Po přečtení krátkých deníkových záznamů biologa Jiřího Sádla ovšem zjistíme, že listopadová část roku pro něj začíná v září a končí v květnu – a zjistíme také, že to dává určitý smysl: v jeho pohledu na proměňující se krajinu pražského předměstí je skutečně cosi mokře a proměnlivě listopadového, i když je třeba právě duben.

V částech nazvaných Zimní, Podzimní a Jarní deník se podle svých slov snaží zachytit „přítomnost reality na příkladě jevově chudé a nekvalitní soustavy“, „testovat důkazní možnosti vědy v její poetické dimenzi“ a „konkrétně prozkoumat průběh chladnější části roku v příměstském prostoru severovýchodního sektoru Prahy“. Jako metodu si přitom vybírá fenologii, tedy polozapomenutou vědní disciplínu o proměnách přírody v průběhu roku, která je mu příkladem „přístupů vyháněných z vědy a nepřipuštěných do umění“.

Pokud ve vás snad citace v předchozím odstavci vyvolaly očekávání odborného pojednání v sofistikovaném jazyce, budete možná překvapeni stručností, která si často vystačí jen se střípky obrazů, útržky vět, holými záznamy obyčejných činností, procházek a detailů krajiny, jazykem, do kterého se poetický moment vkrádá jakoby mimochodem.

Sádlo se občas uchyluje do pozice lehkého, upřímného blbství, které mu umožňuje vidět jasněji a oprostit se od zbytečného. Dětským pohledem, ovšem očima vzdělaného muže, hledí na obyčejné a raduje se z maličkostí. Prázdná země se obejde téměř bez lidských postav, je obydlena tlejícím listím, moknoucím sněhem a ořechy s rumem. Nikoliv náhodou vynechal Sádlo letní měsíce, které jsou pro něj zřejmě až příliš ukřičené, příliš zaplněné; drobné detaily, kterých si lze povšimnout v zimě, v nich zanikají. Nahá zimní krajina, i krajina podzimní a jarní je právě proto zajímavější, že přes její chudší šat jako by byla lépe vidět skutečnost.

Už z odborných prací RNDr. Jiřího Sádla (věnuje se tématům jako nová divočina, suburbie, nepřírodní biotopy) poznáme, že jej fascinují hranice, na kterých se mísí svět přírody a kultury; jeho básnictví úzce souvisí s pohledem vědce, který zkoumá sociální vztahy v křoví u náspu železniční trati. Jeho sférou je prostor, ve kterém se živel produševňuje přítomností člověka a lidský řád je zároveň nahlodáván spodními proudy přírodních procesů. Je to svět, kde tvorba úzce souvisí s rozkladem a významy podléhají nečekané recyklaci. Pro literární popis této hraniční oblasti se právě fenologie – disciplína, která sama leží na hranici, hranici vědy a poesie – jeví jako ideální metoda.

Prolézaje křoviny by se snad Sádlo mohl potkat s výtvarníkem Františkem Skálou a Sádlovým spřízněncem je zajisté například geolog Václav Cílek (není jistě náhoda, že spolu spolupracovali na několika odborných publikacích, jako například Biologie krajiny či Krajina a revoluce) – ovšem Sádlo pokračuje směrem k lyrické próze tam, kde esejista Cílek končí.

Sádlo je především pozorovatelem, ovšem je-li jedinečnost pohledu jedním z nejdůležitějších vlastností dobré literatury, pak je v tomto pohledu a ohledu zároveň i výsostným autorem. Po přečtení Prázdné země se vám snad stane to, co by se mělo dít po dobré knize – váš pohled se změní. Ovšem nesnažte se ji zhltnout najednou: ta kniha se musí číst, jako se jedí ořechy. Po troškách.

Tady někde, v přirovnání k ořechům, snad leží i omluva pro to, že tato opožděná recenze přichází v lednu, ačkoliv kniha vyšla na světlo světa již v létě. Protože slovy Sádlovými: „O čem v zimě být, ne-li o rumu, chlebě, syrové červené řepě a ořechách.“