže (měla jsem za to, že patří dceři), ozvalo se z něj: Dobrý den, s čím vám dnes mohu pomoci? Když se muž probudil a já mu o tom řekla, vyděsil se a chvíli telefon odmítal vzít do ruky.
Sedíme u stolu a loupeme krevety. Radka z Pardubic, co žije ve Faru, její dcery Mariánka, Adélka a Lucie, kluk Mariánky z Jemenu Mahmud a stážistky v české škole ve Faru Káča a Ivča. Konverzace se plynule odehrává v angličtině, portugalštině a češtině.
Ve středu 17. září vstoupil do francouzských kin film izraelského režiséra Nadava Lapida Ano. V týž den brzy ráno byl v Tel Avivu izraelskou policií zatčen představitel hlavní role, herec, dramatik a občanský aktivista Ariel Bronz a obviněn z „podněcování k terorismu“.
Poslední dobou sleduji, že mezi spisovateli a publicisty existuje jisté nedorozumění, jehož příčiny vidím v napětí mezi jedinečnou osobní zkušeností a obecnými pravdami, které s tou osobní zkušeností mnohdy mohou být v rozporu. Spisovatelé čerpají z konkrétních prožitků nebo osudů, zatímco část publicistů je připravena jim vždy vysvětlit, že jejich životní zkušenost bývá mylná a scestná a že by měli realitu vnímat odlišně.
Léto končí a moji nejmilejší známí – mám takové, jaké jsem si udělal – píšou smutné vzkazy a zlomené reportáže z letovisek, v nichž se uklízí. Čtu je s přemáháním, vždyť čekám spíš novinky a nabídky, život, život. Ale i všude kolem mě už trčí židle nohama vzhůru, vytírá se a slunce olizuje černé lino, které ne a ne vyschnout.
Předminulý týden opustili čápi své komíny a sloupy a vydali se na jih. Část z nich letěla „západní trasou“ do Francie a Španělska a někteří dál do Etiopie, Keni, Ugandy a Tanzánie. Ti, kteří zvolili „východní trasu“, zamířili do Turecka a Izraele.
Poslyšte strašlivý příběh z časů AI! Odevzdal jsem před pár dny po čtyřech měsících tlustý překlad – možná na delší dobu svůj poslední –, a protože bych chtěl v následujících měsících psát hlavně „svoje věci“, napadlo mě zkusit, jak je na tom s psaním umělá inteligence. Abych viděl, jestli to má vůbec ještě cenu…
„Kdo neporozumí emocionálnímu šoku, který pro Izraelce představoval 7. říjen, nemůže porozumět tomu, co přišlo potom,“ napsal nedávno pro Die Zeit, v eseji nazvané Strachy, jež se zdály být minulostí, ožívají, Benjamin Balint, americko-izraelský spisovatel žijící v Jeruzalémě. Čím složitější se stává situace na Blízkém východě, tím více si uvědomuji, kolik je v tom pravdy.
Chvíli jsem si doopravdy myslela, že umění je zásadní ingrediencí naší národní identity. A také to i řekla.
Stal jsem se v druhé polovině května chodícím protimluvem. Ačkoli jsem přišel o hlas, neboť jsem si uhnal laryngitidu, slyšet mě bylo až příliš – v podobě hurónského kašle.
Dopoledne bylo chudé na zážitky. Po ránu jsem psal básně pro děti, za které dostávám celkem dobře zaplaceno. Práce se mi nedařila. Ať jsem se namáhal, jak jsem se namáhal, moje básně pro děti vyznívaly smutně, příliš smutně na to, aby se líbily redaktorům literatury určené dětem, kteří rozhodují o tom, jestli se moje básně budou nebo nebudou dětem líbit.
„Vydávám jenom knihy, které nevydá nikdo jiný,“ řekl mi jednou Zdenko Pavelka. Na takový výrok se dá pohlížet dvojím způsobem. Buď se jeho původce z vlastního rozhodnutí pohybuje na okraji literárního dění, anebo si z literárních možností vybírá jenom ty, kterých se může chopit sám za sebe. U Zdenka Pavelky to byl ten druhý případ.
Je to předpotopní nápad, ale nebráním se mu. Ten autoatlas Evropy si vezmu s sebou i tentokrát. Pro sichr. Mám v něm vyznačené trasy z reportáží před dvaceti lety, ceny hotelů, odpočívadla, kde je sprcha. Tehdy jsme jezdili v dodávce a sprcha na odpočívadle byla luxus.
Jsou dny, kdy si nepřeji nic jiného než vyvádět ztracená domácí zvířata z lesa. Zrzavého Huberta jsme objevili pod vykotlaným pařezem mezi bílými a růžovými dymnivkami, zuboženého a vystrašeného. Hubert došel k poznání, že svoboda lesa není pro každého.
Titulní hrdina Nabokovova románu Pnin, ruský profesor žijící v Americe, miluje výdobytky techniky – automobil, alabastrové umělé zuby, automatickou pračku. Pninově „vášnivé avantýře“ s posledním z uvedených přístrojů je v románu věnována zábavná a lidsky hřejivá pasáž o tom, jak jej profesor, „poháněn čistě vědeckým zájmem“, krmí kde čím, jen aby se mohl přes kruhové okénko pokochat tím, „co se podobalo nekonečnému převalování delfínů trpících závratí“.
Někdo má Vánoce, já mám Magnesia Literu. No, mám nemám. Jednu mám hned ze začátku své literární dráhy, ale od té doby mi cena uniká. Nominace mi jdou, ale ani ty nepřicházejí s každou novou knížkou. Kde je problém? Pro autora je nejjednodušší, když si věc vysvětlí tak, že je rebel. A třeba má pravdu.
Začátkem devadesátých let začal Akito Tsuda studovat fotografii na Columbia College v Chicagu. Přijel z Japonska, ohledně fotografování si moc nevěřil a uměl jenom základně anglicky. Když měl fotit do školy portréty, zamířil do české čtvrti Pilsen.
Jmenuji se Petr Borkovec, narozený sedmnáctého dubna 1970 ve Vlašimi. Před lety, když jsem s těmito sloupky začínal, jsem si slíbil, že každý z nich bude o krásné literatuře. Svůj slib jsem ani jednou neporušil.
Sedím a píšu v bufetu podolského plaveckého stadionu text inscenace pro náš kolektiv. Polévka je tu za čtyřicet, a tak si k obědu objednávám pravidelně rovnou dvě.
Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!
Vladimir Nabokov v eseji Ruští spisovatelé, cenzoři a čtenáři z roku 1959 napsal, že se v 19. století ruští spisovatelé ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny – z jedné strany konzervativní vládní cenzura, z druhé radikální revolučně orientovaná kritika. Kličkovat mezi nimi nebylo snadné, ale rozhodně to bylo lepší, než co přišlo v sovětských dobách.
