Sloupek

Kdyby seriál Etty, který je od minulého týdne k vidění na francouzsko-německém televizním kanálu Arte, nedokázal nic jiného než přivést pozornost ke svojí literární předloze, splnil by svůj účel. Kdy jindy se vrátit k deníkům Etty Hillesum než právě dnes, kdy se svět otřásá pod nápory nenávisti, srovnatelnými snad jen s dobou, kdy tato mladá nizozemská Židovka své zápisky psala?

Český rozhlas poskytuje tuzemské literatuře neocenitelné služby. Už to má i oficiálně stvrzené letošním udělením Ceny Magnesia za přínos knižní kultuře stanici Vltava. Cenu by si však zasloužily i ostatní stanice, protože Český rozhlas je snad jediné tuzemské médium, které se velkoryse a osvíceně věnuje celému spektru současného písemnictví, nejen literatuře „vysoké“, ale i lehčím žánrům.

Od té doby, co jsme se naposledy přestěhovali, návštěvy vodím nejraději do ložnice. Stojíme v uctivé vzdálenosti od našich postelí a hledíme na řezby květin v jejich čelech a nohách, na svislé korintské sloupky s hlavicemi obrostlými akantovými listy, na kanelury, volutové konzolky, rozviliny a zaviliny… Zatímco já předvádím, jak se řezbovaná čela dají pohodlně vysadit, muž zdůrazňuje, že v takových postelích můžeme rovnou pohodlně umřít – poslouží jako hrobka.

Už jméno toho města je zavádějící – jeden by čekal, že se tu ocitá na mělčině. U velké řeky by to dávalo smysl. Jenže chyba lávky – o mělčinu zde nejde. Naopak, historické centrum se zvedá na opukovém ostrohu nad soutokem, vysoko nad vodou, která ho po staletí pozvolna rozmělňuje.

Pokud mluvíme o honorářích v kultuře, většinou se bavíme o tom, co a za kolik. V Asociaci spisovatelů se například několikrát debatovalo o ceníku za jednotlivé typy textů či služeb typu besed či autorských čtení nebo zřízení fondu na podporu autorstva inspirovaného principem Státního fondu kinematografie; jen financovaného jedním procentem nikoli z prodaných lístků, ale z prodaných knih. Nic z toho nikdy bohužel nebylo.

Japonský restaurátor, hrdina mé dětské knihy Kiko a tajemství papírového motýla, se snaží přesvědčit svou malou dceru o tom, že ji čeká po příjezdu do České republiky skvělý život, slovy: „Budeme bydlet na zámku!“ „Už zase!“ Odfrkne si Kiko nevděčně a zeptá se: „Bude tam zase taková zima jako tenkrát v Anglii?“

Hodinu před koncem ordinační doby jsem se vypravila na preventivní prohlídku, na kterou mě můj praktický lékař zval zhruba před měsícem. V čekárně seděly dvě ženy dvou generací. Třicátnice a osmdesátnice. Jako jediná jsem respektovala prosbu lékaře na dveřích a nasadila jsem si roušku. Osmdesátnice se rozhovořila.

Asi před čtrnácti lety začala Anna Bolavá publikovat básně. Bylo zapotřebí napsat její medailónek. Uvedla jsem v něm, že fotografuje zemědělské stroje a pěstuje červenou řepu. Zkopírovala to Wikipedie a od té doby se mě na to na autorských čteních pravidelně ptají.

Od mládí mám rád poezii. Za nejdůležitější knihy svého dospívání považuji antologii americké poezie Dítě na skleníku a její méně známou britskou sestřičku Ostrovy plovoucí k severu. Česká poezie se mnou tehdy na konci osmdesátých let moc nekomunikovala. To, co jsem znal z gymnaziální čítanky, mě rozhodně k hlubšímu průzkumu tuzemských básníků neinspirovalo.

Doprovodím dceru před školu a jdu hledat volné kolo. Kousek od školy jsou dvě místa: jedno z nich je většinou kolem osmé už bez kol, to druhé, vzdálenější, blíž u řeky, je jistota. Odemknu kolo a přes Baranďák přejedu řeku po cyklostezce: je oddělená svodidly a narvaná chlapy ve sportovních dresech už takhle po ránu.

V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.

Když jsem před lety začal z hlavního města jezdit příměstskými autobusy, osvojoval jsem si jen pomalu folklór periferie. To znamená v první řadě zvyky rázovitých řidičů naší linky, z nichž polovina trvá na tom, aby lístkuchtivý cestující sděloval přesnou sumu, za jakou chce jízdenku, a druhá polovina vyžaduje za stejným účelem znát výhradně název cílové destinace.

Sovy mají ve dne spát. Ne poděšeně kroužit nad svými deništi, nad smrky, kde třeba roky zimují. Mají spát a probouzet se teprve se soumrakem, zhoupnout se na větvi a neslyšně vyrazit na lov. Ale jak spát, když motorová pila podřezává vedlejší ovocný strom? Jak spát, když se řítí k zemi i větve nedalekých lip s hnízdy, v nichž se nejspíš vylíhly?

Stalinův poválečný záměr byl nadělat ruské satelity, totiž další „sovětské socialistické republiky“, z té části Evropy, kterou na konci války prošla Rudá armáda a rozhodla tak o poválečném osudu východní a části střední Evropy.

„Mohl byste mi prosím zavolat taxíka?“ ptám se recepčního v penzionu, protože venku mrzne a chodník je jako sklo. K nádraží za městem je to asi dvacet minut pěšky a představa dvacetiminutového klouzání je nepěkná.

Každý čtenář má nějakou svou zásadní knihu. Román, který přečetl ve správné době a ve správném momentu osobního vývoje a díky tomu došlo k dokonalému souznění a ideální rezonanci s textem. Já mám takových knih několik.

Bolševická revoluce je nemyslitelná bez střetu s náboženstvím. Tady měla svého předchůdce v protináboženské, ateistické filozofii Ludwiga Feuerbacha. A nastolení ateismu v dosud přísně pravoslavném Rusku, to je taky první článek nového, „revolučního náboženství“, které mělo vystřídat pravoslavné křesťanství. A to doslova.

Chucpe není jen obyčejná drzost. Je to drzost zabarvená nemorálností a jistou trapností.

Povšechnost, naprostá idiocie a hrozná krutost nás provázejí – myslím si a dívám se u toho oknem hotelu na zasněžený horský potok, za nímž strmí svah.

Měl jsem teď jednu takovou holku, Eleni, která se mě pořád na něco vyptávala. Hlavně na moje emoce. Tvářila se přitom jako utrpení s nožem v kapse. Zdaleka nejhorší byl její prompt: „So what is going on. Tell me.“ Co nás čeká v roce 2026? Totéž.

Jako malá jsem byla neposedné a ukecané dítě, dnes by se možná řeklo mírně hyperaktivní. Často jsem nedávala pozor, respektive jsem sledovala úplně něco jiného než výklad na tabuli. Výsledky rovnic jsem si vymýšlela z hlavy, každý druhý měsíc jsem měla jiný sklon písma.

„Na tom filmu není nic přehnaného,“ řekla mi Naid. „Takhle to u nás je.“ Naid se narodila v Íránu dva roky před Islámskou revolucí a vyrůstala tam v době nejhorších represálií. Teď žije ve francouzském Lyonu.

Obvykle to začne nějakou maličkostí, detailem, který mě přepadne ze zálohy, jako japonský tanečník Min Tanaka v případě mé právě rozepsané prózy, který se mi zjevil u laviček v zanedbaném koutu pražské Thomayerovy nemocnice. Tou dobou jsem přitom měla rozepsaného něco zcela jiného – text o muži, který v této nemocnici pracuje jako sanitář a v prostřizích mezi dopravou pacientů po vyšetřeních se ve vzpomínkách vrací do osmdesátých let, která prožil mezi máničkami, raziemi policajtů, svojí kapelou a chlastem.

Jestliže jsou dějiny civilizace dějinami usnadňování, pak se zaostalost projevuje dřinou. Jsem zaostalá, když se domnívám, že poslední výspou, kde není ulehčování vítané, je myšlení? Že krása myšlení je právě v potýkání, v bloudění, nezdaru, boji o smysl, a zase novém bloudění, které uspokojivý výsledek přinese klidně až na několikerý pokus? Třeba až za několik let?

Tak nějak se to sešlo a tento měsíc dělám porotkyni ve dvou dětských literárních a jedné středoškolské esejistické soutěži. Soutěž dětských prací je plná princezen, zámků, neviditelných plášťů, draků… a taky strachu ze šikany, pocitů neviditelnosti a… a raději volám organizátorce soutěže, protože v jednom textu je té bolesti nějak příliš a kluk v textu skáče ze střechy zámku, protože to už nemůže vydržet.

Pavouky zároveň ctím a zároveň si je protivím. Když vidím mezi větvemi stromu tu nádhernou síť, zviditelněnou na zázračný okamžik slunečními paprsky, jsem si jist, že ta kreativní stavba má velice blízko třeba k „lyrické abstrakci“ Bena Nicholsona. Ale zároveň vím, že je to krutá, smrtelná past.

Před nějakou dobou mě na chodbě fakulty zastavil kolega, profesor literatury, osobnost s mezinárodním renomé. Chvíli bědoval nad svými studenty, což bylo součástí koloritu našich příležitostných hovorů, pak se mi zachmuřeně zahleděl do očí. „Vždycky jsem se tě chtěl zeptat,“ začal, „kde bereš čas na ty svoje romány?“

Vyjeli jsme pozdě, celou cestu jsme se v autě hrozně hádali a nabírali zpoždění, dorazili jsme příšerně pozdě – ale vůbec nic se nestalo, jasně, že už ne, už to přece nevadí. Stáli jsme před studenou chalupou a obří různobarevné drobnokvěté listopadky, které jsme drželi v náručí, vypadaly jako dva hroby.

Jak mám rád Francii, tak je mi z duše protivné, že považuje za svého národního hrdinu taky Napoleona Bonaparte. I jeho velkolepá vojenská tumba, sarkofág umístěný do majestátní síně v pařížské Invalidovně, patří k nejoblíbenějším pařížským turistickým atrakcím.

Když jsem vzala ze stolu mobilní telefon svého spícího muže (měla jsem za to, že patří dceři), ozvalo se z něj: Dobrý den, s čím vám dnes mohu pomoci? Když se muž probudil a já mu o tom řekla, vyděsil se a chvíli telefon odmítal vzít do ruky.