Do nominací na nejvýznamnější švédskou literární cenu se letos ve všech kategoriích probojovaly tituly s ekologickou tematikou, avšak ocenění se nakonec nedočkal ani jeden z nich. Vítězný titul beletristické kategorie pak názvem „Sebrané spisy“ nejspíš zmate nejednoho čtenáře.

Jak ve známém citátu o bingu pro snoby poznamenal Julian Barnes, vyhlášení Bookerovy ceny provází každoročně šílenství na všech frontách: vydavatelé se můžou zbláznit z naděje, že jejich autor uspěje, knihkupci z vidiny astronomických výdělků, porotci se opájejí mocí, která jim byla svěřena, vítězům stoupá pýcha do hlavy a poraženými cloumá závist a zklamání. Všichni pak samozřejmě nalézají různé mouchy na nejužším výběru šestice nominovaných i vítězi samotném.

Letošní Bookerovu cenu si vysloužil srdcervoucí autobiografický příběh o dospívání ve skotském Glasgow v thatcherovských 80. letech s matkou alkoholičkou a menšinovou sexuální orientací na krku.

„Jsme přesvědčeni, že čtení pomáhá, zvlášť v těžkých dobách. Číst se dá pořád, dokonce i po 20. hodině večerní do 6. ranní.“ Těmito slovy letos zahájila odborná porota svůj proslov při udílení Rakouské knižní ceny, jež se konalo pouze formou tiskového prohlášení. Annette, Ananke a Marianne – tak se jmenují literární postavy vítězných titulů z pera laureátů roku 2020: Anne Weber, Anny Stern a Felixe Beyera.

K Mezinárodnímu dni studenstva přejeme nejen autorce následující glosy trpělivost, sílu a naději. Naději, že i když se nám to aktuálně možná vůbec nezdá, i online studium má smysl.

Kavárna Bunkier Café. Bunkr. Sotva plnoleté přerostlé pimprle, které se na mě šklebilo pokaždé, když jsem se procházel krakovskými Planty. Po devatenácti letech sklaplo, natáhlo bačkory na rozvrzaných kuřích nožkách svých prehistorických stolků a sesliček. V Krakově bylo jen málo míst, kde by si člověk tak ikonicky početl.

Přichází čas úvah nad vánoční nadílkou, a tak neuškodí Ježíškům připomenout, kde ty úplně nejlepší dárky hledat. Inspirovat se můžete i tím, jaké dárky vybírají naši redaktoři.

Cenu Severské rady za literaturu letos získala švédskojazyčná autorka z Finska Monika Fagerholm (*1961) za dílo s názvem Vem dödade bambi? (Kdo zabil bambiho?), vydané v loňském roce. Původně plánovaný slavnostní večer s udílením tohoto ocenění měl proběhnout 27. října na Islandu, byl ale v důsledku nepříznivé epidemické situace zrušen a uskutečnil se pouze v podobě digitální.

Státní cena za překladatelské dílo byla v roce 2020 udělena Blance Stárkové.

Dětem nevadí číst tu samou knížku třeba dvacetkrát za sebou. Vy ale uděláte nejlíp, když v zájmu vlastního duševního zdraví pořídíte domů pár pěkných dětských titulů, nejlépe z eshopu nějakého menšího knihkupectví. Nakonec to ocení i vaše smečka.

Čtenářství má mnoho podob a ne všechny jsou viditelné ve veřejném, natož pak virtuálním prostoru. Že se mohou různé typy čtenářů navzájem obohacovat, člověk zjistí třeba v malé venkovské knihovně.

Pouze dvě procenta Čechů starších patnácti let prý doma nemají žádnou knihu. Zdejší domácnost průměrně vlastní asi dvě stě padesát svazků. Je to nutně výhoda? A jaké metafory vyjadřují funkce domácích knihoven nejlépe?

V neděli 4. října byla ve Varšavě udělena letošní literární cena Nike. Jejím v pořadí již čtyřiadvacátým laureátem se stal – pro některé možná překvapivě – Radek Rak, civilním povoláním veterinář, ale současně autor několika fantastických próz.

Tento čtvrtek se bude udělovat Nobelova cena za literaturu. Tipovat, kdo vyhraje, je podobné jako věštit z koule. Zeptali jsme se našich redaktorů, koho by ze sobě blízké jazykové oblasti nominovali nebo o jakých jménech se v souvislosti s touto cenou v daných zemích nejčastěji mluví.

Komerční úspěch je jiná kategorie než literární kvalita. Kdo se pohybuje mezi „malými“ literaturami, musí počítat s tím, že šance na bestseller (a příslušný finanční efekt) je mizivá. Znamená to, že naše snažení nemá cenu?

Prestižní britský časopis Modern Poetry in Translation, zaměřený na překlady současné zahraniční poezie, vyhradil v zářijovém čísle zvláštní prostor českým básníkům. Jeho vznik iniciovala aktivita Českého literárního centra.

Uprostřed změti knih, hraček a domácích potřeb jsem si uvědomila, že smysl literárních recenzí a našeho časopisu není jen v tom psát o knižních novinkách, ale možná spíše v tom, že dáváme starým titulům druhou šanci.

Když poskytneme dětem důvěru a smíříme se s tím, že si své vzdělávání mohou do velké míry řídit samy, budeme možná příjemně překvapeni. Platí to o výchově k občanství stejně jako o literatuře. Alespoň tedy v Norsku.

Démonizace literární kritiky patří k literárnímu provozu, nejen tomu českému, už dlouho a aktuální text Petra Motýla v tomto směru není ničím novým. Jen přichází v čase, kdy literární kritiku tíží úplně jiný problém – totiž její marginalizace.

Za co se Češi skoro nejvíce stydí? A může mít stud nějaké následky? Malé zamyšlení nejen religionistické.

Jak se promítá politická korektnost do překladů? Jak má překladatel zacházet s „infikovanými“ nebo vysloveně tabuizovanými slovy?

Nizozemsky psaná literatura a její překladatelé slaví mezinárodní úspěch. Marieke Lucas Rijneveld naplňuje svou zdravou barvou, blonďatými vlasy a láskou ke kravám archetypální obraz holandské farmářské dcery, avšak zpestřený genderovou nebinárností. Otevře dveře k britským čtenářům i dalším nizozemsky píšícím kolegům?

Začíná školní rok a studenti a učitelé posledních ročníků středních škol se možná již za měsíc dozvědí, jaký maturitní model bude platit v letošním školním roce. Že je to pozdě? Ministr si myslí, že ne, studentů se nikdo neptá a učitelé si zvykli: zářijový čas je už tradičně pro změny v „nové maturitě“ zřejmě odkudsi shora předurčen, a téměř každé jaro se maturita – podobně jako příroda – znovuzrodí.

Vylezli jsme z nory, chceme se vyjadřovat k věcem, které se kolem nás dějí, občas napsat i to, co si nemyslí celá redakce. Rozhodli jsme se dát jednou za týden možnost někomu z našeho okruhu k tomu, aby vyšel ven bez roušky, aby vyhodil rukavici. A čekat, co to udělá. Proto přicházíme s iLiGlosou.

Na co upozorňuje kauza kolem antologie „Milá Mácho“? Na české nakladatelské scéně najdeme zodpovědné profesionály, idealistické dobroděje i pankáče. Jenže někteří z nich nám všem občas ukazují... fakáče.

Osm autorek zastoupených v čerstvě vydané antologii Milá Mácho se ohrazuje proti jednání nakladatelství Větrné mlýny.

„Můžete mi říkat Naděždo,“ vyzvala budoucího profesora Jaroslava Oliveria rusistka Ragá’, knihovnice káhirské Národní knihovny, v 60. letech minulého století. Následovala nabídka občerstvení. Co by si mladý, pohledný vědec z Československa dal? Celoživotní milovník kakaa neváhal. A pak litoval. „Chutnalo jako písek,“ vzpomínal později. Jenže do knihovny docházet musel a jen co ho zaměstnanci zahlédli, už se chystalo kakao. Vždycky je vypil, protože arabská pohostinnost se zkrátka neodmítá.

Vlámské děti hlasují každý rok o nejlepší knize. V nadcházejícím čtyřicátém ročníku se mezi nominované tituly dostala i Čapkova Dášeňka – doklad toho, že tahle knížka ani po pětaosmdesáti letech od vydání nestárne a že získává i v cizině stále nové čtenáře. Za rok se ukáže, jak u malých Vlámů obstojí v konkurenci současných autorů.

Aktuální dotazníkový průzkum vypovídá o dlouhodobě tristní pozici překladatelů v rámci knižního sektoru. Ale co s tím? Při čekání na akční hrdiny, kteří by nebohé literární překladatele jednou provždy vysvobodili z bezútěšného postavení, je tu jen jediná jistota – okolní svět má svých problémů dost...