Krásná kniha plná krásné poezie. Stručná, ale hutná poezie, střídmá, ale nápadná kniha. V nakladatelství Opus vyšel po loni vydaných Esejích druhý svazek (s torstovskou sbírkou O pohybu a nehybnosti jámy. Psaný kámen z roku 1996 česky už třetí) představující tvorbu Yvese Bonnefoye. Všechny tři svazky stojí za to mít, ve všech stojí za to číst.

Yves Bonnefoy se řadí k předním osobnostem nejen současného francouzského básnictví, ale i esejistiky. Je významným teoretikem umění, filozofem a rovněž překladatelem. Oblá prkna (v orig. Les Planches courbes, 2001) jsou prozatím poslední publikovanou básnickou sbírkou autora, jenž letos oslaví pětaosmdesátiny. Jako by už tak nádherná poezie ještě dozrála – nikoli do košatosti, ale k esenci výrazových prostředků, prožitku, sdělení. Žádné slovo tu nezazní nazmar, žádné není nadbytečné. I dnes už okoukané, skoro otřepané výrazy („úsvit“, „rozbřesk“) vyznívají nově, vrací se jim někdejší zvuk a smysl.

Básnický svět Yvese Bonnefoye je blízký, takřka obyčejný – život tu plyne mezi věcmi, jež nám jsou důvěrně známé už z dřívějších sbírek, ale nejen z nich. Je to svět intimního přemítání, vzpomínání. S milou posedlostí se tu krouží mezi věcmi-pojmy jako kámen (a lákavý svět pod kamenem), nebe, cesta, stín, větve, oheň a kouř, déšť, pták (a lépe: dudek), moře, vlna, proud, řeka, člun a bárka, dům, probouzení a také umírání a smrt, vzpomínka, druhá strana beze jména, láska...

Stejně i jazyk je prostý, sdělný. Básnická takřka už klišé zní čerstvě („zářivý prach soumraku“; „světlo prýští“; „únava [...] ho vzdaluje už vezdejšímu břehu“). Prostředky z literárních výšin („nechť“; „ó“; „smrti navzdory“) působí zcela sourodě, procházejí texty nenápadně. Doprovází je lexikum nečekané a vzácné, a zde nutno vzdát hold překladateli, jenž je vytahal ze zaprášených, často nedostupných komor („nístěj“; „omeškávat“; „větvím, jež křižují nezřené zlato“; „stříci slyšitelnost naděje“; „skojíkání lapeného zvířete“; „nezbadatelná vůně máty“...). Pelánův převod tak mimoděk získává hodnotu obrozeneckého kalibru, samozřejmě v decentních mezích a zcela v souladu s předlohou.

Prosté, leč kouzelné obrazy dokládají sílu bonnefoyovského básnického vidění a vnímání – nejde tu o laciné rýmování nebo předstírané okouzlení čímkoli pro výrobu básně jako produktu. Cítíme, že každé slovo má své místo, úlohu a sílu. Obraznost je u Bonnefoye upřímná, a zmiňovat, že neotřelá, by snad bylo nedůstojné („stmívalo se, stromy ze všech stran přicházely k našim dveřím“; „větve propletené jako sen“; „v mlze, jež, vlahá, tarasí cestu“; „schoulená k větvi šedá oliva“; „jak záře a voda opouštějí ruku, v níž taje sníh“...).

Slovo, básníkova promluva, jak bylo řečeno, dostává nový šat, novou podstatu a (staro)novou roli. Jak hluboce a zajímavě Bonnefoy o poslání a úloze slov přemýšlí, naznačují jen nahozené připomínky úvah, načrtnuté přesahy konceptů (...„Tu začínáme snít, / že slova proti / proudu té řeky, řeky míru, / nejsou příliš pro tento svět, / že mluvit neznamená / podříznout žílu beránku, / jenž důvěřivě / kráčí za slovem.“ – s. 51). Jindy je v této souvislosti zmíněna jejich marnost, a zároveň neodbytnost („... Stokrát / jsem škrtl ta slova, všude, v próze, ve verších, / ale nemohu zabránit, / aby z mé řeči novu nepovstala.“ – s. 88). Slova mohou být nechtěná, ba nebezpečná („Musíš zapomenout ta slova. Musíš zapomenout slova.“ – s. 98), a přesto pořád fascinují („A jak jsou zvláštní některá slova [...] Jejich plášť obemyká tělo světa, propouští ale světlo.“ – s. 111). Zdrojem poučení v tomto směru může čtenáři posloužit nejen připojený podrobný doslov Jiřího Pelána, ale například i esej „Století, jež obětovalo slovo“ z loni vydaných Esejů Y. Bonnefoye.

Bonnefoy jako zralý básník rozmlouvá i s poezií samotnou („Ó poezie, / vím, že tě hanobí a popírají, / že v tobě vidí divadlo a lež... – s 76). Čtenář je pro něho poutník, k němuž se otevřeně obrací, jako by měl obavu, zda jeho slova svedla shodit nános oné marné prázdnoty („... Poutníče, toto jsou slova. Nečti je ale, / chci spíše, bys jim naslouchal: onomu křehkému hlasu, / jímž mluví písmena, která požírá tráva"... – s. 40).

Bonnefoy se v Oblých prknech poprvé jednoznačně – a především – vrací do dětství, do jedinečného, vlastního příběhu. Jednak hledá ztracenou tvář slov, která jen v dětských myšlenkách a promluvách zní nezkresleně, jednak ohledává bujný svět raných vzpomínek a aluzí („A my jsme stáli uprostřed noci a házeli kameny...“ – s. 117). Hraje se tu též s četnými upomínkami na Bibli a mytologii, opět ale stačí jen slovo („naše hlasy se chytají stébel“; „nechť nepřítomnost, slovo“...; „převozník“...), obraz, jindy vypůjčená analogie s jistou rolí (Ceres, Marsyas). Vrací se postava, či spíše role božská, ačkoli nejde o Boha „teologů“ z „oné jiné země“ – bonnefoyovský Bůh je jiný (...„Ne, Bůh nežádá / úctu, skolněné čelo, ducha, / který ho vzývá, jenž se ho ptá, ba ani / křik vzpoury. Chce pouze vidět, / jak vidí dítě, strom, / kámen, plod, / loubí pod střechou, / ptáka, jenž usedl na zralý hrozen“... – s. 101–102) a je na každému dosah (...„On, / jejž slyšíme / navečer v skřípání závory“... – s. 103), je pojednán z mnoha úhlů, Bůh a dítě, Bůh umělec, „Bůh trhá [...] stránky, jež píše“...

Marno klopotně rozebírat, co Pelánův doslov rozkrývá dokonale – a poslouží čtenáři buď jako předkrm, to když chceme zkusit vytěžit ze sbírky pokud možno vše, co skrývá, anebo jako zákusek, spokojíme-li se až dodatečně s potvrzením svého tušení či vlastních objevů nastřádaných během četby.

Krátké veršované básně nesou v sobě tak silné sdělení, je za nimi tolik prožitku a přemýšlení, až nutí k posečkání před další stránkou, jako když po maličkém, dobrém moučníku při nedělním obědě nezbude, než u stolu zasněně posedět. Jejich různorodost je překvapivá, a milá – jednou máme co do činění s útvarem vpravdě filozofickým (14), jindy je v pár verších přeříkán spletitý příběh (35), forma té další nabídne přijmout ji jako veselou říkanku (41), anebo zazní báseň vskutku tanečně (63). Sbírka však obsahuje i nedlouhé texty prozaické.

Bonnefoyovy básně jsou jistě trstí vrcholného básnictví dnešní doby, a v Pelánově podání navíc i skromnou oslavou českého jazyka.