Kniha o mládí Paula Verlaina není biografií, a není tak docela ani o Paulu Verlainovi. Mladý bolestín je román vyprávěný z perspektivy jeho alter ega Ubohého Leliana. Protože – řečeno slovy Arthura Rimbauda – „já je někdo jiný“.
Norskem otřásá královský skandál, v němž se prolínají soudní proces, Epsteinovy spisy i důvěra v monarchii. Do vyhrocené debaty se zapojují také spisovatelé a otevírají i téma vztahu mezi státem a kulturou.
Křivoklátsko nejsou jen vzácné ekosystémy a diskuse o národním parku. Fotografka Indrová Semelková představuje region skrze intimní portréty lidí, kteří zde zapustili kořeny – od kastelána-teologa přes pokornou restaurátorku mlýnských strojů až po myslivce. Autorka zkoumá vztah mezi člověkem, historií a neokázalou silou krajiny, v níž může „hledání Boha“ skončit u rozštípnutého polene.
Hollywoodská adaptace další sci-fi Andyho Weira je opět spíše komorním dramatem. Ale nechybí velké ohrožení a přátelský mimozemšťan.
Afroamerický autor Percival Everett přináší Dobrodružství Huckleberryho Finna v novém kabátě – z perspektivy uprchlého otroka Jima, jehož očima děj známé předlohy nahlížíme.
Veršovaná exkurze mezi sardinky, mníky a chobotnice zláká nejen šestileté piráty a princezny. Výprava tajemnou ponorkou zavede sourozeneckou dvojici až k pokladu – i když trochu jinému, než by čekali.
Od mládí mám rád poezii. Za nejdůležitější knihy svého dospívání považuji antologii americké poezie Dítě na skleníku a její méně známou britskou sestřičku Ostrovy plovoucí k severu. Česká poezie se mnou tehdy na konci osmdesátých let moc nekomunikovala. To, co jsem znal z gymnaziální čítanky, mě rozhodně k hlubšímu průzkumu tuzemských básníků neinspirovalo.
Britsko-ghanský filozof uštěpačně připomíná, že civilizace není automatické dědictví, ale aktivní péče o nejlepší myšlenky. V textu o mentálních hranicích vyvrací mýtus o čisté kultuře i biologické rase. Místo toho nabízí vizi světa, kde je kulturní „krádež“ motorem pokroku a společná lidskost jediným důležitým měřítkem.
Příběh tří generací žen se čtivě prolíná s osudy slezské oblasti postižné válkou i následným budováním socialismu. Navzdory regionální zakořeněnosti ale zůstává univerzálně srozumitelným.
Dobrou dobrodružnou fantasy lze ocenit v každé době. A to i tehdy, když trpí některými neduhy typickými pro debuty a nepřináší vlastně nic nového. Stvrzeno stříbrem je přesně tou knihou, které pro její zábavnost odpustíme hodně.
Těšínské Slezsko jako malá laboratoř střední Evropy: Adam Miklasz ve své esejistické knize sleduje jazyk, identitu i každodennost regionu, do něhož vstoupil zvenčí. Co jeho pohled vystihuje přesně – a kde se naopak rozchází s realitou?
V pondělí 16. 3. byly vyhlášeny užší nominace ocenění Magnesia Litera.
Na jedné straně sláva, obdiv, euforie, na druhé útlak, nespravedlnost a ponížení. Billie Holiday, Yoko Ono nebo Kate Bush – ženy, které dokázaly měnit svět právě tím, že šly proti proudu, se nyní představují v knize, jež na českém trhu nemá obdoby.
Slavný komiksový román o keltském válečníkovi a králi z konce osmdesátých let se vrací ve velkolepém vydání. A zejména dodnes obdivuhodná Bisleyho kresba (či spíše malba) si velký formát zaslouží.
Pavel Novotný rád balancuje na hranici přeložitelnosti. Při překladu je pro něj zásadní vést s textem dialog a zároveň čtenářům prokázat službu. Proto si texty pečlivě a dlouho vybírá. Nebo si vybírají ony jeho?
Příběh indiána, který se na konci 19. století ocitne sám a bez prostředků v Marseille, zdaleka není jen příběhem o shánění potravy a boji s xenofobií a byrokracií.
Přiblížit dětem realitu války je vždy nesnadný úkol. Nejnověji se s ním popasoval jihočeský historik Dalibor Vácha, autor v tematice druhé světové války již etablovaný.
Doprovodím dceru před školu a jdu hledat volné kolo. Kousek od školy jsou dvě místa: jedno z nich je většinou kolem osmé už bez kol, to druhé, vzdálenější, blíž u řeky, je jistota. Odemknu kolo a přes Baranďák přejedu řeku po cyklostezce: je oddělená svodidly a narvaná chlapy ve sportovních dresech už takhle po ránu.
Může dítě potkat něco horšího než smrt matky? Pokud vyrůstá v provinčním městě v současném Rusku, tak ano. Dětství malého Mikiho se přitom neliší od dětství dalších dětí. Ani jeho dospívání se nevymyká tomu, co zažívají ostatní teenageři. Ale Miki má jedno tajemství. Svou rodinu, kterou nesmí nikomu ukázat. Nemít matku je možná smutné, ale přípustné. Mít dva otce je nemožné.
Citlivě a s pochopením pro všechny zúčastněné předkládá Dostálová čtenářům příběh několika „obyčejných“ a zdánlivě i spokojených lidí ze současné české metropole. S odvahou zpracovává až příliš skutečné téma; hrozbu, tiše se vkrádající i tam, kde bychom to nečekali.
Příběh muže, který se pokusil zabít Ježíše Krista jen několik dní po jeho narození, je mnohem složitější a pestřejší, než by se podle zmínek v Bibli dalo očekávat.
Zápisky litevské lékařky představují další otřesné svědectví o tom, jak nízkou cenu měl v období stalinismu lidský život. Přeživším pak úřady nedaly klid ani dlouhá léta po oficiální rehabilitaci.
Jak hodnotí účast na tchajwanském knižním veletrhu ředitelka Českého centra v Tchaj-peji Markéta Lipold Záhumenská? „U nás na stánku bylo téměř nepřetržitě živo a velký zájem vzbudilo například několikametrové leporelo Na pouti od Robina Krále a Andrey Tachezy z nakladatelství Meander. K leporelu jsme pro naše nejmenší návštěvníky měli tematické doplnění: cukrovou vatu ve tvaru lvíčka.“
Co má společného Stravinskij s 78otáčkovou deskou a šaman s falešným zpěvem? Knižní esej bourá mýty o hudebním géniu a hudbu popisuje jako výsledek toho, pro jaký prostor byla objednána, čím bude hrána či kdo to zaplatí… Může být součástí rituálů, které dokážou stmelit komunitu, ale také přivodit popravu. Je to pozvánka do světa, kde zpívají i budovy.
Další část populárního seriálu historických příběhů a pověstí, který vycházel v časopise Mateřídouška v sedmdesátých letech, se dočkala knižního vydání. Tentokrát to jsou vesměs pověsti, obecně známé i regionální.
Novinářka a literární redaktorka Lucie Fialová pozitivně vnímá společenskou roli knihy na Tchaj-wanu: „Měla jsem pocit, že se tu nikdo nebojí spojit čtení s radostí, hravostí a komunitním zážitkem. Neznamená to rezignaci na kvalitu – spíš přijetí toho, že kniha může být zároveň textem, designovým objektem i společenskou událostí.“
V jedné z kapitol vyzve profesorka narativní techniky své studenty oboru fotografie, aby popsali, co vidí na daguerrotypii před sebou. Přitom dobře ví, že přehlédnou to nejdůležitější. Když jim to ukáže, naopak to nelze nevidět.
Jan Stavinoha (1945–2026) byl nizozemský spisovatel českého původu. V Nizozemsku žil od roku 1969. Ve své tvorbě hojně čerpal z vlastního života, humorné historky podával směsí lakonického stylu a ironické nadsázky se smyslem pro absurdnost situací. V roce 2016 se poprvé představil českým čtenářům dvěma autobiograficky laděnými tituly ve vlastním českém překladu.
Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“
V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.
