Návrat domů
Kieślowski, Krzysztof: Autobiografia

Návrat domů

Na varšavském letišti jako obvykle čekáme půl hodiny na zavazadla. Celou tu dobu pás běží a otáčí se kolem dokola: nedopalek cigarety, deštník, nálepka hotelu Marriott, přezka od řemene kufru a čistý bílý kapesník. I přes zákaz si zapaluji cigaretu...

Na varšavském letišti jako obvykle čekáme půl hodiny na zavazadla. Celou tu dobu pás běží a otáčí se kolem dokola: nedopalek cigarety, deštník, nálepka hotelu Marriott, přezka od řemene kufru a čistý bílý kapesník. I přes zákaz si zapaluji cigaretu. Vedle mě celou tu dobu sedí na jediných čtyřech židlích čtyři nosiči.

„Tady se nesmí kouřit, šéfe,“ říká jeden z nich.

„A sedět tady a nicnedělat se může?“ ptám se.

„Nicnedělat se v Polsku může vždycky,“ říká druhý.

Řvou smíchy. Jeden nemá jedničku a dvojku nahoře, druhý nemá řezáky a dvojky vpravo. Třetí nemá zuby vůbec, ale je starší, může mu být určitě kolem padesáti let. Čtvrtý, kolem třicítky, má všechny zuby. Na zavazadla čekám ještě dvacet minut, celkem téměř hodinu. Protože se skoro známe, chlapíci od zavazadel už nic neříkají, když si zapálím druhou cigaretu.

 

V centru města jsou tisíce obchodníků – prodávají rovnou z auta maso, ručníky, boty, chléb a cukr. Člověk tady může snáze nakoupit, ale už hůře projít Na chodnících leží vyložené zboží ze Západního Berlína, z nejlevnějších obchodních domů, „Billa“ a „Quelle“, anebo od Turků z Kreuzbergu. Čokoláda, televizory, ovoce, mají tu zkrátka všechno.

Potkávám staršího chlapíka, který drží v ruce plechovku od piva.

„Je prázdná?“ ptám se. Přikývne.

„Kolik?“

„Pět set zlotých.“

Přemítám chvíli nad tím fenoménem, chlápek si určitě myslí, že ji chci koupit.

„Prodám vám ji za čtyři sta,“ pobízí mě.

„K čemu mi bude prázdná plechovka od piva?“ ptám se.

„To už je vaše věc. Když ji koupíte, můžete si s ní dělat, co chcete.“

 

Moje láska k Polsku se podobá lásce v dlouholetém manželství – manželé o sobě všechno vědí, mají jeden druhého trochu dost, ale jakmile jeden z nich umře, o měsíc později umře i ten druhý. Abych pravdu řekl, nedokážu si představit život bez Polska. Je mi těžko, když jsem na Západě, i když tam mám velmi dobré životní podmínky; ale když tady jedu autem, lidé mi pomáhají, abych se rozjel a v obchodě říkají „dzień dobry“. Ať je to jakkoliv, kdykoli přemýšlím o své budoucnosti, představuji si ji jedině v Polsku.

Necítím se být světoobčanem; stále se cítím být Polákem. V podstatě se mě záležitosti spojené s Polskem dotýkají osobně: necítím takový odstup, aby mě přestaly zajímat. Nebaví mě politické soupeření, nemá to však nic společného s okolní realitou. Je to můj svět. Z toho světa jsem vzešel a jistě v něm i umřu.

Když jsem mimo domov, jsem tam vždycky jen na chvilku, jenom projíždím. I když to trvá rok nebo dva, mám pocit dočasnosti. Jinak řečeno, existuje pocit návratu, vědomí, že se vracíš. Člověk musí mít místo, do kterého se vrací. Já mám takové místo v Polsku – dům ve Varšavě, dům na Mazurských jezerech. Když přijíždím do Paříže, nemám pocit návratu. Do Paříže přijíždím. Vracím se vždycky do Polska.

 

Otec byl pro mě důležitější, možná proto, že umřel tak brzy. Ale matka pro mě byla taky důležitá; vystudovat filmovou školu jsem se rozhodl i kvůli ní.

Pamatuji si na to, když jsem podruhé dělal přijímačky do Lodže. Vrátil jsem se ze zkoušky a domluvil jsem se s mámou, že se setkáme na varšavském Zámeckém náměstí u pohyblivých schodů. Máma asi počítala s tím, že se na školu dostanu, ale já už věděl, že jsem se nedostal. Přijela zeshora a já zespodu. Vyjel jsem nahoru po schodech a vyšel ven. Strašně pršelo. Řekl jsem to mámě, stála tam úplně promoklá. Bylo jí to strašně líto, že jsem se nedostal ani napodruhé. Řekla mi: „Poslyš, možná se na to prostě nehodíš.“ Nevím, jestli plakala nebo jestli to byl déšť, ale bylo mi jí najednou strašně líto. Tak moc byla smutná. A právě tehdy jsem se rozhodl, že se tam dostanu, i kdyby se dělo nevímco. Dokážu jim, že se na to hodím. Právě kvůli tomu, že byla tak smutná.

Byli jsme dost chudá rodina. Můj otec byl stavební inženýr a matka úřednice. Otec měl tuberkulózu a celých dvanáct let po válce na ni umíral. Jezdil do sanatorií a my – moje máma, sestra a já – jsme jezdili za ním; chtěli jsme být spolu. Otec odjel do sanatoria a máma na tom místě začala pracovat jako úřednice. Když ho poslali do jiného sanatoria, odjeli jsme s ním do onoho města a máma tam pracovala jako úřednice.

V našem životě hodně záleží na tom, kdo nás plácal přes prsty u snídaně, když jsme byli děti. To znamená, kdo byl náš otec, kdo byla babička, kdo pradědeček. Odkud jsme se tady vůbec vzali. To je velmi důležité. Ten, kdo tě plácal přes prsty u snídaně, když ti byly čtyři roky, je stejně důležitý jako ten, kdo ti později pokládal první knížku na noční stolek nebo pod stromeček. Knížky, které jsem dostával, mě do velké míry utvářely. Myslím, že mě něčemu naučily – a vím dokonce, čemu: daly mi citlivost. A dokonce asi vím, k čemu. Jako chlapec jsem měl nemocné plíce a hrozila mi tuberkulóza. Samozřejmě, že jsem často hrál fotbal a jako všichni kluci jezdil na kole, ale také jsem kvůli nemoci trávil spoustu času pod dekou na balkóně nebo na verandě, abych dýchal čerstvý vzduch. Měl jsem hodně času na čtení. Zpočátku, když jsem ještě číst neuměl, předčítala mi máma. Potom jsem se sám naučil dost rychle číst. Četl jsem v noci při světle malých lampiček nebo dokonce při svíčkách, někdy jsem četl schovaný pod peřinou; a často jsem takto vydržel až do rána. Samozřejmě, že opravdovým světem pro mě byl ten, ve kterém jsem žil, svět mých kamarádů s koly, honičkami a v zimě lyžováním na lyžích vyrobených z prken ze sudu od zelí. V tomhle světě jsem skutečně žil. Ale stejně tak opravdový byl svět knížek, svět různých dobrodružství. Ten svět netvořili Dostojevský nebo Camus, i když v něm samozřejmě existovali; byl to svět nejrůznějších dobrodružství, Indiánů, kovbojů a Tomů Sawyerů. Byla to špatná literatura smíchaná s dobrou. Četl jsem jednu i druhou se stejnou zvědavostí a nemůžu říct, že jsem se tehdy naučil více od Dostojevského než od podřadného amerického spisovatele, který popisoval dobrodružství kovbojů. Nechtěl bych ty knížky hodnotit. Díky tomu, že jsem četl, jsem velmi brzy poznal, že existuje ještě něco jiného než jenom to, čeho se můžeme dotknout anebo si to koupit v obchodě.

 

Nepatřím k lidem, kteří si pamatují sny. Abych řekl pravdu, pokud vůbec nějaké sny mám, zapomenu je hned po probuzení. Ale samozřejmě, že v dětství jsem snil, tak jako každý. Bývaly to strašlivé sny, ve kterých jsem se nemohl odněkud dostat, anebo mě někdo honil. A samozřejmě se mi tak jako každému zdálo i o tom, že létám nad zemí. Pamatuji si ty barevné i černobílé sny z dětství dobře, i když takovým trochu zvláštním způsobem. Nedokázal bych je vyprávět, ale když se mi dnes některý z nich zdá, hned vím, že je to ten z dětství. A teď se mi občas takové sny z dětství zdávají, nejenom ty dobré, ale i ty zlé.

A také se mi do paměti vryla spousta příhod, o kterých nedokážu říct, zda se mi opravdu přihodily; pamatuji si je velmi přesně, možná je to spíše díky tomu, že o nich vyprávím. Je to zkrátka jako bych si přivlastňoval cizí události, a často si ani nepamatuji, od koho jsem si je přivlastnil, komu jsem je ukradl. Kradu je a začínám věřit tomu, že se přihodily mně.

Z dětství si pamatuji několik takových událostí, které se nemohly stát – já jsem však plně přesvědčen o tom, že se přihodily. Nikdo z mé rodiny nedokázal vysvětlit, v čem to vězí, jestli je to sen, který se mi zhmotnil natolik, že se stal konkrétní událostí, anebo jestli mi někdo něco takového vyprávěl a já to podvědomě ukradl.

Například si dokonale pamatuji příhodu, která se mi teď nedávno připomněla, když jsem jel s dcerou a sestrou lyžovat. Projeli jsme Gorczyce, maličké městečko na znovuzískaném území, kde by se ta scéna mohla přihodit někdy v roce 1946, možná 1947, když mi bylo kolem pěti nebo šesti let. Pamatuji si velmi přesně, že jsem ten den šel s mámou do školky. Naproti nám vyšel slon. Minul nás a šel dále. Máma tvrdila, že si nic takového nepamatuje. Nevím, proč by se měl po válce, v roce 1946, v Polsku, kde bylo těžké sehnat třeba jenom obyčejné brambory, najednou objevit slon. Přesto si ten výjev dokonale pamatuji, a pamatuji si taky výraz v očích toho slona.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Opracowanie: Danuta Stok, Znak, 2006 (druhé vydání), 220 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse