Mnich z hory Kója
Izumi, Kjóka: Mnich z hory Kója

Mnich z hory Kója

„Nemusím ani připomínat, že cestou z čajovny až na rozcestí jsem kromě obchodníka s léky nepotkal ani ži­váčka..."

„Nemusím ani připomínat, že cestou z čajovny až na rozcestí jsem kromě obchodníka s léky nepotkal ani ži­váčka.

Tím, co na mne obchodník s léky před chvílí zavolal, mi poněkud zamotal hlavu, protože jsem si pomyslel, že jako obchodní cestující se musí i v tak odlehlých oblastech vy­znat, a tak jsem se právě chystal podívat do mapy, i když jsem si ji, jak jsem se už zmínil, ráno opravdu důkladně prostudoval.

,Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?‘

,Co pro vás můžu udělat, pane?‘ To víte, když lidé z hor vidí mnicha, hovoří obzvlášť zdvořile.

,Pomoc, myslím, ani nepotřebuji, jen jsem se chtěl ujis­tit, že hlavní cesta je tahle, co vede rovně.‘

,Jdete do Macumota? Víte, pane, teď v období dešťů bývá hlavní cesta zatopena vodou, takže je z ní doslova řeka.‘

,A kam až je takhle zatopená?‘

,No, voda je jenom tamhle po tu houštinu, co vidíte. Dál už je cesta zase suchá. Až do hor je tak široká, že po ní projedou i vozy s nákladem. V té houštině jsou trosky velkého domu, kde dřív žil jeden doktor, a tady, co teď stojíme, bývala tehdy vesnice. Před třinácti lety všechno smetla velká povodeň, takže teď už jsou tady jenom pole. Spousta lidí tehdy přišla o život. Vy jste kněz, pane..., ne­mohl byste se cestou pomodlit za duše těch zemřelých?‘ To všechno mi bez vyzvání ochotně vyprávěl. Neznal jsem sice podrobnosti, ale přinejmenším jsem teď už věděl, že obchodník s léky se vydal špatným směrem.

,A tahle cesta vede kam?‘ zeptal jsem se, dívaje se na­levo směrem do kopce, kde předtím zmizel obchodník s léky.

,No, to je stará cesta, po které lidi chodili ještě tak před půl stoletím. Je jenom pro pěší. Vede taky, stejně jako ta hlavní, do Šinšú. Je to po ní o nějakých sedm ri kratší, ale dneska se už tudy projít nedá. Vloni se po ní, pane, omylem vydal jeden poutník s dítětem. Bylo to hrozné. Vypadali jako žebráci, ale vždyť víte, každý lidský život má stejnou cenu, a tak jsme je chtěli zachránit. Tři místní strážníci a dvanáct vesničanů vytvořili záchrannou skupi­nu a vydali se je hledat do hor. Nakonec je našli a přivedli zpátky. Vidím, pane, že jste mladý a zdatný, ale to vám po­vídám, nechoďte tou úzkou cestou, i když je kratší. Držte se dál hlavní cesty, a když budete unavený, přenocujte pod otevřeným nebem. Tak sbohem a dávejte na sebe pozor!‘

Rozloučil jsem se s rolníkem a už už jsem se chystal pokračovat dál po balvanech v řece, zarazil jsem se ale, neboť jsem si vzpomněl na obchodníka s léky.

Stěží to bude tak hrozné, jak mi právě rolník vyprávěl, avšak kdyby to snad byla pravda, zanechal bych takto ob­chodníka s léky napospas zlému osudu. Buď jak buď, jsem prostý mnich a nemusím do setmění dorazit do hostince, abych přenocoval pod střechou. Přišlo mi, že bych měl obchodníka s léky dohonit a dovést zpátky na správnou cestu. Pomyslel jsem si, že i kdybych jej snad minul a šel dál po té staré cestě, žádné neštěstí by to nebylo. Koneckonců v tomhle ročním období by se tam stěží potloukali vlci nebo řádili zlí duchové řek a hor. ,Dojdu pro něho!‘ rozhodl jsem se, avšak ochotný rolník mi již zmizel z očí.

,Dobrá,‘ řekl jsem si a odhodlaně jsem se pustil po úzké stezce vzhůru do svahu. Nebyla to žádná touha po rytíř­ském činu ani důsledek mladické nerozvážnosti. Z toho, co jsem vám dosud vyprávěl, jste možná usoudil, že jsem málem světec, avšak já jsem ve skutečnosti veliký zbabě­lec, který se natolik obává o svůj život, že se neodváží ani napít vody z řeky. Ptáte se, proč jsem se tedy vydal ve sto­pách obchodníka s léky?

Kdyby to byl někdo, kdo mě jen letmo pozdravil, do­zajista bych jej nechal jít dál vstříc osudu, ale protože šlo o člověka, který mi byl nepříjemný, nemohl jsem jej jen tak záměrně zanechat v nesnázích, protože by mě proná­sledovaly výčitky,“ vyprávěl Šúčó a obličej měl přitom i na­dále opřený o podlahu a ruce sepjaté jako při modlitbě.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jan Levora, Zahrada – Ivan Mráz, Tábor, 2007, 112 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Veronika,

Úžasná knížka! Ani se mi nechce věřit, že to vyšlo už v roce 1900. Dost mi připomínala Murakamiho Kafku na pobřeží, autor zřejmě znal a inspiroval se. Líčením přírody taky dost Kawabatu (mně se to líbilo víc než třeba Sněhová země). Jinak určitě to nejlepší z japonských kaidanů. :o) Ale podané nesmírně živým a krásným jazykem. Klidně by to mohlo vyjít dneska! Když si vezmu, jak se tehdy Japonci cítili proti Evropanům šíleně méněcenní (jasně to vyplývá třeba z Nacumeho Sanširóa)a porovnám tohle s evropskou literaturou vzniklou ve stejné době, nestačím zírat. Tohle neztratilo vůbec nic ze svého kouzla! Na rozdíl od mnohých i mnohem novějších věcí. Neměli se za co stydět.
Kdyby tak bylo od Izumiho přeloženo věcí víc...
Ostatně, stejně mě bere Nacume, kdyby tak chtěl někdo přeložit třeba Já jsem kočka! Nebo něco dalšího od Moriho nebo Nagaie...

Jan Levora,

Japonský výraz "hidžiri" znamená "svatý", "mnich", "vysoce postavený kněz", "mudrc" atd.
V angličtině je novela "Kója Hidžiri" známa například pod názvy "The Holy Man of Koya", "The Priest of Mt. Kouya", "The Saint of Mt. Koya", "The Koya Ascetic", "The Itinerant Monk". Vím o dvou překladech do angličtiny - "The Priest of Mt. Kouya" (Mire Uno a Chris Garcia) a "The Saint of Mt. Koya" (Stephen W. Kohl). Do ruštiny byla novela přeložena pod názvem "Svjaščjennik gory Kouja". V češtině je termín "mniši z hory Kója" použit například v encyklopedii Wikipedia.

HBA,

Hm... Má "mnich" oproti zavedenému "svatý" nějaký důvod, nebo je to jen překladatelský snaha po originalitě/vkus/vrtoch? (zatím jsem tuhle verzi nečetl)

Jura,

Knihu jsem dnes přečetl. Osobně mám dojem, že Kjóka Izumi prakticky navazuje na nejrůznější literární tradice, ať už jsou to "duchařské povídky" k(w)aidan (motiv ženy, která svádí muže a mění je ve zvířata), motiv cesty pustou přírodou a tajemné ženy (ne nepodobný Sósekiho Polštáři z trávy - Kusamakura), či samotný motiv mnicha, který svádí vnitřní souboj mezi povinností a touhou (dichotomie "giri" a "nindžó", která v japonské literatuře figuruje od období Edo, ne-li déle).
Zároveň také spatřuji v Izumiho stylu "gotického příběhu" nečekanou, a přitom tak výraznou, paralelu s latinskoamerickým magickým realismem, či Carpentierovým "zázračným reálnem" (lo real maravilloso). Duchové, čáry, kouzla apod. nefigurují jako něco pohádkového nebo fantastického. Naopak, jsou jakoby samozřejmou součástí světa, tedy toho světa, ve kterém se pohybují Izumiho protagonisté, světa, tak jak ho vidí autor sám.
Neméně zajímavě působí též "meta-struktura" celé knihy, tedy vyprávění uvnitř vyprávění.
V neposlední řadě je samozřejmě zapotřebí vyzdvihnout opět velmi kvalitní překlad (jak je ostatně u Jana Levory zvykem). Myslím, že překladatel našel tu správnou rovnováhu mezi domestikačními a foreignizačními překladatelskými technikami řešení problémů nulového ekvivalentu.

Knihu vřele doporučuji (nejen zájemcům o Japonsko, japonskou literaturu a studentům japanologických oborů)...