Ve svém knižním debutu rozplétá Cristina Garciová složité vztahy čtyř reprezentantek tří generací exilem rozdělené rodiny del Pino.

Ovdovělá matka Celia a mladší dcera Felicia s rodinou žijí na Kubě, další dcera Lourdes a vnučka Pilar jsou od roku 1961 v americkém exilu. (Party posledně jmenované - považované za „druhé já“ autorky - a dětí Felicie se v mozaice hlasů odlišují ich-formou.)

Reálný čas vyprávění plyne mezi roky 1972 a 1980; zpětné průhledy do minulosti sahají do roku 1959.

Castrovi a jeho režimu věrná Celia obhlíží dalekohledem kubánské pobřeží, trpí vlažným vztahem rodinných příslušníků k revoluci a samotou (manžel Jorge; zaměstnanec americké firmy, odjel do Spojených států na léčení, dcera Lourdes emigrovala s rodinou do USA, syn Javier pracuje v Československu).

Kubánská Američanka Lourdes Puenteová se díky úspěšné emigraci považuje za „dítě štěstěny“, podniká v brooklynské pekárně a pilně se amerikanizuje. Po smrti psychicky nemocné Felicie adoptuje Lourdes synovce Ivanita a zformuluje jeho žádost o „politický azyl“.

Dcera Pilar, „punkerská rebelka“ a originální malířka vždy pochybovala o smyslu matčina nekritického američanství a snila o návratu na idealizovaný rodný ostrov, z něhož ji matka ve dvou letech odvezla. Se svou touhou se svěřuje deníku a (španělsky psanými dopisy a duchovními vzkazy) babičce Celii. Příbuzní v Miami jí cestu na Kubu neusnadní a pošlou ji zpět do Brooklynu. Během krátkého oteplení kubánsko-amerických vztahů v roce 1980 Pilar matku přece jen přemluví a obě se na Kubu vypraví (shodou okolností právě v době, kdy byla obsazena peruánská ambasáda v Havaně, což vyústilo ve třetí vlnu kubánských uprchlíků, tzv. marielitos).

Rodina sdílí zármutek nad smrtí Jorgeho. Pilar se vrací do Ameriky bohatší o zkušenost kubánských příbuzných a opatruje neodeslané babiččiny dopisy adresované španělskému milenci Gustavovi.