Citlivě a s pochopením pro všechny zúčastněné předkládá Dostálová čtenářům příběh několika „obyčejných“ a zdánlivě i spokojených lidí ze současné české metropole. S odvahou zpracovává až příliš skutečné téma; hrozbu, tiše se vkrádající i tam, kde bychom to nečekali.
Příběh muže, který se pokusil zabít Ježíše Krista jen několik dní po jeho narození, je mnohem složitější a pestřejší, než by se podle zmínek v Bibli dalo očekávat.
Zápisky litevské lékařky představují další otřesné svědectví o tom, jak nízkou cenu měl v období stalinismu lidský život. Přeživším pak úřady nedaly klid ani dlouhá léta po oficiální rehabilitaci.
Jak hodnotí účast na tchajwanském knižním veletrhu ředitelka Českého centra v Tchaj-peji Markéta Lipold Záhumenská? „U nás na stánku bylo téměř nepřetržitě živo a velký zájem vzbudilo například několikametrové leporelo Na pouti od Robina Krále a Andrey Tachezy z nakladatelství Meander. K leporelu jsme pro naše nejmenší návštěvníky měli tematické doplnění: cukrovou vatu ve tvaru lvíčka.“
Může dítě potkat něco horšího než smrt matky? Pokud vyrůstá v provinčním městě v současném Rusku, tak ano. Dětství malého Mikiho se přitom neliší od dětství dalších dětí. Ani jeho dospívání se nevymyká tomu, co zažívají ostatní teenageři. Ale Miki má jedno tajemství. Svou rodinu, kterou nesmí nikomu ukázat. Nemít matku je možná smutné, ale přípustné. Mít dva otce je nemožné.
Co má společného Stravinskij s 78otáčkovou deskou a šaman s falešným zpěvem? Knižní esej bourá mýty o hudebním géniu a hudbu popisuje jako výsledek toho, pro jaký prostor byla objednána, čím bude hrána či kdo to zaplatí… Může být součástí rituálů, které dokážou stmelit komunitu, ale také přivodit popravu. Je to pozvánka do světa, kde zpívají i budovy.
Další část populárního seriálu historických příběhů a pověstí, který vycházel v časopise Mateřídouška v sedmdesátých letech, se dočkala knižního vydání. Tentokrát to jsou vesměs pověsti, obecně známé i regionální.
Novinářka a literární redaktorka Lucie Fialová pozitivně vnímá společenskou roli knihy na Tchaj-wanu: „Měla jsem pocit, že se tu nikdo nebojí spojit čtení s radostí, hravostí a komunitním zážitkem. Neznamená to rezignaci na kvalitu – spíš přijetí toho, že kniha může být zároveň textem, designovým objektem i společenskou událostí.“
V jedné z kapitol vyzve profesorka narativní techniky své studenty oboru fotografie, aby popsali, co vidí na daguerrotypii před sebou. Přitom dobře ví, že přehlédnou to nejdůležitější. Když jim to ukáže, naopak to nelze nevidět.
Jan Stavinoha (1945–2026) byl nizozemský spisovatel českého původu. V Nizozemsku žil od roku 1969. Ve své tvorbě hojně čerpal z vlastního života, humorné historky podával směsí lakonického stylu a ironické nadsázky se smyslem pro absurdnost situací. V roce 2016 se poprvé představil českým čtenářům dvěma autobiograficky laděnými tituly ve vlastním českém překladu.
Kateřina Tučková vysvětluje, proč román Žítkovské bohyně zaujal tchajwanského nakladatele i překladatelku: „Na Tchaj-wanu existují mezi příslušníky původních obyvatel vědmy, které vykonávají podobné praktiky jako bohyně z Moravských Kopanic. Místní si jich však cení, jsou součástí běžného života vesnic.“
V rezidenční zóně jménem Černošice, kde bydlím, bydlí mnoho miliardářů a milionářů a také velmi mnoho jejich manželek. A když se v místní knihovně koná veřejné čtení některého z koučů novější české prózy, manželky bývají upozorňovány, že pozvaný spisovatel „veškeré knihy tvoří autorsky“.
Poutavá, poučná a graficky vydařená kniha seznámí malé i větší čtenáře s historií využívání a základními vlastnostmi tří desítek rostlin, bez nichž by byl náš každodenní život nejen složitější, ale i fádnější.
Ilustrátorka Nikola Logosová absolvovala v Tchaj-peji několik workshopů ke svým knihám: „Trochu jsem se bála, zda budu schopna předat srozumitelně sdělení knih, které jsem tam vezla, jelikož kulturní odlišnosti rozhodně existují. Ukázalo se ale, že právě to by mohlo být pro publikum atraktivní.“
V době, kdy se hlava státu oslovovala „soudruhu prezidente“, mířily na Hrad statisíce dopisů se stížnostmi i zoufalými prosbami. Historik Tomáš Vilímek na základě archivního výzkumu ukazuje, že prezident v očích občanů pomyslně suploval ombudsmana, soudce, a někdy snad i zpovědníka – přestože tento „kouzelný proutek“ prezidentské kanceláře fungoval jen výjimečně.
Lullaby je křehký, ale drsný příběh o bezpráví. Jeho autorka čerpá nadpřirozené motivy přesně z té těžko postihnutelné hrany, kdy je možné je brát reálně, ale i jako hru vnímání a smyslů. Rozhodně se tedy nejedná o knihu pro ty, kteří chtějí mít ve všem jasno.
Ztráta je nevyhnutelnou součástí lidské existence. Přesto (anebo právě proto) se s ní každý vyrovnává jinak. Co byste však byli schopni udělat pro to, abyste zaplnili prázdnotu ve své duši? Román Mezi námi rozvíjí překvapivý příběh truchlení, odhalující lidské slabosti.
Jsou mezi námi lidé, kterým dělá potíže číst a psát. Jak se s tímto problémem vyrovnávají v Nizozemsku? Jak těmto lidem otevřít přístup k literatuře?
Petra Soukupová shrnuje své dojmy z Tchaj-peje: „Byl to pro mě zážitek, poprvé v životě jsem byla v jihovýchodní Asii a kromě toho, že jde opravdu o jinou kulturou a vlastně velkou exotiku, zase jsem si připomněla, jak je člověk vázaný na domov a na to, co zná.“
Jaká atmosféra dýchla na Báru Dočkalovou na knižním veletrhu v Tchaj-peji? „Fotoaparáty neustále cvakaly, každou chvíli byli u nějaké akce vidět reportéři a kamery, a to všechno kvůli knihám – to byla krása.“
Zatímco dnes je používání chemických zbraní na bojištích i vzhledem k mezinárodním dohodám záležitostí veskrze okrajovou, kdysi hrály roli výrazně vyšší, jak upozorňuje kniha seznamující s historií i chemickou podstatou těchto bojových prostředků.
Publikace o podobách dokumentárního filmu (a jeho zachycování umění) od počátků do současnosti působí trochu torzovitě. V rámci současné teoretické reflexe českého dokumentu však obstojí.
Dvě novely japonského autora, v nichž se prolínají erotika, grotesknost a zvrácená posedlost, vycházejí v novém překladu s ilustracemi Jana Švankmajera. Tyto sondy do vyšinuté lidské psychiky ani po sto letech neztrácejí nic ze své síly a provokativnosti.
Strhující a místy ironický epos plný slepých větví, podivuhodných těl i znepokojivých paralel se současností. Zatímco neandertálci žili pod zemí jako postavy z Wellsových románů, my se podle autora blížíme k populačnímu vrcholu a nevyhnutelnému zániku. Máme se připravit na svět, kterému budou vládnout obří netopýři, nebo dokážeme evoluci oklamat pomocí technologií?
Když se v hotelovém pokoji jezevce pana Skřípala rozlije tma, všechno může vypadat strašidelnější, než to ve skutečnosti je. Talentovaná absolventka plzeňské Sutnarky přichází s nápaditým debutem pro předškolní čtenáře.
Když jsem před lety začal z hlavního města jezdit příměstskými autobusy, osvojoval jsem si jen pomalu folklór periferie. To znamená v první řadě zvyky rázovitých řidičů naší linky, z nichž polovina trvá na tom, aby lístkuchtivý cestující sděloval přesnou sumu, za jakou chce jízdenku, a druhá polovina vyžaduje za stejným účelem znát výhradně název cílové destinace.
Největší asijský knižní veletrh v Tchaj-peji letos navštívilo přes půl milionu čtenářů a literárních profesionálů – mezi nimi také české autorky, které se věnují tvorbě pro děti a mládež.
Z veletrhu si Jakub Pavlovský přivezl silné zážitky: „Výjimečné pro mě bylo setkání s ředitelem nadace při TIBE, s Rexem Howem, s nímž jsem měl soukromou schůzku. Vyprávěl mi o svých začátcích, fungování veletrhu i o Daně Kalinové, bývalé ředitelce veletrhu Svět knihy, se kterou se v Praze kdysi seznámil.“
Druhá sbírka Petyi Stach otevírá zkušenost tranzice, strachu z pohledu druhých i každodenního boje o bezpečí. Osobní nejistota, queer aktivismus i milostná lyrika se tu střetávají v sevřeném, syrovém a místy zneklidňujícím celku, který ukazuje, jak vypadá hledání identity ve světě, jenž ji sám často odmítá vidět.
Rakouský autor opět přichází s příběhem, který se sice nejspíše neodehrál, ale který se dost dobře odehrát mohl.
