Motto: Omnium rerum mors est extremum. (Smrt je ze všeho to poslední)

Úvodem
Jedno z nejstarších děl světové literatury, babylonský epos o Gilgamešovi, vypráví příběh krále z Uruku. Král táhne světem, hnán strachem ze smrti, a hledá tajemství věčného života. Slyší o rostlině života rostoucí na dně moře a rozhodne se pro ni jít, aby jeho lid už nemusel umírat. Nalezne bylinu, chce se vrátit domů, musí přejít obrovskou poušť, dostane žízeň a sestoupí do podzemní studny, aby se napil. Rostlinu života nechá nahoře u vstupu do studny. Když se vrátí, vidí, že bylina zmizela. Gilgameš uvidí hada, který svléká kůži. Had omládl. Z toho Gilgameš správně usoudí, že had pozřel tu bylinu: svlékání kůže je znamením omlazení, nesmrtelnosti, had a rostlina života je jeden z motivů, který byl převzat do příběhu o stvoření světa ve Starém zákoně.

Zobrazení smrti v německy psané literatuře pro děti a mládež
V mnohých pramenech stojí psáno, že smrt a umírání patřily v německy psané literatuře pro děti a mládež až do sedmdesátých let 20. století k tabuizovaným tématům.

Se smrtí se ale děti a mladí lidé setkávali a setkávají v legendách, pověstech, v pohádkách, v dobrodružné literatuře, v cestopisech, v literatuře o zvířatech, samozřejmě i ve fantastické literatuře, ve sci-fi atd. Už neplatí názor, že by se knihy pro děti a mládež měly vyhýbat některým tématům. Rozsah témat se rovná literatuře pro dospělé, část literatury se začíná obracet na „mladé dospělé“. Existuje též velká potřeba ze strany dětí a mládeže po tom, aby literatura zobrazovala všechna společenská a sociální témata, se kterými je dnešní mladý člověk konfrontován. Svět se mění a s ním i člověk. 18. století se často označuje za pedagogické století. Tvrdí se, že v tu dobu bylo objeveno dětství. Lépe by bylo říci, že se o dětství začalo v 18. století více mluvit. Dětství bylo rozeznáno jako zvláštní stav a děti a mládež se stali ohraničenou cílovou skupinou. Chápání dětství a změny v pedagogice jsou spojovány se změnami ve struktuře rodiny. Hlavním zaměstnáním měšťanských dětí se stalo učení se.

V epoše osvícenství došlo k nejdůležitější změně v zobrazování smrti a umírání. Do té doby byla smrt v rukou Božích, bylo to řízení vyšší moci.

Se změnou chápání dětství jako přechodného období „mladého stromku, který je třeba ohýbat“ (Christian Felix Weisse) měla literatura pro děti a mládež v prvé řadě didaktickou funkci. Se změnou rodinných vztahů a pracovních povinností se změnil také vztah k dětem. Prohloubily se citové vztahy k dětem, s rozvojem medicíny a s hlubšími hygienickými návyky poklesla úmrtnost matek a dětí zmenšil se počet těhotenství a porodů. Dítě jako jednotlivec, jako osoba, se stává „nenahraditelným“ a vztah rodičů k dětem je osobnější, citovější.

V osvícenské literatuře pro děti tvoří sourozenci homogenní skupinu, kterou smrt nesmí narušit. Totéž platí pro skupiny dětí, které nejsou v příbuzenském vztahu. Obraz měšťanské rodiny není realistický, je představou, přáním, jak by měla rodina fungovat. Rodina má modelový charakter, skutečnost v měšťanské rodině neodpovídá literárnímu zpracování. V literárním zpracování se sice reflektují nové rodinné souvislosti, ale zároveň se i přehánějí. Malá měšťanská rodina je společenství otce, matky a dětí. V 19. století byl tento model přijat evropskou společností jako základní forma rodiny a tak to zůstalo dodnes.

Téma smrt není tabuizováno, je realistickým momentem v osvícenské literatuře, smrt patří do života dětí. Smrt a umírání jsou předmětem rodinných rozhovorů, zobrazuje se i smrt dítěte, ale v literárních textech postihuje téměř výhradně dítě sousedů a známých. Literatura nezobrazuje realisticky skutečnost, nýbrž zobrazuje možné události a možná řešení, texty přinášejí modely a vzory, jak určité situace řešit.

V pohádkách a pověstech období romantismu bývá smrtí potrestáno zlo, smrt odvede nešťastné, nemocné či opuštěné dítě do světa lásky a porozumění – do nebe, popř. je jí potrestán chybující člověk – tomu je povětšině dána možnost se vrátit do života apod. V 19. století je smrt v realistické literatuře spíše jemným přechodem do hezčího, lepšího světa. Jako příklad lze uvést smrt Nory v Gritlis Kinder (Gritliiny děti) od Johanny Spyri(ové), popřípadě v pohádce Das bucklige Mädchen (Hrbaté děvčátko) od Richarda Leandra. Tato pohádka vypráví, jak malá holčička s hrbem je šťastná, protože ji maminka bezvýhradně miluje. Když matka zemře a otec se znovu ožení, pochopí děvčátko, že něco není v pořádku, protože macecha se za ni stydí a nebere ji na procházky, nechává ji samotnou doma. Vysvobození nalezne děvčátko ve smrti. Z hrbu se vyklubou křídla a děvče odletí do nebe přímo do náruče milované maminky.

Známé dílo Heinricha Hoffmanna Struwwelpeter (1845) odpovídá představám o výchově, měšťanským normám a hodnotám v 19. století a je plný mrtvých, zraněných a zmrzačených dětí. Za nedodržení zákazu, za neopatrnost následuje krutý trest. Max a Moritz (1865) od Wilhelma Busche končí semleti mlýnem a sezobáni drůbeží. Zlo je v obou dílech okamžitě potrestáno a svět je opět v pořádku.

V poválečné době se mnoho žen muselo starat o rodinu a výchovu dětí, protože muži padli ve válce. V literatuře ale přetrvává pokojný svět dětí ve smyslu klasické měšťanské rodiny. Otec plní úlohu živitele a hlavy rodiny, otec rozhoduje o důležitých věcech, matka je v domácnosti. Kromě toho se v 50. letech 20. století začíná objevovat typ hodně zaměstnaného otce, výchova a rozhodování přechází na matku.

Přeskočím oblast dobrodružných románů, válečných románů o dění za první i druhé světové války a vrátím se ke shora zmíněným sedmdesátým letům 20. století, k období významných polických změn. Antiautoritářské hnutí vede k radikální změně obrazu dětství a rodiny, výchovy a autority. Dosavadní literatura pro děti a mládež je mocně kritizována, především její odtažitost od reality, ba dokonce neupřímnost. Emancipační pojetí dětství vede k významné reformě literatury pro děti a mládež. Autoři přistupují k dětem a mládeži jako k partnerům, berou vážně své čtenáře, kteří mají právo na obraz skutečnosti i s jeho temnými stránkami, nedostatky, nespravedlností i neřešitelnými problémy. Rodina již není světem harmonie, důvěry a ochrany. Vznikají v ní konflikty, rodiče se dostávají do obtížných sociálních životních podmínek, manželství rodičů mnohdy nefunguje. Další vývoj rodiny je poznamenán jistou vlastní dynamikou. Mizí význam instituce manželství, tradiční malá rodina otec-matka-dítě ustupuje a skutečností se stávají rodiny s jedním rodičem, „Patschworkfamilien“, nevlastní rodiny, náhradní rodiny, homoerotická životní společenství apod. Děti a mládež se přizpůsobují situaci a musí postoupit mnohdy tvrdý boj o osamostatnění a sebeurčení. Mnohá témata, o kterých se dříve nepsalo, problémy, které byly dříve okrajové, se dostávají do literatury pro děti a mládež. Patří sem téma drogové závislosti, života okrajových skupin společnosti, nenávisti vůči cizincům, života postižených dětí v rodině, láska mezi dětmi, nechtěné těhotenství, samozřejmě i smrt a umírání. Smrt a umírání se objevuje v polovině 70. let 20. století ve zvětšené míře.

Smrt je nyní spojována s nemocí a utrpením, a to jak ve fikcionální literatuře tak ve věcné/ naučné literatuře. Romány a povídky k tématu umírání a smrti mají především terapeutickou funkci. „Nový realismus“ chce vyjádřit skutečnost bez příkras, bez závoje a nevyhýbat se žádným problémovým okruhům.

V následující části zmíním nejznámější nebo nejvýznamnější díla fikcionální literatury i naučné literatury.

1. Romány a povídky k tématu umírání a smrt
Německy psaná literatura
V roce 1978 vydala Irina Korschunow(ová) román pro mládež Die Sache mit Christoph (Ta věc s Christophem). Navazuje jím na tradici literatury k tématu sebevražda žáka/mladistvého. Toto se objevuje především v literatuře pro mládež, je určeno pro dospívající nebo téměř dospělé. Nejčastější důvody k sebevraždám mladistvých jsou vztahy v rodině, pocity bezradnosti a osamění. Typickými rysy těchto knih jsou tajemství, nejasnosti a úvahy. Vyprávění románu I. Korschunow(ové) začíná pohřbem Christopha Zumbacha. Jeho přítel Martin hovoří následně se spolužáky, učiteli a přáteli o příčinách nehody, při níž Christoph zemřel, přičemž není zcela jasné, zda Christophova smrt byla nešťastná náhoda či sebevražda. Ve vzpomínkách se ale oživují události, zážitky, pocity a vztahy. Christoph trpěl nedobrými vztahy se svým okolím, proto uvažoval o dobrovolném odchodu ze světa. Cílem vyprávění je úvaha, proč chtěl volit anebo proč zvolil toto řešení. Román vyjadřuje životní postoje mládeže.

V roce 2006 se dočkala povídka Petra Härtlinga Alter John (Starý John) devatenáctého vydání. Starý John, jak mu všichni říkají, se vlastně jmenuje Jan Navratil, má 75 let a pochází z Brna. Přistěhuje se ze Šlesvicka do malé vesnice k rodině Schirmerové (otec, matka, děti Laura a Jakob). Původně chtěl zůstat „na zkoušku“. Sami Schirmerovi si nejsou jisti, zda budou schopni tohoto soužití. A to je třeba se učit každý den. Denně se něco zvláštního stane, rodina se musí naučit žít pospolu, ovšem nejlépe se celá situace líbí dětem. John ale jednou onemocní a zemře. Härtling vypráví s humorem, vřelostí a bezprostředností příběh rodiny, soužití tří generací, ale také příběh o umírání.

Servus Opa, sagte ich leise (Ahoj, dědo, řekl jsem tiše, 1977) od Elfie Donnelly je románem pro děti, který pojednává o lásce chlapce k dědečkovi, o různých fázích smutku a způsobu, jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka. Děj se odehrává ve Vídni, kde hlavní postava žije s rodiči, starší sestrou a dědečkem. Dědeček onemocní rakovinou. Michael Nidetzky má deset let, rád hraje fotbal, školní úkoly ho nudí, zato rád pobývá s dědečkem, moudrým, sečtělým a vzdělaným člověkem mladého ducha. Matka je přísná, spíš chladná osoba, která nechce s Michaelem o smrti mluvit. Blížící se odchod dědečka ze života se ho dotýká z celé rodiny nejvíce. V den pohřbu si ale uvědomí, že dědeček nezemřel doopravdy, dokud na něho bude myslet. V této knize jsou zobrazeny pocity dítěte v této obtížné situaci.

Ve své třetí knize pro děti Oma (Babička, 1975, česky Bábi s Kallem hospodaří) tematizuje Peter Härtling potíže při soužití 67leté babičky s pětiletým vnukem Kallem, který ztratil rodiče při automobilové nehodě. Babička se rozhodne, že se Kalla ujme. Uvědomuje si ale svůj omezený čas. Podrobně, ale srozumitelně, vypráví autor o nutných úředních záležitostech, zobrazuje myšlenky dítěte i babičky. Úvahy babičky jsou vyznačeny i graficky. Oba rozdílné světy dvou generací se přibližují nejen pod hrozbou nebezpečí ústavní péče. Velkým ponaučením pro oba je onemocnění babičky.

Oma und ich (Babička a já, 2003) od Achima Brögera má dvě roviny. Příběh Jutty, jejíž babička těžce onemocněla na straně jedné a příběh Dirka, jeho dědečka a vztahu Jutty a Dirka na straně druhé. Babička onemocní a Jutta poprvé cítí, že se blíží doba, kdy její nejlepší kamarádka, babička, už nebude naživu. Babička ji už nebude doprovázet pohledem z okna, najednou je z ní vzdálená a vzdalující se bytost. V týž den ale Jutta pozná Dirka. On jí svěří své tajemství, ona jemu své obavy. Autor spojuje v povídce strach dětí ze smrti, z umírání a strach ze ztráty blízké osoby s tématem přátelství. Z přátelství Jutty a Dirka se čtenář přesvědčí, jak důležitá je útěcha a přátelské slovo ve zlých časech. Jazyk je přizpůsobený dětem a tím je příběh pro cílovou skupinu srozumitelný.

V románě pro děti od Gudrun Mebs(ové) Birgit. Eine Geschichte vom Sterben (Birgit. Příběh o umírání, 2000) vypráví malá sestra, jak prožívá průběh nemoci a smrt Birgit. Ta onemocní, musí do nemocnice. Sestřička popisuje, jak prožívá průběh nemoci, čemu rozumí, jak se chovají rodiče k sobě i k dcerám. Vypravěčka nezná pozadí, klade důraz na maličkosti, vyjadřuje náklonnost a odpuštění. Smutek, strach i naděje ovlivní život celé rodiny. Čtenář je vtažen do děje, stržen k soucitu a účasti. Román je určen pro děti od devíti let, je psán citlivým a srozumitelným jazykem. Hodí se i k předčítání, protože i rodičům má co říct.

V románě pro mládež Solange die Zikaden schlafen (Dokud cikády spí, 1998, česky Dokud spí cikády) od Jutty Treiber(ové) umírá matka. Anně je čtrnáct let, když její matka zemře. Ani po dvou letech nemůže překonat tuto ztrátu. Popisuje svůj současný život a zároveň si vzpomíná na minulost. Obě tyto roviny jsou pro příběh důležité. Její milovaná sestra Flora, která je o tři roky straší, odchází na studia do Vídně. Otec si najde mladou přítelkyni, Anna ji nesnáší. Bolest a smutek se mísí s pocitem opuštěnosti a výčitek. Anna vyjadřuje svůj stav duše černou a šedou barvou oblečení. Zabývá se nemocí a smrtí své matky, odvrací se od spolužáků a přátel. Po požáru v domě se musí všichni semknout, aby odstranili následky. Anna začíná vidět svět z jiné perspektivy a dostane znovu chuť k životu. „Souhlas“ matky je vyjádřen symbolem pohybujících se větví zanice/vajgelie na hrobě.

Helene Kynast(ové) Alles Bolero (Všechno bolero, 1997) je román pro mládež se složitou strukturou. Hlavním tématem je smrt. Obraz smrti v literatuře na jedné straně: Utrpení mladého Werthera (J. W. Goethe), Nová utrpení mladého W. (U. Plenzdorf), Smrt v Benátkách (T. Mann) a žákovské práce na téma láska a smrt. Na druhé straně smrt přítelkyně Kiki na předávkování drogami, smrt a Buchenwald, smrt Bernda při práci, návštěvy hřbitova, blízkost smrti Jana Delfta při nehodě. Tedy smrt z různé perspektivy. Také příběh se vypráví z různé perspektivy: Nana a její deník, rozhovor otec-syn o válce, dopis učitelky němčiny příteli Pablovi, Janovy představy o lásce k učitelce. Všechno směřuje k jednomu cíli: Jan se probouzí z komatu a konečně stojí nohama na zemi, stává se dospělým Janem Delftem.

Kolik pravdy o smrti je třeba sdělit dětem? Vzpomeňme lidovou pohádku Smrt na jabloni. Smrt si přijde pro starou paní. Ta ještě nechce opustit svět, a proto poprosí smrt, aby vylezla na strom a natrhala jablka na cestu. Sotva je smrt na jabloni, odstaví stará paní žebřík. Od té chvíle nikdo na světě nezemře. Ale lidé uprosí stařenu, aby smrti dovolila sestoupit a konat svou práci. Takové texty zprostředkovávají myšlenku „Život je dar Boží lásky, smrt je dar Boží moudrosti“ (Pagulia).

Děti ví o smrti. Děti do dvou let sice nemají představu, co to je, ale cítí rozrušení a strach rodičů, rozumějí ztrátě blízkého člověka a trpí jí. Potřebují, aby je někdo pohladil, aby je vzal do náručí. Podle psychologů je to zhruba tak, že děti mezi třetím a pátým rokem vidí, že se stalo něco hrozného, ale nerozumí ještě tomu, že smrt je definitivní. Nezvratnost tohoto stavu postupně akceptují. Děti mohou mít i pocity viny a obavy, že smrt způsobily. Mohlo se stát, že ve vzteku si dokonce přály smrt rodičů nebo někoho z blízkých. Teď si možná myslí, že jejich přání se naplnilo. Proto je třeba dítěti vysvětlit, že na smrti nenese žádný podíl. Mezi šestým a osmým rokem života otřese ztráta blízkého člověka jejich celou osobností. Kladou si již velmi konkrétní otázky, ale důležitou roli hraje i fantazie. Potřebují čas na to, aby zjistily, že jejich svět se nezhroutil. Je třeba jim vysvětlit, že je blízký člověk opustil, protože musel, ne proto, že chtěl. Smutek a pláč jsou normální, zloba nemá smysl. Mezi devátým a dvanáctým rokem života chápou děti nezvratnost smrti lépe. Často ale fakt nevratnosti nechtějí akceptovat. Ještě trochu věří, že smrt se dá překonat, obelstít. Snaží se zvládnout smutek a bezmocnost samy, bez pomoci rodičů, často je to pro ně velmi obtížné a potřebují pomoc. Začínají ale chápat, že i ony jsou smrtelné. Přesto potřebují prostor pro smutek, pláč i vztek.

Spisovatelé se chopili nelehkého úkolu vysvětlit nebo podat pomocnou ruku. S dobrými texty se pracuje ve škole. Didaktikové i školská praxe již nezpochybňují, že téma smrt patří do výuky, zdůrazňují především možnosti práce v rámci mezipředmětových vztahů. Někdy se objevuje diskrepance mezi literárním zpracováním a fakty o umírání a smrti.

Např. Alter John (Starý John) a Servus Opa, sagte ich leise (Ahoj, dědo, řekl jsem tiše) jsou doporučovány pro třetí a čtvrtou třídu. Protagonisty jsou děti ve věku prvního stupně základní školy. Jedná se o příběhy rodiny a zprostředkovávají dětem vhled do radostí a strastí rodinného soužití. Vyprávějí na druhé straně o konfliktech a smutku, který doprovází definitivní rozloučení s blízkým člověkem, s dědečkem. Dědečkové a babičky bývají pro děti obohacením. Děti se učí akceptovat jejich zvláštnosti, pozorují vztahy dospělých mezi sebou, nakonec doprovázejí milovaného člověka na cestě stárnutím až k odchodu. Děj obou knih se sice točí kolem smutných věcí člověka, přesto vypráví především o životě.

Pro děti od třetí třídy jsou doporučovány knihy Oma (Babička) a Oma und ich (Babička a já). Již z názvů je zřejmé, že v prvé řadě jde o vztah dítěte a babičky. Oma seznamuje malé čtenáře nejen s vývojem vztahu babičky a vnuka, ale i s otázkou ústavní výchovy a s administrativními záležitostmi kolem žádosti o svěření dítěte do péče. Oma und ich zdůrazňuje přátelský vztah mezi babičkou a vnučkou, v období strachu o babiččin život najde protagonistka jiný druh přátelství, které je založené na důvěře, porozumění, nakonec i na bližším vztahu mezi dívkou a chlapcem. V obou knihách končí příběh dobře, postavy žijí dál, každá ale je bohatší o novou zkušenost.

Birgit (Birgit) je doporučována pro děti od čtvrté třídy. Smrt Birgit je pro malou vypravěčku příležitostí k úvahám o duši a tělu. Čtenář nenajde odpovědi, buduje se ale vztah mezi čtenářem a Ich-vypravěčkou. Čtenáři je dovoleno nahlédnout do nitra dívky. Kromě toho je seznamován se vztahem mezi vypravěčkou a rodiči, který se vyvíjí od nepochopení k jistotě, že společně se smutek dá překonat. Tím se příběh v závěru orientuje na život.

K mládeži se obracejí autorky románů Solange die Zikaden schlafen (Dokud cikády spí) a Alles Bolero (Všechno bolero). Annin příběh se odehrává mezi jejím čtrnáctým a šestnáctým rokem života, Janovi je sedmnáct. Oba příběhy končí nadějí. V průběhu děje se střídají negativní emoce jako beznaděj, zoufalství, pocit osamění, nepochopení. Je to pohled do duše dospívajícího člověka v těžkém období setkání se smrtí, na konci vyprávění obou příběhů se hlavní postava staví na vlastní nohy. V neposlední řadě k tomu přispívá lehká ironie, dokonce černý humor – strýc Ewald, nemocná matka, školní třída.

Stále zůstává otevřená hlavní otázka tohoto pojednání. Kolik pravdy je třeba/ je možné sdělit dítěti nebo mladému člověku. Především platí, že dítě a mladistvý nesmí být se svými pocity v důsledku ztráty nebo strachu ze ztráty blízkého člověka ponechán sám. Rozhovory a porozumění mohou pomoct odstranit napětí zvládnout potíže. Didaktikové i učitelé nabízejí další možnosti práce s texty: dopsání pokračování příběhu, popis ilustrací nebo vytvoření nových obrázků, sestavení dopisu pro hlavní postavu, pro rodiče, pro autora, formulování nezodpovězených otázek apod. Důležité ale je, aby děti nebyly násilím vedeny k hovoru o tak obtížnému tématu. Ideální je, když samy chtějí o věci hovořit. Podnětem mohou být např. autentické texty, v horším případě tragická událost v blízkosti dětí.

2. Odborná/věcná literatura
Pro děti a mladistvé vyšlo také několik odborných knih. K nejvýznamnějším patří Der Tod ist ein Teil des Lebens (Smrt je součástí života, 2003) od Georga Schwikarta. Kniha věcně a citlivě přibližuje téma smrt v tom smyslu, že smrt a život jsou navzájem spojeny. Je rozdělena do šesti kapitol, kterým předchází úvod. V úvodu stanoví G. Schwikart hranice mezi obrazem smrti při hře nebo v televizi a ve skutečném životě. Poté představuje věcně, přístupně a jasně skutečnosti o stáří a lidském těle. V jednotlivých kapitolách pak probírá různé otázky k umírání, smrti, pohřbívání apod.: 1. Alles was lebt, wird einmal sterben (Vše co žije, jednou zemře), 2. Aus dem Leben scheiden (Odejít ze života), 3. Wie geht man mit einer Leiche um (Jak se zachází s mrtvým tělem), 4. Abschied nehmen (Loučení), 5. Mit dem Tod leben (Žít se smrtí).

Závěr knihy obsahuje ještě dvě kapitoly, které je třeba hodnotit zvlášť. Obracejí se na dospělé a snaží se odpovědět na nejčastější otázky, např. Má dědeček v hrobě vzduch?, Jak dlouho trvá smrt? Kniha sleduje smrt a umírání z několika perspektiv: biologické, psychologické a sociální – děti jsou většinou aktéry děje. Cizí slova a odborné výrazy jsou vysvětleny hned v textu nebo na konci knihy.

Kinder begegnen dem Tod (Děti se setkávají se smrtí, 2004, 5. vyd.) od Marielene Leist(ové) se obrací na rodiče. Vychází z toho, že se děti obávají smrti a truchlí pro zemřelé přátele a příbuzné, mají také strach, že zemřou při nehodě nebo na nevyléčitelnou nemoc. Pro tyto situace nabízí autorka praktickou pomoc, jak rozeznat u dítěte bolest a ukazuje možnosti, jak bolest zmírnit a překonat.

Wenn Kinder nach dem Sterben fragen. Ein Begleitbuch für Kinder, Eltern und Erzieher (Když se děti ptají na umírání. Průvodce pro děti, rodiče, vychovatele, 2000, 8. vyd.) od Daniely Tausch(ové)-Flammer(ové) zpracovává z obecně lidského pohledu tento problémový okruh. Přináší zkušenosti a obrázky z rozličných kultur a tradic. První díl poskytuje vnitřní vyrovnání se s konkrétními otázkami a je určen dospělým. Ti se mají smířit s myšlenkou vlastní smrtelnosti. Druhá část rozebírá dětské představy o smrti v různém věku. Nabízí četné podklady pro kreslení, otázky a texty pro kreativní činnost, rozhovor a práci s dětmi.

Brožovaná kniha Kinder trauern anders. Wie wir sie einfühlsam und richtig begleiten. (Děti jsou smutné jinak. Jak je citlivě a správně povedeme, 2003, 2. vyd.) od Gertrud Ennulat(ové) poskytuje již v úvodu k jednotlivým kapitolám podporu pro rodiče, kteří by mohli mít pocit, že toto téma je pro ně příliš obtížné. Autorka popisuje velmi citlivě jednotlivé případy, které nají pomoci pochopit, že smrt je součástí života.

Kinder und Tod (Děti a smrt, 2000) od Elisabethy Kübler(ové)-Ross(ové), je významná kniha. Autorka je známá lékařka, která se zabývá mnoho let otázkou smrti a umírání a především bojuje za to, aby umírající lidé nebyli ponecháni osamoceni. Vypráví v knihách pro dospělé, co se děje s duší po opuštění těla.
Na základě zážitků, rozhovorů a dopisů píše E. Kübler(ová)-Ross(ová), co pro děti znamená smrt, jakými stádii prochází na smrt nemocné dítě, jak děti pociťují smrt sourozence. Je to informativní kniha, která přináší cenné vhledy do psychiky, dává rady a poskytuje útěchu. Děti mohou na základě jejího doporučení zpracovat toto téma např. kreslením nebo psaním básně či prózy. Pro vysvětlení používá symboly: tělo je jen jakýsi kokon, obal pro duši, která po smrti odletí jako motýl „do nebe“.

Závěr
Stále zůstává otevřená hlavní otázka tohoto pojednání. Kolik pravdy je třeba/ je možné sdělit dítěti nebo mladému člověku. Především platí, že dítě a mladistvý nesmí být se svými pocity v důsledku ztráty nebo strachu ze ztráty blízkého člověka ponechán sám. Rozhovory a porozumění mohou pomoct odstranit napětí a zvládnout potíže. Didaktikové i učitelé nabízejí další možnosti práce s texty: dopsání pokračování příběhu, popis ilustrací nebo vytvoření nových obrázků, sestavení dopisu pro hlavní postavu, pro rodiče, pro autora, formulování nezodpovězených otázek apod. Důležité ale je, aby děti nebyly násilím vedeny k hovoru o tak obtížnému tématu. Ideální je, když samy chtějí o věci hovořit. Podnětem mohou být např. autentické texty, v horším případě tragická událost v blízkosti dětí.

Literatura pro děti a mládež má splňovat tyto funkce:
· didaktickou = má formovat, vychovávat, sdělovat pravdu,
· vzdělávací = přinášet fakta – cestopisy, historické romány,
· zábavnou = má potěšit, přinést příjemný pocit a uvolnění,
· estetickou = souvisí s umělcem, text má vyvolat estetický zážitek,
· fyziologickou =odpovídající, vybrané texty mohou pomoci vývoji řeči a artikulaci,
· etickou = mají zprostředkovat základní normy chování,
· poznávací = mají čtenáři sdělovat nové poznatky
· terapeutickou = mají uzdravovat, ukazovat pozitivní obraz života.

Uvedené texty vždy několik těchto funkcí splňují. Přesto: Nedovedu odpovědět na otázku: Kolik pravdy říct dětem o smrti a umírání. Nedovedu odhadnout, jak působí tón mého hlasu ve srovnání s jinými mluvícími, protože i pak tatáž věta jinak vyzní. Nedovedu říct sama za sebe, jak bych o smrti hovořila s různě starými dětmi, když se mi pokaždé při interpretaci závěru povídky Heinricha Bölla Wanderer, kommst du nach Spa… (Poutníče, až přijdeš do Spa…) zadrhne hlas.

Moje myšlenka je asi tato: Dobře, že takové knihy existují. Dobře, že s nimi učitelé ve škole pracují. Dobře, že jsou k dispozici dětem, mládeži i dospělým. Jsem ráda, že mám tu víru, že smrtí vše nekončí.

„I keď člověk odloží svoje biologické telo, ostáva tým istým človekom, lenže bez hmotnej schránky, pri ktorej zostáva aj tzv. astrálny obal. Takýto člověk – duch, zahalený už len jemnějším obalom, v takomto stave sa duch nazýva dušou, na rozdiel od pozemského člověka z mäsa a krvi.“ (Špiner, 2006)

Bibliografie
Bröger, A. Oma und ich. Berlin: Rowolt Tb., 2003.
DUDEN. Deutsches Wörterbuch. Mannheim.Leipzig.Wien.Zürich: Dudenverlag, 1996.
Ennulat, G. Kinder trauern anders. Wie wir sie einfühlsam und richtig begleiten. Freiburg: Herder, 2003, 2.vyd.
Ewers, H.-H.. Literatur für Kinder und Jugendliche. München: Fink, 2000.
Haas, G. (ed.) Kinder- und Jugendliteratur. Stuttgart: Philipp Reclam jun., 1984.
Haller, J. Kapesní slovník cizích slov. Praha: SPN, 1954.
Härtling, P. Alter John. Weinheim: Beltz a Gelberg, 2006.
Korschunow, I. Die Sache mit Christoph. Dtv 2002.
Kübler-Ross, E. Kinder und Tod. München: Droemer Knaur, 2000.
Kynast, H. Alles Bolero. Ravensburg: Ravensburger, 1997.
Lange, G. (ed.) Taschenbuch der Kinder- und Jugendliteratur. Baltmannsweiler: Schneider, 2000.
Leist, M. Kinder begegnen dem Tod. Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus, 2004, 5. vyd.
Lisková, H. Wie viel Wahrheit in der Kinder- und Jugendliteratur? Diplomová práce, Pedagogická fakulta UP v Olomouci, 2006.
Mebs, G. Birgit. Hamburg: Carlsen, 2000.
Poláková, J. Tři milníky německé základní školy. Olomouc: VUP, 2004.
Rejman, L. Kapesní slovník cizích slov. Praha: SPN, 1971.
Schwikart, G. Der Tod ist ein Teil des Lebens. Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus, 2003.
Stalfelt, P. Und was kommt dann? Frankfurt am Main: Moritz Verlag, 2001.
Špiner, D. Podmienky utvárania duchovnej dimenzie l´udskej osobnosti. Prešov: Vydavatel´stvo Michala Vaška, 2006.
Tausch-Flammer, D. Wenn Kinder nach dem Sterben fragen. Ein Begleitbuch für Kinder, Eltern und Erzieher. Freiburg: Herder, 2000, 8. vyd.
Treiber, J. Solange die Zikaden schlafen. Hamburg: Carlsen, 2003.
Wild, R. (ed.) Geschichte der deutschen Kinder- und Jugendliteratur. Stuttgart, Weimar: Metzler, 2002.