S propagátorem čtenářství o tom, jak se neztratit v knihkupectví, jak si vybírat knihy, jak nepropadnout chmurám, že nepřečteme vše, co chceme, ale i o tom, co se naučil, když předčítal slepému Borgesovi, a jak vypadá cenzura v dnešním demokratickém světě.
Knihu rozhovorů s ruskými emigranty v Evropě připravila publicistka a literární teoretička Olga Pavlova, která se sama do České republiky přistěhovala z Moskvy před dvaceti lety.
S ukrajinskou spisovatelkou Jevhenijou Kuzněcovou o potřebě zachytit obyčejnost uprostřed chaosu, o síle detailů, které mizí z paměti, i o tom, proč se také v době tragédií musí psát s humorem.
Literatura a výtvarné umění spolu odpradávna úzce souvisí, říká španělský spisovatel a kurátor Enrique Juncosa. Pro pražský DOX připravil historicky první výstavu věhlasného katalánského umělce Miquela Barcelóa v České republice.
Jak se v současnosti proměňují knihovny jako budovy i jako instituce? Jsou pouhým místem na regály s knihami, nebo spíš otevřeným prostředím pro setkávání a komunitní život, jakýmsi obývacím pokojem města či obce? Jak a pro koho se vlastně dnes knihovny stavějí a mají do návrhů promlouvat také jejich uživatelé? Proniká knihovní prostředí i na stránky finské beletrie?
V současnosti mezinárodně nejúspěšnější německy píšící spisovatel Daniel Kehlmann napsal román o nejlepším filmaři éry němého filmu – rodákovi z Roudnice nad Labem G. W. Pabstovi. I Kehlmann má k filmu blízko. Je synem filmového a televizního režiséra, sám píše filmové scénáře a zároveň má stále bohatší zkušenosti také s filmovými adaptacemi svých literárních děl.
Mluví německy a myslí si, že jsou Češi. Markéta Pilátová napsala zdánlivě historický román z prostředí českých Němců v Brazílii v 19. století. Její hlavní hrdina, kluk probíjející se dobrodružně životem, objevuje a sceluje odlišné světy Evropanů a indiánů, misionářů a vyznavačů domorodých kultů, přistěhovalců doufajících v lepší budoucnost, válečníků i botaniků. Němců a Čechů.
Plechová skříň v opuštěných kasárnách slouží v románech Ztracený v povětří a Strach nad řekou nejenom jako brána do minulosti, ale především podporuje dětskou představivost a odvahu. Právě chuť „vymýšlet si vlastní věci“ je něco, co se Stanislav Beran snaží ve svých čtenářích probouzet.
Bulharská spisovatelka Gergana Galabova podlehla literárnímu bádání, zároveň s literaturou ráda experimentuje jako autorka. Ve svých krátkých prózách reflektuje současné dění v Bulharsku a aktuální témata jako domácí násilí, postavení LGBT lidí nebo všudypřítomnou byrokracii. V rozhovoru naráží i na to, že svůj oblíbený surrealismus nachází i v dnešní společnosti.
Osudové výzvy pojímá francouzská spisovatelka H. Lenoir s humorem. V napínavém, vtipném vyprávění pro mládež hledá východisko z postapokalyptické situace, kdy Zemi ovládli mimozemšťané. Někdo se pokouší jen přežít, někdo se staví na odpor – a použije k tomu nečekanou zbraň.
Bára Dočkalová píše dětské příběhy, jejichž hrdinové dostávají příležitost podívat se na svět i na sebe z nečekané perspektivy. Jak to ale udělat, aby děti necítily, že jsou poučovány příliš?
Literatura je nástroj. K útoku, pomstě, ale i k obraně. Využít ji dokázala francouzská autorka Vanessa Springora ve své knize Svolení. Vrací se v ní ke vztahu, který ve čtrnácti letech navázala s padesátiletým mužem. Dávnou zkušenost popisuje ze svého pohledu: jinak než tehdejší partner, oceňovaný spisovatel Matzneff.
Proč dodnes milujeme vyprávění, verše i mýty starých Seveřanů? A v čem mají čeští zájemci o dávné severské texty mimořádné štěstí? O světě staroseverské literatury i jejím vztahu k dnešku diskutují nordistka a překladatelka Marie Novotná a religionista a překladatel Jiří Starý.
Norská spisovatelka Maria Kjos Fonn představila v Praze na Světě knihy 2025 svou knihu nominovanou na Cenu EU za literaturu. Tato autorka je v Norsku ceněná pro schopnost pronikat do temných zákoutí lidské psychiky, aniž by přitom rezignovala na humor a naději.
Německý povídkář, esejista a básník Utz Rachowski byl na sklonku sedmdesátých let 20. století uvězněn východoněmeckým režimem za šíření samizdatu a následně vyhoštěn ze země. Dnes působí v Sasku jako poradce pro občany pronásledované komunistickou diktaturou a věnuje se literární tvorbě. Rozhovor s ním byl pořízen v rámci stipendijním pobytu Pražského literárního domu autorů německého jazyka na jaře 2025.
V době probíhajícího rusko-ukrajinského konfliktu si celá Evropa uvědomuje, jaké ohrožení pro ni současné Rusko znamená. Podstatně více to doléhá na země, které s Ruskem přímo sousedí a byly v minulosti součástí ruského impéria. K nim patří i Finsko: finsko-ruská hranice má více než 1300 kilometrů.
Česká romská literatura má dobře našlápnuto, přináší do zdejšího literárního prostoru nová témata a energii. Povídají si o tom spisovatelka Květoslava Podhradská a romistka Karolína Ryvolová, která je zároveň redaktorkou nakladatelství KHER.
Jak vzniká ilustrovaná kniha nebo co je třeba překreslit pro jiné jazykové mutace? Ilustrátorka Madalena Matoso popisuje své vlastní zkušenosti i zákulisí ediční práce v portugalském nakladatelství Planeta Tangerina.
O Tchaj-wanu slýcháme v českých médiích poměrně často, zejména v souvislosti s lidskoprávními otázkami. Vedle historické a politické roviny je ale obohacující věnovat se i spojitostem kulturním.
Je díra v trdelníku jeho součástí? Pokud si myslíte, že ano, palec nahoru. Pokud si myslíte, že ne, palec dolů. Pokud si říkáte, co je to za podivnou otázku, vězte, že během rozhovoru na téma filozofie pro děti zazní podobných otázek víc.
„O něze a přátelství mezi muži by se mělo rozhodně mluvit víc,“ říká španělský spisovatel Luis Díaz, který se poprvé představuje českým čtenářům. Autor dvou básnických sbírek a experimentální poetické prózy byl v květnu hostem Světa knihy Praha.
Zyta Rudzka je výraznou postavou současné polské literární scény. Za svou tvorbu získala řadu ocenění včetně nejprestižnější polské ceny Nike za román Jen zubatí se smějou. Nejen o něm přijela debatovat na veletrh Svět knihy Praha, kde také poskytla rozhovor pro časopis iLiteratura.cz. Mluví v něm o bojovnosti svých postav a jazyku jako zbrani, o recepci svých knih a o svobodě v umění.
Proč se vracíme k tomu, od čeho jsme tak moc chtěli utéct? S Didierem Eribonem o identitách dělníka, homosexuála a pařížského intelektuála, o dusivém dospívání, studu, stárnutí a o potřebě opakovaně se vracet tam, odkud jsme si přáli navždy odejít.
Obyvatelé amerického Středozápadu si myslí, že v Rakousku se žije v komunismu, prozradila na Světě knihy rakouská umělkyně Stefanie Sargnagel, která strávila několik měsíců v Iowě. Co si myslí o Češích a co o svých krajanech?
Nové příhody oblíbeného samozvaného šerifa Kalmanna, dbajícího o právo a pořádek v zapomenuté rybářské vesničce na severu Islandu, přijel do Prahy představit jeho duchovní otec Joachim B. Schmidt, který sám na Islandu již dlouhá léta žije.
„Lenka Reinerová se programově obklopovala mladými lidmi. Mě také pozvala do svého bytu na Plzeňské ulici. Moc hezky se s ní povídalo a nemusela to být jen intelektuální témata, mluvila prostě běžně o životě. Vyprávěla způsobem, jakým psala knížky. Když jsem je četla, měla jsem pocit, že ji slyším,“ vybavuje si během následujícího rozhovoru germanistka Monika Loderová.
Intimní a zároveň ostře ironická sonda do života ženy, která se vyrovnává se smrtí svého bratra-dvojčete. Autorka v rozhovoru odhaluje, jak svou osobní zkušenost s osamělostí a ztrátou blízkého člověka přetavila do literární podoby, a hovoří o tom, jak jí humor a útržkovitá forma pomáhají zpracovat i ta nejbolestnější témata.
Přáním Lenky Reinerové bylo vybudovat v Praze Muzeum Egona Erwina Kische. „Chtěla na to od města získat jeho dům, ale já jsem si říkala, že to asi nebude tak jednoduché, aby magistrát dal Lence dům v nejexponovanější ulici v centru Prahy. Ale Lenka tou představou žila a myslela, že se jí to podaří,“ objasňuje okolnosti, které předcházely vzniku Pražského literárního domu autorů německého jazyka Markéta Mališová.
Co z české literatury rezonuje v Íránu, jak těžké je přeložit českou knihu do perštiny a co číst, když dojde na Írán?
„Můj otec se znal s Lenkou ještě před válkou, pohyboval se v obdobných kruzích. Ti lidé něčemu věřili a pak se jim to různě rozbíjelo, nějak se s tím potýkali a většinou skončili jako velmi smutní lidé. Ona ne. Ona je prostě kompaktní, nedala si to rozbít, věděla, co je správné,“ vzpomíná na Lenku Reinerovou její překladatelka do češtiny Olga Walló.
