knihy - recenze

Haruki Murakami
Afterdark

Všechno se stane dnes v noci
Haruki Murakami: Afterdark. Překlad Tomáš Jurkovič. Euromedia Group – Odeon, Praha 2007, 160 stran

Před každoročním vyhlášením laureáta Nobelovy ceny za literaturu se mezi kandidáty se železnou pravidelností objevuje jméno Haruki Murakamiho. Letos to sice zase nevyšlo, ovšem osmapadesátiletý Japonec byl podle tipů britské sázkařské kanceláře Ladbrokes mezi první trojkou horkých favoritů.

Murakami si slávu vydobyl především románem Norské dřevo, ovšem uznání získal už mnohem dříve; vždyť anglický překlad Norského dřeva oficiálně vyšel až v roce 2000! V této souvislosti je třeba zmínit se o hbitosti, s níž český nakladatel Murakamiho knihy servíruje českému čtenáři. Překlad nejnovějšího počinu, román s poněkud zvláštním názvem Afterdark, má oproti originálu zpoždění jen dva roky a na anglický překlad ztrácí pouhý půlrok.

Hned od prvních stránek rozsahem nevelkého románu je nám jasné, že půjde o jiný příběh, než na co jsme byli zvyklí z předchozích knih, jež byly přeloženy do češtiny. Útěk z města se lůna přírody tentokrát nekoná, celý děj se totiž odehrává v Tokiu.

Afterdark začíná čtyři minuty před půlnocí (nad každou kapitolkou vidíme na ciferníku přesný čas) a končí s východem slunce osm minut před sedmou hodinou ráno následujícího dne; noc je tu čas vymezený provozem veřejné dopravy, kdy „poslední vlaky už ujely a další jedou až ráno“. Tokio je v Murakamiho podání uzavřený mikrosvět potemnělých ulic a zářících neonů, plný existencí většinou beze jmen, které se z temnoty noří vždy jen na chviličku a pak v ní zase beze stopy mizí.

I v Afterdark autor důmyslně splétá dvě spolu zdánlivě nesouvisející dějové linky, které se však později za záhadných, takřka nadpozemských okolností protnou. V románu sledujeme dvojici mladých lidí, kteří tráví noc v jedné nepříliš bezpečné tokijské čtvrti. Dívka Mari si ráda čte a čtenář cítí, že podobně jako ostatní Murakamiho hrdinky skrývá nějaké tajemství. Společnost jí dělá mladík Takahaši, jenž hraje na trombón v jazzové kapele, a chodil s Marinou sestrou Eri do školy. Tihle dva společně vysedávají v restauraci rychlého občerstvení a po barech, poté se na jistou dobu dokonce ocitnou i v hodinovém hotelu, kde řeší případ brutálně zbité čínské prostitutky.

V druhém příběhu spí v setmělém pokoji, který osvětluje jen zrnící obrazovka, krásná Eri. V televizi najednou naskočí program, v němž se objeví muž v zaprášeném hnědém obleku, který dívku upřeně pozoruje. Na celé situaci je přitom nejpodivnější, že přístroj vůbec není zapojen do proudu. Murakami s úžasným smyslem pro nejmenší detaily popisuje celý výjev, jenž se v průběhu noci neustále proměňuje. Hlavní roli v něm samozřejmě hraje obrazovka i tajemný muž na ní.

Podobně jako v předchozích dílech je i v Afterdark zásadní atmosféra, již se povedlo autorovi vytvořit. Jednotlivé časové záznamy se rychle střídají jako na filmovém pásu. Scény z nočních kaváren připomínají filmy Jima Jarmusche, snové pasáže s hororovým nádechem pro změnu Davida Lynche, o němž v loňském rozhovoru Murakami prohlásil, že patří k jeho oblíbeným filmařům. Sdílí s ním i zálibu v určitém mezisvětí – prostředí, v němž se sen prolíná se skutečností a kde neexistující postavy mohou vystupovat jako skutečné. Ráno se hrdinové probudí s pocitem, že všechno sice zdánlivě vypadá jako předtím, ovšem celkový význam zásadně změnilo několik nepatrných detailů. Přesně tak působí i Murakamiho kniha – na konci čtenář zjistí, že Eri se vlastně nic nestalo. Ono nevysvětlitelné napětí ze začátku noci je však – i když možná jen na jeden den – zažehnáno, takže se mu přece jen trochu uleví.

A nebyl by to Murakami, kdyby nesmíchal dohromady západní i východní vlivy. Jak už samotný název napovídá, opět tu zásadní roli hraje jazz. Five Spot After Dark je název skladby, v níž na trombón hraje Curtis Fuller. Když si ji pustíte, okamžitě se vpravíte do atmosféry nočního baru, v němž postarší barman pouští jazz nikoli z obligátních cédéček, ale pěkně postaru z gramofonových desek. Ostatně Murakami sám dlouhá léta jeden takový tokijský bar provozoval.

Na straně druhé však autor nezapomíná na reálie současného Japonska. Jen sebevraždy tentokrát vystřídal fenomén takzvaných hikikomori. Tento termín označuje jedince, kteří se nijak neúčastní veřejného života a všechen svůj čas tráví ve svém pokoji. Dny většinou prospí a žijí jen v noci: dívají se na televizi, dlouhé hodiny hrají počítačové hry, surfují po internetu, čtou si, obchodují s akciemi. V převážné většině přitom jde o mladé lidi, kteří nemusí pracovat, neboť jejich rodiny netrpí finanční nouzí. Často se stává, že příbuzní vše tají před okolím, protože společnost obecně považuje hikikomori za duševně choré násilníky. To celý problém dále prohlubuje; přitom se odhaduje, že v Japonsku trpí jednou z forem sociální poruchy až tři procenta populace.

Murakamiho nejnovější román není tak zásadní dílo jako Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží, nicméně celkovým vyzněním ani v nejmenším nezaostává. Jen se místo tragického milostného příběhu v nádherných kulisách japonské přírody protentokrát dočkáme záznamu jedné noci ve velkoměstě. Stránky opět rozechvívají tóny jazzových skladeb. V ulicích vládne tma a noční čas má svá tajemství. My, kteří chodíme pozdě spát, o tom víme své.

© Richard Olehla
Vyšlo v MFDnes, 20. 10. 2007
Na iliteratura.cz se souhlasem autora

Související články

diskuze

Vložit nový příspěvek