Ondřej Fibich působí jako neúnavný autor – píše stále nové knihy, které spadají do celé řady žánrů. Co je ale důležité – a co dokládá i jeho nová sbírka Osamělý argonaut – je neúnavný i v hledání poctivé básnické výpovědi.
Známý lékař v knize uvažuje o literatuře, náboženství, a především o medicíně. Díky širokému společenskému kontextu jsou ale jeho úvahy, zvláště o proměnách západního vnímání autority, hodné doporučení. I pro ty, kteří si dosud mysleli, že je lékařství ani Pavel Pafko nezajímá.
Další návrat Evžena Bočka k úspěšné ukončené sérii vzbuzuje spíše rozpaky. Jeho humor ztrácí jiskru a je zatížený stesky na ohlupující vymoženosti současnosti.
Mluví německy a myslí si, že jsou Češi. Markéta Pilátová napsala zdánlivě historický román z prostředí českých Němců v Brazílii v 19. století. Její hlavní hrdina, kluk probíjející se dobrodružně životem, objevuje a sceluje odlišné světy Evropanů a indiánů, misionářů a vyznavačů domorodých kultů, přistěhovalců doufajících v lepší budoucnost, válečníků i botaniků. Němců a Čechů.
Střípky z kubánských dějin, diapozitivy násilí, absurdity a groteskna. Sto jedna krátkých textů bez vlastních jmen a bez kontextu ilustruje příběh „krásného, zeleného, nehynoucího, věčného ostrova“, který všechno a všechny přežije.
Plechová skříň v opuštěných kasárnách slouží v románech Ztracený v povětří a Strach nad řekou nejenom jako brána do minulosti, ale především podporuje dětskou představivost a odvahu. Právě chuť „vymýšlet si vlastní věci“ je něco, co se Stanislav Beran snaží ve svých čtenářích probouzet.
Mezi Starým a Novým světem se pohybuje hrdina nového románu Markéty Pilátové, český Němec a emigrant v Jižní Americe. A také osciluje mezi evropskou racionalitou a spiritualitou přírodních národů.
Memoáry předního českého historika odhalují jen málo o jeho osobním životě, o to cennější jsou jako sonda do dějin české historiografie.
Dokumentární verze jednoho příběhu Palánovy úspěšné knihy o samotářích těží především z toho, že se režisérovi podařilo otevřít nitro hlavních hrdinů – stárnoucích, ale spontánních a komunikativních dvojčat usazených na Šumavě.
Finská autorka Kiba Lumberg sleduje v částečně autobiografickém románu dospívání romské dívky Memesy, která se vzepře patriarchálnímu řádu své rodiny i diskriminaci většinovou společností. Její příběh o útěku, hledání svobody a právu být jiná je zároveň manifestem proti všem formám společenského vyloučení.
Lze najít teplo rodinného krbu uprostřed bělavého arktického lesa? Ano, stačí jen odhalit kouzlo sdílené radosti a krásu obyčejných věcí. Čtenářům při tom pomůžou zdařilé poetické ilustrace.
Jak by vypadal náš život, kdybychom měli třetí ruku? A jaký je rozdíl mezi omylem, lží, bludem a vírou? Höschlovy drobné úvahy jsou vtipné i erudované a dají se vnímat jako jeho posmrtný vzkaz.
László Krasznahorkai (* 1954) patří k nejvýznamnějším a nejosobitějším maďarským prozaikům. Ve své tvorbě upoutal především silou výpovědi a pronikáním k podstatě bytí. V roce 2025 se stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
Poštolka kálí na barokní světce, sluce se nepovedlo proletět sklem a netopýr měl sen o tom, že je člověk. Marie Iljašenko po delší době vydává novou básnickou sbírku a každou stránkou dokazuje, že město je domovem každého živého tvora. Navíc se jedná o čtení vysoce podmanivé.
Tchajwanský autor Chi Ta-wei ve své novele rozehrává mnohovrstevnatý příběh o identitě, intimitě a technologiích v dystopickém podmořském světě. Kniha z roku 1995, dnes považovaná za průlomové dílo čínsky psané queer sci-fi, se konečně dostává i k českému čtenáři.
Dvě bezejmenné palestinské dívky, drásavý psí štěkot a život v nepřekročitelných hranicích. Román Podružný detail je tenká kniha s dlouhým dozvukem, která se snaží popsat něco nepopsatelného bez jediné emoce navíc. Nechce se zalíbit, ale zarýt se pod kůži a zůstat tam.
Bulharská spisovatelka Gergana Galabova podlehla literárnímu bádání, zároveň s literaturou ráda experimentuje jako autorka. Ve svých krátkých prózách reflektuje současné dění v Bulharsku a aktuální témata jako domácí násilí, postavení LGBT lidí nebo všudypřítomnou byrokracii. V rozhovoru naráží i na to, že svůj oblíbený surrealismus nachází i v dnešní společnosti.
Jak fungovala česká média v devadesátých letech a na počátku milénia, jaké to bylo pracovat jako zahraniční dopisovatel a je opravdu Blízký a Střední východ tak nepochopitelný, jak nám může připadat?
Recenze Martina Lišky na knihu Ženy u oltáře, jejímž jsem autorem, obsahuje několik nepřesností a mírných invektiv, rád bych na něj proto reagoval. Martin Liška volil ve své recenzi sympatický sarkasmus, dovolím si tedy reagovat v podobném tónu, zdvihaje tak hozenou rukavici.
Absurdní bloudění nekonečnými chodbami úřadu, kde za přepážkami vládne chaos, groteskní pravidla a démoničtí úředníci. Hrdinka Lýdie tu hledá spravedlnost i jeden chybějící dokument – a s každým patrem se propadá hlouběji do byrokratického pekla, které je stejně směšné jako děsivé.
Postavy antropomorfizovaných zvířat mají sice milé výrazy a jejich velké hlavy jako by patřily do komiksu pro děti, první pohled ale klame. Krátký komiksový román je krvavá noirová detektivka se sériovou vražedkyní v hlavní roli.
Norský klasik dokázal několika úsečnými větami postihnout prázdnotu mezilidských vztahů i křehké okamžiky blízkosti. Nový český výbor povídek Kjella Askildsena ukazuje, proč jeho dílo neztrácí na síle.
Od piškvorek k superinteligenci. Tak by se daly shrnout dějiny toho, jak jsme si AI, roboty a umělé stroje odpradávna představovali a postupně vytvářeli. Kniha je nastiňuje nutně torzovitě a selektivně, ale přesto košatě a poutavě.
Sedíme u stolu a loupeme krevety. Radka z Pardubic, co žije ve Faru, její dcery Mariánka, Adélka a Lucie, kluk Mariánky z Jemenu Mahmud a stážistky v české škole ve Faru Káča a Ivča. Konverzace se plynule odehrává v angličtině, portugalštině a češtině.
Kde se v člověku bere odvaha? A co všechno jsme schopni udělat pro ty, které milujeme? Strhující dystopie přináší příběh čtveřice mladých lidí: bojují za svobodu uprostřed kruté zimy, na konci které možná přece jenom vysvitne světlo.
Nový soubor krátkých povídek Jiřího Padevěta navazuje svým stylem na jeho předchozí tvorbu. Téma třetího odboje je slibné a povídky zachycují známé osobnosti v méně známých okamžicích jejich životů, zpracování ale i přes řadu originálních obratů bohužel drhne.
Military sci-fi není české fantastice neznámá. Autorské duo Merglová-Payrok ovšem přichází s takřka parodickým pojetím, které ovšem nezapře obdiv ke klasikám, jako jsou Vetřelci Jamese Camerona nebo knižní i filmová verze Hvězdné pěchoty.
Nedávný skandál s bitcoinovým darem mohl všem připomenout, že dary jsou věc ošemetná a často i nebezpečná. Přitom to samozřejmě není žádná nová informace, už ve Vergiliově Aeneidě najdeme slavný výrok „Timeo Danaos et dona ferentes“, tedy „Bojím se Řeků, i když přinášejí dary“. Dotyčnému Trojanovi to však nebylo nic platné, kvůli přijetí zrádného „danajského daru“ bylo jeho město dobyto.
Fragmentární kaleidoskop každodenního života, vztahů a myšlenek, kde se banální setkává s existenciálním a intimní s univerzálním. Abecední řazení vytváří rytmus, napětí a místo chronologie nabízí překvapivé kontexty, které čtenáře baví, matou a nutí číst dál.
