knihy - recenze

Mariusz Szczygieł, respektovaný polský reportér, napsal knihu o Češích ve dvacátém století. Z domova si k nám přivezl víc než dobrou vizitku: Vítězství ve čtenářské anketě u příležitosti vyhlášení ceny NIKE, nominaci její porotou na nejzajímavější polskou knihu, doporučení kritiků a další ocenění. Takový věhlas usnadnil cestu Gottlandu na pulty našich knihkupců – a že to byl šťastný tah, o tom svědčí už druhý dotisk v krátké době od vydání. Možná nejzajímavější na pozadí celého úspěchu je ale to, že s naší národní povahou jsme se nezatoužili konfrontovat pouze my sami; práva na překlad už zakoupili i Němci, Francouzi a Maďaři. 

 

V Gottlandu jsou si rovny příběhy, které zakládají historické povědomí o naší minulosti, s těmi méně známými, všedními. Tomáš Baťa, který věřil v podnikavost jakožto podstatu existence. Marta Kubišová, která nemohla po období normalizace vystupovat. Sochař Otakar Švec, který navrhnul Stalinův pomník na věčné časy, aby (sic!) byl po několika letech zbourán. V menších úlohách narazíme na rodinu Havlovu, Helenu Vondráčkovou, neteř Franze Kafky nebo mladého muže, který se zkraje nového tisíciletí upálil na Václavském náměstí.

 

Kniha v důsledku nepřináší jenom portréty, psané v dramatických zkratkách, její protagonisté zastupují Čechy v určité době; právě reflexe okolí, která do vyprávění prosakuje, podle Szczygła odpovídá postojům Čechů obecně, a nadto portrétované osobnosti samy reprezentují národní povahu: Spisovatel brakové literatury Karel Fabián, švejkovský typ v orwellovském světě, jehož strach je strůjcem lidských tragédií (mezi nimiž sám proplouvá v převleku literárního baviče bez minulosti) by mohl být příkladem za všechny.  

 

Čím kniha o Češích přitahuje? Kromě toho, že jde primárně o literaturu faktu, na knižním trhu upřednostňovanou před beletrií, míří všechny úvahy zejména k pronikavému zpracování tématu, které není zatíženo předsudky. Po přečtení Gottlandu je zřejmé, že nastavit zrcadlo národní povaze, aby autor neopakoval známá klišé, se mohlo podařit jen někomu zvenčí; a že Mariusz Szczygieł je povolaným mužem hned z několika důvodů. Reportér renomovaného listu Gazeta Wyborcza má pro Čechy osobní slabost a velmi dobře nám rozumí – toto porozumění, které jde ruku v ruce s autorským záměrem, ale někdy může kontrastovat s povahou reportáže jako takové. Úctyhodná obeznámenost s fakty, která plyne z profesionálního přístupu, a konstrukce vyprávění na základě zajímavých souvislostí Szczygłemu slouží k vytvoření obrazu, který není prvoplánový či banální. Zprostředkování pohledu druhých, dialogizace vyprávění, prostřihy, retrospektivy nebo anticipace – tím vším se texty výrazně dynamizují. Sugestivní repliky na samé hraně beletrizace dokreslují situace, které pádí po svodidlech úsečných vět, a to tak „věrohodně“, až vznikají pochyby, zda přes míru nevstupuje do hry autorova tvořivost. Ta především, v kladném slova smyslu, formuje kompozici jak jednotlivých reportáží, tak celku knihy. Závěrečná zpráva o inscenaci Kafkovy Proměny, v níž se neřeší proměna sama, ale problém, jak postava půjde do práce, má kupříkladu charakter výrazné pointy; obdobné krátké prostřihy jsou důmyslně rozmístěny v celé knize, čímž frázují její rytmus.

 

Tvůrčí přístup dokládá jen výše zmíněnou hypotézu, že Gottland se neprohýbá pod stereotypy myšlení – Kafka a Švejk, dva nejběžněji používané atributy, tu sice také visí ve vzduchu, ale nikoli a priori jako námitka, která utne otázky po národním charakteru dřív, než takové tázání vůbec začne. Fakta se tu řadí vedle sebe a autor s nimi dokáže efektně pracovat. Znalost tématu a schopnost vyvolat ve čtenáři hlubší zážitek jsou samy o sobě obdivuhodné a už byly několikrát vyřčeny pochyby, zda by Češi byli schopni napsat takovou knihu o Polácích. Zcela právem.