V románu Návrat se autorka vyrovnává s jizvou, kterou do kolektivní duše vypálil rozpad portugalského impéria a následná migrační krize roku 1975. Dospívající Rui, vržený vírem dějin z tropické Luandy do nehostinné reality Lisabonu, ztělesňuje deziluzi statisíců zámořských Portugalců, kteří jsou po „návratu“ do vlasti cizinci a nevítanými hosty.
Minulý týden obletělo svět – a česká média zejména – video kanadského premiéra Marka Carneyho. Ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu odkázal na esej Moc bezmocných Václava Havla. Na okamžik jsme se tak ocitli ve světle reflektorů. Video se šířilo, čeští novináři ho glosovali, lidé na Instagramu dokonce sdíleli fotografie Havlových knih ve svých domácích knihovnách.
Biolog a nositel Nobelovy ceny pátrá po evolučních i fyziologických příčinách stárnutí a shrnuje výsledky dosavadního snažení tento proces zpomalit, nebo dokonce zvrátit. Přináší opatrnou naději, ale varuje před nekritickým optimismem i nesmírnou složitostí problému.
Filmová verze ceněného románu nasbírala sedm oscarových nominací včetně té za nejlepší film. Zaujme působivými záběry a hereckými výkony, příběh však vyznívá poněkud kýčovitě.
Po více než čtvrtstoletí se do rukou českým čtenářům dostává debutový román nobelistky Olgy Tokarczuk. Autorka v něm rozehrává magickou cestu za knihou, která možná neexistuje – a přesto dokáže změnit ty, kdo ji hledají. Sedmnácté století, alchymie, láska i podivuhodné bytosti ve zkumavkách tu skládají příběh, jehož síla neleží v cíli, ale v tom, co se cestou začne drolit i odkrývat.
S Pavlínou Krámskou o labyrintu tchajwanské literatury, a především o rébusu s názvem Letní deště, který ani po vydání nepřestává být pro překladatelku oříškem.
Kdy Inuité nechtějí sluneční svit a proč běžci v Keni budí sousedy? Věda začala zkoumat noc a odkrývá ji jako prostor pro lov, rituální běh i filmový horor. Společenské vědy v Česku tak dohánějí světový trend, i když někteří jako by před „tmou“ utíkali k tradičnějším a ověřenějším tématům.
Bolševická revoluce je nemyslitelná bez střetu s náboženstvím. Tady měla svého předchůdce v protináboženské, ateistické filozofii Ludwiga Feuerbacha. A nastolení ateismu v dosud přísně pravoslavném Rusku, to je taky první článek nového, „revolučního náboženství“, které mělo vystřídat pravoslavné křesťanství. A to doslova.
Azilo Bazileus je panovník krutosti tak nevídané, že to v knize pro prvočtenáře skoro překvapí. Úspěšná autorka ale ví, že kolem dětí není třeba vždy našlapovat po špičkách. Na názorném, a přitom svěže odvyprávěném příběhu ukazuje, že tyran bez těch, kdo by ho poslouchali, je jen vzteklý mrňous.
Druhý román Eliho Beneše se od vydařeného debutu liší téměř vším: dobou, prostředím i dojmy, které si čtenář z jeho četby odnese.
Dvě sbírky autora povídkové předlohy k filmu Příchozí (2016) zvou čtenáře k alternativnímu pohledu na naši historii, společnost i místo člověka ve vesmíru. Chiang si razí vlastní cestu mořem science fiction a otevírá hranice naší představivosti v oblastech kosmogonie, matematiky, paralelních světů, paměti, mysli i svobodné vůle.
Ve svém novém románu Poslední lanovka se americký spisovatel John Irving vrátil k řadě svých ikonických motivů. Nepodařilo se mu z nich však vystavět působivý literární celek, jako tomu bylo například v knize Svět podle Garpa, která mu téměř před půlstoletím zajistila světovou proslulost. Během četby Poslední lanovky člověka napadá otázka, kam se vytratil Irvingův spisovatelský um.
Venezuelská politička a opoziční vůdkyně María Corina Machado předala Donaldu Trumpovi svou čerstvou medaili za Nobelovu cenu míru, informovala nedávno všechna světová média.
Chorvatsko jako dovolenkový sen i komplikovaný druhý domov. Polská reportérka hovoří nejen o své reportážní knize Fjaka. Chorvatská sezona, ale také o lidech, válkách, ostrovech, jazyce i politice země, kterou zná zblízka. Jak se dnes mění Balkán, co zůstává vytěsněné a proč láska k místu může, ale nemusí být bezvýhradná?
Když se řekne Chorvatsko, většině se vybaví azurové moře, vynikající jídlo a malebná příroda – zkrátka symboly, které zemi vtiskly přesvědčivou masku bezstarostné dovolenkové destinace. Co se ale skrývá pod ní? Reportáž z desetiletého putování za odpovědí na tuto otázku nyní vychází v českém překladu.
Poslední sbírka Jiřího Dynky zve čtenáře k únikům i návratům: pryč z hlavního města, zpátky k sobě samému. Cesty však často končí ve slepých uličkách a cíl se snadno ztratí ze zřetele: „Vraťme se domů (odkud jsme nikdy neodjeli)“.
Krásné, pomalé a přitom strhující vyprávění, jež se namísto hrdinného zápasu a věhlasného vítězství věnuje tomu, co přijde poté, když mrtvoly nepřátel vychladnou, oslavné fanfáry utichnou a cesty úspěšných bojovníku se musejí rozejít.
Velké dějiny, pocity, sny, prchavé imprese i nikdy nezahojené bolesti. Téměř neznámá spisovatelka vypráví o svém životě a nebojí se být – zejména k sobě samé – nelítostně upřímná.
Převod prvních komiksových příběhů Rychlých šípů do textové podoby plní svou roli úvodu do foglarovského světa nejen díky modernizaci jazyka i reálií. Dospělé čtenáře pak potěší skryté odkazy.
Chucpe není jen obyčejná drzost. Je to drzost zabarvená nemorálností a jistou trapností.
Po životním příběhu cukrovarské dcerky z první poloviny minulého století přináší čtenářsky oblíbená autorka příběhy tří žen obklopených vůní medu. Může ale sladkost kombinovaná s brutalitou druhé světové války fungovat i napodruhé?
Román úspěšné italské autorky dlouho čtenáře znejišťuje až irituje. I proto, že chvíli trvá, než vyjde najevo, že jde vlastně o specifickou variantu amerických brakových románů 60. a 70. let.
Viktorie Hanišová není jen spisovatelka, ale také učitelka na plný úvazek a překladatelka z němčiny a angličtiny. Za převod románu Džinové německé autorky Fatmy Aydemir letos získala Mimořádnou tvůrčí prémii Obce překladatelů.
Kniha pro ty, kteří jdou raději oklikou než přímo a dávají přednost abstraktním úvahám před obsáhlým dějem.
Máme za sebou pěknou řádku domácích novoročních projevů. Letos byla nadílka mimořádně bohatá a některé z nich budou ještě nějakou dobu vířit vody, minimálně na sociálních sítích. Témata se však držela očekávaných kolejí: politika domácí i světová, zdraví, soudržnost společnosti.
Dánský bohemista Bugge zkoumá, co mají společného dánští konzervativci se zdejším odporem k rock’n’rollu, proč byla Bratislava symbolicky „přejmenována“ dříve, než se stala slovenskou, a proč Karel Čapek v závěru života už nevěřil v polidštění mločí civilizace. Buggeho pohled nabízí srozumitelnou diagnózu národa, který se stále trochu hledá na mentální mapě mezi Východem a Západem.
V prvních dvou dílech aktuální série francouzský kreslíř opět demonstruje své kresebné mistrovství. A také to, že jako scenárista se lepší, i když dokonalé to stále ještě není.
S historicky první rezidentkou pražské pobočky sítě ICORN, která dočasně poskytuje útočiště spisovatelům čelícím pronásledování, jsme si povídali o její cestě do Prahy, o jejích básnických začátcích a novinářské práci v syrském terénu, o nebezpečném mužském pokolení i o Milanu Kunderovi.
Povšechnost, naprostá idiocie a hrozná krutost nás provázejí – myslím si a dívám se u toho oknem hotelu na zasněžený horský potok, za nímž strmí svah.
Jak dlouho byste se dokázali schovávat v tramvaji a předstírat, že jste normální cestující? Právě tak se Emanuel Di Porto jako chlapec skrýval před nacisty. Kniha vycházející z jeho vzpomínek bohatě naplňuje jak žánr literatury pro děti i mládež, tak historického vyprávění pro dospělé.
