Čas od času se mě nějaké děvčátko zeptá, proč nemám děti. Ptají se mě také muži, mnohdy po prvních třech konverzačních větách. Obvykle řeknu: „Všechny ženy nemusí mít děti.“ A záhadně se odmlčím. Cítím ale, že těm děvčátkům (těm mužům ne), která jednou budou stát před rozhodnutím mít, či nemít, odpověď ještě dlužím.
Akné jako ústřední téma young adult románu? Román otevírá i další citlivé problémy dospívání, o kterých se těžko mluví. Nebojí se jít do hloubky a ukazuje, jak hluboké stopy dokáže zanechat šikana i boj s vlastním sebevědomím.
Letošní Nobelova cena za literaturu byla udělena kanadské spisovatelce Anne Carsonové „za její odvážné a nápadité dílo, které v hravém dialogu s klasickou tradicí vytváří nové formy současné literatury“.
Měla ta zlá babička opravdu tak pokřivený charakter? Kůtová se snaží rekonstruovat život ženy, kterou vlastní potomci titulují přídomkem „zlá“, sleduje její dospívání v prostředí plném násilí a odmítání, její zatvrzování se vůči svým nejbližším. Autorka protagonistčiny skutky neomlouvá, ale dává jí i některým členům rodiny možnost nasvítit těžké momenty z jiné perspektivy.
Třiadvacetiletý Oliver Lovrenski zaujal norskou literární scénu románem Když nám bylo míň, v němž zachytil svět mladých lidí z okraje Osla plný drog, násilí a hledání vlastní identity. V rozhovoru mluví o jazyce své generace, o problémech mladých mužů, o osobní odpovědnosti a také o tom, proč dnes studuje teologii.
Jedna rodinná oslava, staré křivdy, nevyřčená tajemství i rozdíl mezi tím, jak sami sebe vnímáme a jak nás vidí druzí. Civilní jazyk románu a dobře odpozorované vztahy zachycují, co všechno se může skrývat za zdánlivě obyčejným setkáním.
Po pětileté přestávce vyšel v srpnu další, už šestý titul Marka Šindelky v nizozemštině. Během zářijového turné po dvou belgických a jedné nizozemské štaci se autor vrací do Gentu a do Utrechtu skoro jako domů. Jak vypadá pronikání české literatury do ciziny, když se zadaří?
Norské univerzity bojují proti klesající čtenářské gramotnosti originálním způsobem – studentům rozdávají tisíce výtisků jedné současné knihy zdarma. Tento inspirativní přístup ukazuje, že společné čtení papírových knih není jen zábavou, ale i klíčovým nástrojem pro obranu demokracie i pro lepší studijní výsledky.
Na prahu devadesátky vydal autor legendárního Posledního jednorožce nový fantasy román. Vyprávět umí stále skvěle, příběh má také své kouzlo, jen je místy dost předvídatelný.
Kolektivní monografie čtyř historiků potěší nejen železniční srdcaře, ale představuje i významný příspěvek k dějinám každodennosti.
Slovenská spisovatelka Barbora Hrínová navštívila v září 2026 Prahu a v rámci Noci literatury se zúčastnila čtení ze svého nového románu Plachý dům. Knihu také představila v rámci diskusního večera Literatura v parku, který pořádal Pražský literární dům. Při této příležitosti jsme si s ní popovídali o její tvorbě, ale také o tom, zda jí jsou bližší takzvaní mileniálové, nebo boomeři.
Autofikční komiksový román slavné americké kreslířky tematizuje její celoživotní posedlost sportováním a tělesnými aktivitami. Ale nakonec z toho vychází trochu repetitivní autobiografie tvůrkyně, která to v životě neměla jednoduché.
Jakkoliv důležitou roli hrají v knize postavy z pera Karla Maye i herci, kteří je ztvárnili, autorovi jde především o zachycení složitých dějinných zvratů a jejich dopadu na obyčejné lidi na obou stranách železné opony.
Není podstatné, v jakém městě ani v jaké době sousedky Madla a Květa žijí. Nebýt osamělosti, zvědavosti a smělosti té malé, možná by se ani nepoznaly. Mikropříběh nenadálého mezigeneračního setkání však vyústí v příslib nového přátelství.
Na východ od ráje od Johna Steinbecka jsem zhltala o jedněch prázdninách u zatopeného lomu v Lulči. Bylo mi šestnáct, voda v lomu byla ledová, modrá a zelená, a když jsem zrovna nečetla, skákala jsem do průzračně hluboké vody šipky.
Se zakladatelem Zikmund literary agency Janem Zikmundem jsme hovořili o jeho cestě k literatuře na pražské anglistice, vášni pro poezii, zrodu jeho literární agentury a blížícím se veletrhu ve Frankfurtu.
Co se skrývá ve křoví, na rumištích a dalších místech, která obvykle míjíme bez povšimnutí? Působivá kniha obrací pozornost od centra k periferii a prostřednictvím haptické poezie a fotografií ohmatává městskou divočinu.
V novém románu s Mickeym Hallerem si Michael Connelly zavzpomínal na dobu své novinářské kariéry. Bohužel přitom trochu zapomněl na to, že píše tradiční právnický thriller.
Jaké to je být ženou, když společenská očekávání přetrvávají i tam, kde už dávno máme pocit, že jsou překonaná? Norská spisovatelka zachycuje vzpouru čtyřicetileté ženy proti rolím vzorné manželky, matky a přítelkyně a s ironií i vztekem se ptá, kolik ze svého skutečného já jsme ochotné obětovat představám druhých.
Porota prestižní francouzské literární ceny Prix Goncourt stáhla z nominací román C'était ça ou mourir (Buď tohle, nebo zemřít). K nařčení, že jeho autor Thélyson Orélien při psaní používal umělou inteligenci, se přidalo ještě podezření z plagiátorství.
Byla to prý láska na první pohled. Jemu je letos pětačtyřicet, jí sto devatenáct. Ona – pamětnice, dřevěná tuleňářská loď, on – vzděláním knihovník a knihkupec, její zachránce, mořeplavec, dobrodruh… a rybář příběhů.
Váš nejlepší kamarád zemřel, přesto ale sedí vedle vás. Jeho tělo sice teď obývá lovecraftovské monstrum, vy ho ale nedokážete přestat milovat. Komiks skrývajícího se autora s prvky hororu i gay romance už se stal v Japonsku hitem.
Novela Večírek s kasuárem zachycuje zdánlivě bezstarostné studenty na narozeninovém večírku, ze kterého se jedním vzkazem či myšlenkovým experimentem stává pátrání po skutečných záměrech i pravých tvářích přátel.
Ioana Maria Stăncescu mluví o tom, zda má rumunská literatura nějaká tabu, o trpělivosti potřebné k napsání románu a hlavně o mateřství, které jí vstupuje i do snů: „Objevují se nové úhly pohledu. V literatuře je teď více obyčejných žen, píše se o strachu, frustraci i nenávisti.“
O tom, jak člověku komplikuje život úzkostná porucha a mámino přesvědčení, že mu pomůže, když ho bude všude vodit za ručičku a zavařovat s ním džemy.
Jako každé město i má rodná Olomouc se ráda pochlubí tím, které výjimečné osobnosti zde pobývaly či působily. Na tom není nic mimořádného. Zajímavější je, že ti, které si u nás prostřednictvím pamětních desek a oslavných brožur připomínáme, sotva mají důvod vzpomínat na město s láskou.
Maňák nás ve svých „sociologických reportážích“ provází po středoevropském prostoru nezvyklou trasou – místy spojenými s gay kulturou, od titulních saun přes ulice až po operu. Dění na těchto místech zasazuje do širokého kulturně-historického kontextu a ukazuje, že pohledy majoritní společnosti na tuto komunitu odhalují o současné situaci ve středu Evropy víc, než bychom si chtěli přiznat.
Fantasy román začínajícího českého autora sice není nijak zvlášť inovativní, zato je vyprávěn poutavě a inteligentně, s rozmyslem a se zajímavými postavami. A snad v případném pokračování autor také důkladněji promyslí principy svého fiktivního světa.
Brněnské nakladatelství Větrné mlýny vydalo v letošním roce už pět překladů sbírek současných ukrajinských básnířek, čímž jejich poezii otevírá cestu k českým čtenářům. Daryna Hladun patří k nejvýraznějším hlasům mladé generace ukrajinských autorek.
Boris Akunin napsal Dějiny ruského státu jako anatomii moci. V posledním svazku svého monumentálního projektu sleduje, jak se po revoluci roku 1917 zrodil systém, který spojil ideologii, byrokracii a státní násilí v mimořádně účinný a nebezpečný mechanismus. Kniha o Leninovi a Stalinovi tak není jen pohledem do minulosti, ale i varovným komentářem k Rusku současnosti.
