V září měla do ČR přijet německá spisovatelka, aby představila svůj román Wohin wir gehen, v němž tematizuje poválečný odsun Němců z Československa. Do Prahy ji na festival Literatura v parku pozval Pražský literární dům autorů německého jazyka. Letošní epidemiologická situace však nedovolila hned několika autorům festival navštívit, a jejich účast tak suplovaly předem vedené rozhovory. Peggy Mädler v interview mj. naznačuje, jak je nebezpečné, když se individualita stává „obchodní“ značkou.

„Snažím se nemrhat časem,“ říká Radim Kopáč, který vedle práce na plný úvazek stihne každoročně napsat, uspořádat nebo zredigovat několik knižních titulů a na spoustu dalších napsat recenzi.

Tělesnost, sexualita a svoboda. Jak spolu souvisejí? Pro polskou spisovatelku Martu Dzido jsou to témata stěžejní. Za svou knihu Slast získala Cenu Evropské unie za literaturu, nyní pracuje na povídkovém souboru.

Pozoruhodné nakladatelství, kterému se daří připoutávat pozornost k reportážní literatuře, zprostředkovat tu zahraniční českému a slovenskému publiku i podněcovat vznik děl původních. To vše je Absynt.

„Vlastně se moji hrdinové za ty roky moc nezměnili,“ konstatuje Štěpán Kučera, který již v dětství začal psát dobrodružné příběhy a v jehož barvitých povídkách je i dnes dobrodružství stěžejním prvkem.

Díla novodobých klasiků, jejichž překlady jsou tvrdým oříškem, ale také provokativní knihy reprezentující alternativní myšlenkové proudy zvláště v otázce klimatu – tak široký je rozsah nabídky titulů nakladatelství Dokořán. Co jejich zakladatelé považují za příznak mozkové smrti? Co jsou podle nich knihy napsané chytráky speciálně pro hlupáky? A který překlad je stejně obtížný jako překlad Joyceova Odyssea?

Patrik Ouředník nahlíží na problematiku překládání jak očima překladatele, tak spisovatele. O svých zkušenostech v této oblasti i o životě mezi dvěma jazyky, češtinou a francouzštinou, vypráví v korespondenčním rozhovoru.

O důležitosti věcí všeho druhu, o životě spisovatele po udělení významné literární ceny i o tom, proč měli komunisté velký problém s výrobou talířů, v rozhovoru vypráví polský spisovatel Marcin Wicha, laureát literární ceny Nike za rok 2018.

„To prolínání, v němž můžu porovnávat život lidí v různých obdobích, mě na Sběrateli sněhu baví ze všeho nejvíc,“ říká o své dosud nejúspěšnější próze Jan Štifter, který tuto metodu hojně využívá i v nové povídkové sbírce Světlo z Pauliny.

„I když by už technicky nic nemuselo bránit existenci ‚čtečky‘, která se fyzicky chová skoro jako papírová kniha, a přitom umí poskytnout i možnost sdílení čtenářských zážitků mezi lidmi či s autorem přímo ‚uvnitř‘, nad konkrétním textem, kladu si v poslední době stále častěji otázku, zda po něčem takovém bude ve stále digitálnějším světě masová poptávka. Tichosti papírové knihy nelze uřvaností digitálna konkurovat,“ myslí si nakladatel Tomáš Baránek.

„Obecně bych se rád dočkal vzepětí zájmu o žánr uměleckých hybridů,“ říká spisovatel Ondřej Macl, který se mezi autory obdobných děl zařadil už svou žánrově neuchopitelnou prvotinou Miluji svou babičku víc než mladé dívky.

Česká autorka s bulharskými kořeny. Borjana Dodova (nar. 1983) debutovala sbírkou povídek Inverzní kyvadlo (2014), publikuje v časopisech Revolver Revue, Umělec, A2 a Psí víno. V esejistické tvorbě se věnuje architektuře, survivalismu či psychologii kosmických letů. Začátkem roku 2020 strávila několik týdnů v Sofii v rámci rezidenčního programu nadace Next Page, kde pracovala na své nové knize Balkánská kuchařka.

S překladatelem Zbyňkem Černíkem o neslušné předrevoluční době, přátelství s velikány severské literatury, cestovatelské vášni a oblibě medvědů.

Nakladatelští manželé vydávající náročné populárně naučné texty o nenáboženské spiritualitě, morálce či problematice svobodné vůle, ale též erotické či skatologické antologie s provokativními názvy a dosti nekonvenčními obálkami. Jak to jde všechno dohromady? K jaké spiritualitě sami tíhnou? Rozhovor doporučujeme dočíst až do konce.

„Stojím si za tím, že vycestovat – jednou provždy anebo aspoň na pár let – je výsostně osvobozující proces,“ říká spisovatelka Dora Kaprálová, která už přes deset let žije v Berlíně a své odpovědi mi posílala z jednoho maďarského ostrova uprostřed Dunaje…

Tradiční formát leporela „na šířku“, karton, lamino, převaha ilustrací nad textem, akceptovatelná cena. Zatím dvanáct svazků, renomovaní čeští básníci, zavedení ilustrátoři, i zcela nová jména a originální nápady. To je REPOLELO z Meanderu.

Překladatelka Michaela Jacobsenová je známá svými převody Ingeborg Bachmannové, Arno Schmidta či Ilse Aichingerové. Nejraději překládá poezii a své autory si pečlivě vybírá. Zásluhu na mnoha významných knihách má také jako redaktorka. V rozhovoru vypráví o svých oblíbených autorech, ale i o tom, jaké bylo vyrůstat v rodině básnířky a překladatelky Bohumily Grögerové.

Vladimír Pistorius během svého života vystřídal práci v nakladatelstvích různých velikostí i typů. Ví tedy, co říká, když tvrdí, že na knižním trhu mají své místo, význam a smysl nakladatelství velká i malá. Sepsat paměti se zatím nechystá, což je škoda – trochu je snad může suplovat tento rozhovor.

Když Marek Šindelka dostal od nakladatelství Odeon nabídku nového vydání svého prvního románu Chyba, začal více než deset let starý text proškrtávat, až nakonec napsal celý román znovu. „Já jsem s tou starou verzí prostě nemohl žít,“ říká v rozhovoru, v němž literatura nakonec hraje spíše vedlejší úlohu.

Šéfredaktor Portálu na cestě od zkoumání barokní literatury ke schopnému a zodpovědnému nakladatelskému manažerovi: „Vydávat něco, co nikdo nechce, je frustrující – dělat to za grantové peníze je navíc ale divné.“ Nakladatelství zřízené římskokatolickou kongregací vydává autory, které „spojuje důraz na autenticitu vlastního křesťanského života, otevřenost vůči nejistotě a hledání a respekt k lidem s jinými postoji.“

Mluvení, mlčení a vzpomínání je vždy v nějaké podobě tématem psaní, tvrdí úspěšná rakouská prozaička Laura Freudenthaler, která v květnu 2019 představila českému publiku svůj debutový román s příznačným názvem Die Königin schweigt (Královna mlčí). V tichém portrétu titulní protagonistky se v něm ohlíží za životem celé poválečné generace žen.

Heslem „aby to gradovalo“ se řídí jedno z největších českých nakladatelství odborné literatury.

Jiří Trávníček v rozhovoru pořízeném u příležitosti zrušeného Světa knihy Praha 2020 hledá rozdíly mezi českým a polským čtenářstvím. Zároveň vysvětluje, proč by přál Nobelovu cenu za literaturu jiným polským spisovatelům než nedávno oceněné Olze Tokarczukové.

„Kdybychom si i v jiných oblastech vedli tak dobře jako polští ilustrátoři a vydavatelé knih, byli bychom světovou velmocí,“ tvrdí Piotr Socha. V rozhovoru se zamýšlí nad jmény velkých ilustrátorů, stejně jako o nebývalých úspěších polské dětské literatury.

„Vlastně bych bral jako prohru, kdyby si po přečtení mojí prózy někdo připadal utvrzený ve svých jistotách a postojích. Už jenom proto, že já si při psaní občas připadal znejistělý docela dost,“ říká novinář, spisovatel a scenárista Ondřej Štindl o svém novém románu Až se ti zatočí hlava.

V rozhovoru s britskou autorkou románu Melmoth, který se odehrává v Praze a který měla Sarah Perryová v Praze také uvést, přišla řeč na to, co je to vlastně gotický román a jak v něm funguje směs hrůzy a krásy, proč faustovský motiv zaprodání duše umístila právě do Prahy a zda je možné o globální pandemii, která jí znemožnila přijet, uvažovat jako o nějaké formě trestu za předešlá selhání lidstva.

Skutečnost, že literaturu lze objevovat i dobývat různými způsoby, není nikterak překvapivá ani nová, o to víc ji můžeme ocenit v současné době, kdy je čtenář zatím stále ještě limitován zavřenými dveřmi kamenných knihkupectví. Jedním z formátů, který se v posledních letech těší vzrůstajícímu zájmu, je audiokniha. Na otázky o jejích specifikách, vývoji audioknižního trhu i o ocenění Audiokniha roku odpovídal audioknižní publicista a zakladatel této ceny Jakub Horák.

Rozhovor s rumunským spisovatelem a disidentem Paulem Gomou (1935–2020) pořídila rumunská novinářka Rodica Palade v roce 1990, ale mnohé autorovy úvahy o komunistickém Rumunsku a Československu si zachovaly svou platnost dodnes.

„Definitivním impulzem se pro mě stalo mateřství a moje snaha vyrovnat se s ním. Díky němu jsem získala hodně témat k zamyšlení a kromě toho jsem se třemi dětmi neměla prostor chodit do práce – psaní knih se tedy nabízelo,“ líčí začátek své literární dráhy Viktorie Hanišová, která už tématu mateřství věnovala trojici románů.

„Recenze píšu hlavně proto, abych sama co nejvíc četla. Motivuje mne to a nutí o přečtených knihách víc přemýšlet, dělat si poznámky, ke kterým se časem mohu vracet. Myslím, že to pak taky zpětně kultivuje mé vlastní psaní,“ říká spisovatelka Markéta Pilátová, která se zároveň věnuje literární kritice.