Žánr životní styl

Zavedením pojmu design fiction se populární autor science fiction odpoutává od utopických představ daleké budoucnosti a přivádí čtenáře do období právě započaté technosociální proměny. Kniha je věnovaná těm, kteří chtějí do tvorby zítřka konstruktivně zasahovat, a motivuje ty, kterým schází odhodlání se do procesu jejího navrhování pustit.

Proč je dobré učit se v koruně stromu? Jak by měla vypadat „biofilní města“ bez tvrdých ploch a ostrých hran? Kniha o lese jako nejpřirozenějším léku.

Všude dobře, doma nejlíp. Notoricky známým příslovím začíná obsáhlý manuál švédské stylistky a bloggerky Fridy Ramstedtové. Cílem praktické příručky je podat srozumitelný návod, jak na to, aby se podstata přísloví zhmotnila a vyplnila právě ve vašem obydlí, alespoň pokud jde o jeho vybavení, vzhled a funkčnost. Fotografie vzorových a inspirativních interiérů na lesklém papíře ale nečekejte. Naštěstí.

Základním myšlenkou knihy kolektivu autorů převážně z psychologické a sexuologické praxe je přesvědčení, že vlastní osud do velké míry spoluvytváříme svým životním stylem. Jednotlivé kapitoly jsou doplněné o řadu statistik, které dokládají, jak se vlivem na délku a kvalitu života liší kouření, osamělost nebo nezdravý vztah. Data se vztahují zejména k české populaci, ale jsou srovnávány i se situací v zahraničí.

Esejistické zamyšlení nad přínosem chůze nepřináší i přes svou pestrost žádné překvapivé argumenty či pohledy, se kterými by se čtenář nesetkal už jinde. Škoda že autor moralizování nevyvážil vtipem či kontroverznějším přístupem. Atraktivní téma chůze zůstává v podání Erlinga Kaggeho bohužel na půli cesty.

Přestože nás romány a filmy často přesvědčují o opaku, dědictví obvykle neobnáší převzetí výnosných akcií, fungujících podniků a alb vzácných známek, ale spíše těžkou fyzickou práci při vyklízení pozůstalosti. Jak toho své blízké ušetřit a jak zajistit, aby tento poslední namáhavý úkol nepřekryl pozitivní vzpomínky na zemřelého člověka, se po završení osmdesátky zamýšlí švédská designérka a matka pěti dětí.

Vůbec poprvé se v češtině objevila kniha o ortorexii – téma sice přibližuje jen v jednom kontextu, ale zato celkem důkladně a poctivě. Jde ovšem o pojem, jehož historie je krátká a význam ne zcela ustálený, takže budoucí vývoj jej ještě může modifikovat.

Vybrané historické osobnosti, jež překonaly sebe sama, autor mnohdy líčí zpočátku kriticky, v posledku však všechny pojímá jako inspirativní morální vítěze. Základní myšlenkový rámec knihy působí starosvětsky a moralizátorsky, ovšem autorův vzkaz, abychom se jen neptali, s jakými vlastnostmi „nejdále dojdeme“, ale zabývali se i tím, kam máme namířeno, je stále podnětný.

Bulharská verze Hořavova debutu voní stejně jako originální text po víně, kdoulích a moruších, oživuje dětské vzpomínky čtenářů a hraje si s jejich smysly.

Výbor ze studií věnovaných překladu antického dramatu připomíná spíše proud úvah nad možnostmi i smyslem překládání. Pokud se někdo bude chtít opravdu poučit o překládání antického dramatu, má tu vše, co je potřeba. Kniha je však inspirativní i v jiném ohledu: mohla by inspirovat i naše divadelníky. Ti ale nejspíš takovéto knihy nečtou.

Autorovy rady nejsou nijak radikální, ani jeho požadavky přehnaně náročné. Neříká, že máme odejít na pustý ostrov a tam trýznit svoje tělo přísnými posty a pokáním. Naopak deklaruje, že mu nejde o zbožnost ani o sexuální abstinenci. Někdo by jej snad mohl kritizovat, že se v tom podbízí většinovému vkusu čtenářů, my ale spíše oceňujeme realističnost, s níž ke svým současníkům přistupuje.

Skeptici z hnutí Sisyfos mohou knihu snadno odsoudit jako nevědecký blábol. Hledači nových cest mohou její metodu vyzkoušet a čekat, co to udělá. Případně knihu můžeme číst jako krásnou literaturu a hledat souvislosti s magickým realismem nebo s Karlem Čapkem.

Kniha se nezabývá jen tím, jak lidé na přelomu 19. a 20. století zahalovali svoje tělo. Nabízí rovněž obecnější exkurz do životního stylu jisté společenské vrstvy. Autorce se dá leccos vytknout, přesto ale její průhled do oné idylické doby – jakkoli idealizovaný – nepostrádá jistý půvab.

Mo Jen (nar. 1955) je čínský prozaik, autor desítky románů a kolem stovky povídek a novel. S jeho dílem se český čtenář mohl zatím seznámit prostřednictvím pětice povídek. K nim ale nepochybně přibudou další překlady, Mo Jen totiž na podzim roku 2012 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Proto stojí za to upozornit na některé aspekty Mo Jenova autorského stylu a poukázat na úskalí, s nimiž se překladatel Mo Jenových próz setkává.

Aňa Ostrihoňová študovala anglo-americkú a francúzsku filológiu a žurnalistiku na Univerzite Karlovej v Prahe a Univerzite Konštantína Filozofa v Nitre, kde získala aj doktorát z translatológie. Ako prekladateľka pracovala pre Európsku komisiu a Európsky parlament. Po návrate na Slovensko založila vydavateľstvo. Okrem toho publikuje eseje a recenzie pre denník Pravda, literárny časopis Romboid a iné periodiká, občas i pod pseudonymom, o ktorom vedia len zasvätení.

Carl Honoré (1967) věnoval boji proti „kultu rychlosti“ celou knihu s názvem Chvála pomalosti: jak celosvětové hnutí vyzývá na souboj kult rychlosti. Čtenáře provází stručnou „historií zrychlování“ a poté je bere kolem světa k tokijským meditujícím manažerům, do newyorské „superpomalé cvičebny“, do londýnské dílny tantrického sexu či do měst, kde v zájmu zpomalení životního tempa malé obchody zavírají nejen v neděli, ale navíc ve čtvrtek.

Již v roce 1959 pochopil Alan Watts, že verze zen-buddhismu, kterou beatnici přijali za svou, nebyla příliš autentická. V eseji „Beat Zen, Square Zen and Zen“ vyslovil obavy ohledně toho, že prastará cesta k osvobození se stala karikaturou a záminkou „pro cool, pseudointelektuální hipstery, kteří hledali vzrušení a trousili střípky zenového a jazzového žargonu, aby ospravedlnili své odmítání společnosti, které ve skutečnosti nebylo ničím jiným než bezcitným zneužíváním druhých“.

Jako celek je kniha Kup si svou revoltu! vtipná a čtivá. Těm mladším může sloužit jako poučení o tom, že jejich zcela „nové“ a zásadní revoltě, kterou v jistém věku a v nějaké podobě přirozeně prochází skoro každý, předcházela řada podobných.

Města jsou jako vězení a jejich ulice labyrinty, ze kterých se snažíme vymotat. Na cestě za svobodou potkáváme spiklence, se kterýma malujeme paralelní mapy našeho světa a sepisujeme nové mytologie, jež nám mají pomoci přežít. Oblékáme se při tom do vlastních uniforem a mluvíme jazykem, kterému rozumíme jen my sami.

V loňském roce vyšly hned tři publikace, které se různými způsoby snaží zmapovat širokou škálu odlišných subkultur a životních stylů současnosti. Ukazují, že lidská tvořivost či kutilství se projevují na tisíc odlišných způsobů, i když se tak vytvářejí mikrosvěty navzájem nepříliš komunikující.

Koltèsova hra Le Retour au désert byla česky vydána v roce 1991 pod názvem Návrat do pouště v nakladatelství Dilia. Znovu vyšla ve vydavatelství Divadelního ústavu v českém souboru autorových „zralých“ děl v roce 2006, tentokrát však upravena redakčními zásahy Václava Jamka.

Velmi pozitivní charakteristikou knihy Jídlo: dějiny chuti je transkulturní aspekt. První kapitola nese poněkud záhadný název Vývoj chuti v pravěku, pokračují statě o chutích a kuchyních starých Řeků a Římanů, vynechána není Čína ani země muslimské, těžiště ovšem tvoří středověká a novověká Evropa. Knihu psali dnešní odborníci na pečlivé nakládání s jídlem, ovšem současně i renomovaní historikové, které zajímají širší kulturní a politické kontexty „dějin chuti“.