Píše svatý Cyril biskup, že tři mrtví skrze zásluhy svatého Jeronyma zase se k životu navrátili, kteříž hned po svém vzkříšení podivné věci jak o nebeském ráji, tak o pekle a očistci vůbec ohlašovali, řkouce, že je svatý Jeronym po těch všech místech proto vodil, aby co se tam děje, všechněm vypravovali. I přišel sem (dí dotčený svatý Cyril, epist. ad S. Aug. de S. Hieronymo) k jednomu z nich, a viděv jej hořce plakati, tázal sem se ho, proč by se tak hrubě | rmoutil. Kterýž mi řekl: Kdybys věděl to, což jsem já již dávno zkusil, jistěť bys ustavičně plakal. Nebo co se ti zdá, jak těžké muky připraveny sou netoliko zatracencům v pekle, ale také dušičkám v očistci zůstávajícím? A když sem já pravil, že soudím jejich muky býti větší, nežli se nacházejí na tomto světě, on mi řekl: Kdyby všecky muky, soužení a bolesti, co jest jich na tomto světě, přirovnány byly k jedinkému malému trápení, které tam musí duše lidská snášeti, nezdály by se muky, ale potěšení. Neboť kdyby člověk, dokud jest živ na světě, skutečně zkusil jen jednu z nejmenších pekelných neb očistcových muk, raději by chtěl sám jediný, a to beze všeho potěšení, až do skonání světa snášeti všecky spolu muky, co jich všickni lidé od prvního otce | Adama až do tohoto dne přetrpěli, nežli by toliko jeden den chtěl jedno menší trápení podstoupiti v pekle aneb v očistci. Proto tedy pláči, že se bojím těch přehrozných trápení, kteréž hříšníci na onom světě podstoupiti mají. Neboť vím, že sem proti Pánu Bohu zhřešil, o jehožto přísné spravedlnosti nepochybuji. Nediviž se tedy, že já pláči, ale raději tomu se přenáramně div, že lidé, vědouce, že musejí umříti, nic se nestarají, jak by mohli těm tak hrozným mukám ujíti, ale jako slepí mermo do nich lezou. (Vide Dionys. Carthus., de 4. noviss., art. 53)

(…)

Abych pak dokázal, že slušně věříme, že jest opravdové peklo a v něm opravdové přetěžké muky, položím tuto některé důvody, jimiž se to dokázati může: První | důvod jest svaté Písmo, kteréž na mnoha místech o věčném ohni zmínku činí. Izaiáš dí: Připraveno jest od počátku oudolí pekelné propasti, od krále připraveno, hluboké a široké, palivo jeho oheň a dříví mnohé: dutí Páně jako potok síry zapalující je. (Iza. 30,33) Tentýž prorok jinde ptá se všech bezbožných lidí: Kdož bude moci z vás bydliti s ohněm sžírajícím? s horkostmi věčnými? (Iza. 33,14) Judit pak o Bohu praví: Dáť zajisté oheň a červy na těla jejich (totiž zatracených lidí), aby pálená byla a cítila až na věky. (Judit 16,21) A v Novém zákoně svatý Jan Křtitel dí: Plevy (to jest zatracence) páliti bude ohněm neuhasitedlným. (Mat. 3,12) A potom sám Kristus: Uvrhou je do pece ohnivé. (Mat. 13,42) Tentýž světle zatracencům řekne: Odejdětež ode mě, zlořečení, do ohně | věčného, kterýž připraven jest ďáblu i anjelům jeho. (Mat. 25,41) Naposledy (ať pro krátkost jiná mnohá svědectví opustím) svatý Jan o hříšnících dí, že budou míti díl v jezeře, kteréž hoří ohněm a sírou. (Apoc. 21,8) Odporujeť tedy Božímu Písmu, kdo nevěří, že peklo jest opravdová pec a jezero ohně a síry hořící a tam přehrozné a věčné muky.

Druhý důvod: Písmo Boží na mnoha místech učí, že pro služebníky Boží připraveno jest nebeské království, kdež oni požívati budou věčné radosti, což mnozí rádi věří. Nechť tedy také věří, že pro bezbožné opravdově připraveno jest peklo a v něm věčné muky. Jestližes pro svědectví Božího Písma uvěřil (dí svatý Řehoř), že duše svatých jsou v nebi, musíš také věřiti, že duše bezbožných jsou | v pekle, neboť odplata věčné spravedlnosti, kterou spravedliví oslaveni bývají, tomu chce, aby také nespravedliví trápení byli. (Greg., lib. 4 mor., cap. 28) Na pravou spravedlnost náleží netoliko dobrým za dobré skutky odplatu, ale také zlým za zlé činění pokutu ukládati.

Třetí důvod: Všickni svatí patriarchové, prorokové, apoštolové a církevní učitelové to zjevně vyznávali a učili, že spravedlivý Bůh dobrým dá věčnou v nebi odplatu, zlým pak neskonalou v pekle pokutu uloží: a někteří z nich raději chtěli podstoupiti těžká protivenství, hlad, žížeň, bití, vězení i všeliké muky, ano, i samou přehořkou smrt nežli přestati od toho učení a trestání zlých.

(…)

A což jest potřebí mnohými dů|vody pekelný oheň dokazovati, poněvadž na mnoha místech světa, a zvláště ve Vlaších, očitě se spatřují patrní obrazové pekla a jako pekelné brány, totiž hory ve dne i v noci ustavičně hořící? Z Etny, jenž jest největší i nejvyšší hora v Sicilii, několika místy tak veliký oheň vychází, jako by celé ohnivé řeky z ní plynuly, kteréž všem okolním obyvatelům náramného strachu příčina bývají. Na ostrově Lipara z jednoho vrchu ustavičně oheň a popel vyskakuje s tak velikým hřmotem, že se zdá, jako by se začasté blejskalo a hřímalo, takže někdy hřmot odtud pocházející na šedesáte vlaských míl, a ještě dáleji, slyšán bývá. Což pak medle sou ta hrozná místa nežli jakés pekelné brány, kteréž (jak o horách v Sicilii svatý Řehoř praví) všemohoucí Bůh k pole|pšení živých na tomto světě ukázati ráčil, aby nevěřící, ježto o pekelných mukách nevěří, viděli takové mučírny, o kterých slyšíce, věřiti nechtějí? (Greg., lib. 4, cap. 36) Než dí snad někdo: Kterak mohu a mám věřiti těm, kteříž povídají, že viděli v pekle, kterak se tam duše zatracených lidí pálí v ohni, smaží a škvaří v kotlích, pekou na rožně aneb na roště? kterak byly dřeny, sťaty, zimou, smradem, hladem sužovány, od hadů, štírů, draků trápeny, na kusy rozsekány a jinými tělesnými mukami mučeny, ježto lidská duše jest podstata beztělná, žádných oudů, ani kostí, ani kůže nemající? Na kteroužto otázku odpovídám takto: To jest z Božího Písma a svatých otců věc dokonce jistá a neomylná, že jak lidské duše, tak ďáblové opravdově, skutečně a velmi těžce trá|pí se opravdovým ohněm tělesným, jakž všickni věrní katoličtí lidé jednosvorně věří a věřiti mají, poněvadž světle praví Písmo: Odejděte ode mě, zlořečení, do ohně věčného, kterýž připraven jest ďáblu i anjelům jeho. (Mat. 25)

(…)

A byť pak se i to stalo, předce se najdou lidé, kteříž na tom dosti míti nebudou a svých životů nenapraví. Ano, což jest právě předivné, někteří tak bývají zatvrzelého srdce, že byť pak i samo horoucí peklo viděli, však svého života napraviti nechtějí. Takový byl jakýs Štěpán, o němž svatý Řehoř Veliký takto píše (lib. 4, Dial., cap. 37): Slovutný muž Štěpán sám mi o sobě rozprávěl, kterak v Konstantinopoli jakýmsi jednáním zadržán jsa, těžkou nemocí zemdlen byl a umřel. A když se jeho přátelé po | lékaři a apatykáři, aby ho vykuchali, a mastí pomazavše, kořením vycpali, vyptávali, a jich nenalezše, přes nasledující noc těla nepohřbeného nechali: on zatím podlé duše do pekel uveden byl, kdež mnohé věci viděl, o kterých prvé slejchaje, věřiti nechtěl. Když pak ho před soudce tam sedícího stavěli, nechtěl ho připustiti, řka: Jáť sem toho přivesti neporučil, ale Štěpána kováře. Vtom hned zase duše tak k tělu přivedena byla a Štěpán kovář, který vedlé něho bydlil, té hodiny umřel. A tak se dolíčila pravda těch slov, kteráž slyšel, poněvadž je smrt Štěpánova potvrdila. Před třemi pak lety když velikým morem město pustlo, a v kterém střely z nebe vystřelené (jakž se očitě vidělo) mnohé postřílely, i ten prvé dotče|ný slovutný muž Štěpán podruhé umřel. Voják pak jakýsi, touž nádchou při tomto městě dotknut jsa, život svůj skončil, ale zase k životu navrácen jsa, co ho potkalo, rozprávěl. Pravil pak, že viděl most, pod kterým černá, zatmělá a nesnesitedlného smradu mlhu z sebe vydávající řeka tekla. Za mostem pak byly rozkošné a zelenající se louky, vonným kvítím ozdobené, na kterých se býti zdálo shromáždění lidí v bílém rouše. A byla na tom místě tak líbá vůně, že tou líbostí ti, kteříž tam bydlili aneb se procházeli, nasyceni byli. Tam byli příbytkové rozliční a hojným světlem naplnění. Tam se předivné velikosti stavěl dům, který se zlatými cihlami zdíti zdál, ale čí by byl, věděti se nemohlo. Ano, i na břehu napověděné řeky byli někteří | příbytkové, ale z nich některé ta smradlavá mlha docházela, některých pak dosáhnouti nemohla. Na tom mostě to zkušení bylo, že každý nespravedlivý, ježto by se přes něj jíti pokusil, do té tmavé a smradlavé řeky padal. Spravedliví pak, nemajíce žádné viny na překážce, bezpečným a svobodným krokem přes něj na rozkošná místa přecházeli. Na tom také mostě pravil, že svrchu jmenovaného Štěpána viděl, kterýž když přes ten most jíti chtěl, jednou nohou klesl, a když napoly z mostu letěl, nějací černí muží, kteříž se z té řeky vyskytli, za stehno ho vzavše, dolů, a jiní, bílí a krásní muží, uchopivše ho za ramena, zhůru jej táhli. A vtom, když se s ním tak dobří duchové zhůru a zlí dolů táhali, ten voják, který se na to díval, k životu se na|vrátil, a co se potomně s ním stalo, věděti nemohl. A tak z toho potejkání to o životu jeho rozuměti můžeme, že v něm zlí tělesní skutkové s dobrými a milosrdnými skutky zapášeli, nebo z toho, že za stehno dolu a za rameno zhůru tažen byl, patrná věc býti má, že i almužny miloval a tělesným žádostem, kteréž ho dolů táhly, dostatečně neodporoval. Ale co by druhé před tím tejným soudem převážilo, i nám, i tomu, kterýž to viděl, nejisto jest. Ta pak jistá věc jest, že tentýž Štěpán, potom když (jak sem svrchu o tom zmínku učinil) ta pekelní místa zhlídl a v těle obžil, života, jak náleželo, nepolepšil, poněvadž po mnoha letech v potejkání života a smrti z tohoto světa sešel. Z čehož se to poznává, že i samých pekelných muk vidění jiným ku | pomoci, jiným pak k svědectví bývá: a to proto, aby oni viděli zlé, kterého by ucházeli, tito pak tím víceji potom pokutování byli, poněvadž muk pekelných ani spatřených, ani nespatřených ucházeti nechtěli.

Než hůře bude těm, jenž viděli obrazy věčného žaláře, čtli o jeho mukách, a poznavše přehrozná zatracenců trápení, od těžkých hříchů přestati a se polepšiti nechtěli, byloť by jistě mnohem lépeji, aby se byli takoví lidé nikdý nenarodili.

Ó Pane Ježíši Kriste pro nás ukřižovaný, jenž si na dřevě kříže roztáhl své svaté ruce, abys zavřel pekelné brány, a vylil si svou předrahou krev, abys skrze ni zhasil pekelný oheň, poníženě tebe prosím, skrze všecky rány tvého nevinného těla a skrze | všecky bolesti tvé nejmilejší matky, rač mně i všem, kteříž pekelné muky v této knížce vypsané bedlivě čísti neb čtené poslouchati a uvažovati budou, tu milost dáti, abychom přísnost tvé spravedlnosti dobře poznali, tebe se báli, hříchů se varovali a po tomto časném životě ne do horoucího pekla, ale do nebeského království, kdež bychom tě se všemi tvými vyvolenými na věky chválili, šťastně se dostali. Amen. Staniž se tak.

Ó nejmilosrdnější Matko Boží, Panno Maria, orodůj za mne, bídného hříšníka, ať se do přehrozných pekelných muk nedostanu, ale pro tvé a tvého nejmilejšího syna zásluhy vypros mi v hodinu smrti mé nad mými hříchy pravou zkroušenost a věčné spasení.

Giovan Battista Manni: Věčný pekelný žalář. Atlantis, Brno 2002.