knihy - recenze

Cormac McCarthy
Cesta

McCarthyho elegie o smyslu lidského bytí
Cormac McCarthy: Cesta. Překlad Jiří Hrubý. Argo, Praha 2008, 189 stran

Někteří spisovatelé se ocenění dočkají až na stará kolena. To je i případ Cormaca McCarthyho, který se nejvýznamnější americké literární ceny Pulitzer Prize dočkal až loni, ve čtyřiasedmdesáti letech, a to za román Cesta, který v citlivém překladu Jiřího Hrubého promptně vydalo nakladatelství Argo.

Za svou více než čtyřicet let dlouhou literární kariéru vydal McCarthy pouhých deset knih, ty však autorovi zajistily místo mezi nejdůležitějšími americkými spisovateli současnosti. Zatímco v minulosti se na každou jeho knihu čekalo léta, teď McCarthy nečekaně zrychlil tempo: v posledních dvou letech vydal hned dva romány. Zatímco Tahle země není pro starý, kterou na filmové plátno přenesli bratři Coenové, je variací na thriller, Cesta je úplně jiná a svým pesimistickým poselstvím zapadá nejen do kontextu McCarthyho tvorby, ale i do nálady, jež v americké literatuře na počátku 3. tisíciletí panuje.

Její příběh se odehrává v celkem vzdálené budoucnosti. Země je naprosto zničená jakousi blíže neurčenou katastrofou, která vyvrhla do atmosféry miliony tun popela, jenž zatemnil slunce. Nedá se kvůli němu pořádně dýchat a permanentně pokrývá celý zemský povrch. Následkem toho zmizely všechny rostliny a s ním i veškeré živočišné druhy. Také lidstvo už prakticky vyhynulo. Přeživší jsou odkázáni jen na zásoby z časů před katastrofou a je jen otázkou času, kdy zmizí i poslední konzerva. Hledání jídla se pro lidi stává doslova smyslem života, tráví jím veškerý svůj čas. Kvůli jídlu dochází i k vraždám, někteří jedinci se dokonce uchylují ke kanibalismu. Po silnicích putují osamělí poutníci, města jsou dávno opuštěná a vydrancovaná. Všechny ovládá strach: že je někdo zabije, nebo jim sebere drahocenné zásoby. V konečném důsledku však oboje vlastně vyjde nastejno.

V tomto nehostinném prostředí jsme svědky cesty otce s malým synem, kteří utíkají před všudypřítomnou zimou k moři. McCarthy jim nedopřeje skoro nic: žádný majetek, minimum jídla, dokonce ani jméno. Čtenář s napětím sleduje, jak překonávají přírodní překážky, jak se vyhýbají kontaktu s jinými lidmi, jak utíkají před organizovanou tlupou kanibalů, jak poté málem zemřou hlady, protože přišli o vozík, v němž si vezli celou skromnou domácnost. Když už to s nimi vypadá bledě, usměje se na ně nečekaně štěstí, díky němuž krátce zakusí všechny vymoženosti dávno zaniklé civilizace. Věčně na jednom místě však zůstat nemohou: mohl by je totiž někdo vypátrat a zásoby by stejně jednoho dne došly.

Postupem času je stále jasnější, že závod s časem o naplnění základních životních potřeb nemůže pro oba hrdiny skončit dobře, ovšem pesimistická prognóza, u McCarthyho tak snadno očekávatelná, se nakonec vyplní jen zčásti. Na posledních stránkách jsme svědky čehosi, co se v daných podmínkách dá nazvat malým zázrakem. Autor tak nechává v jinak temném a bezútěšném románu alespoň stopu naděje.

McCarthyho styl je tu opět doveden až na samou hranici úspornosti. Omezuje se jen na stručné popisy zničené krajiny a líčení útržků mužových vzpomínek na dobu před katastrofou (z textu vyplývá, že ani muž sám si ony idylické časy moc nepamatuje), které nicméně nepostrádá ponurou, melancholickou poetiku. Dialogů je v románu poskrovnu: o čem se taky bavit, když celé týdny nikoho nepotkáte, krajina je jednotvárná, protože všechno je spálené a pokryté šedavým prachem, a s desetiletým synkem jste si už všechno řekli. Rozhovory muže a dítěte jsou stručné, formou i významem osekané na kost: nejčastěji se muž ptá, zdali je všechno v pořádku, a syn mu odpovídá. Lidstvo se v jejich optice redukuje na hodné lidi, kteří neubližují, a ty ostatní. Z první skupiny nepotkají za celou dobu, co spolu putují, nikoho. Zdálo by se, že za takové situace ani nemá cenu jít dál, snažit se přežít. Muži také často hlavou problesknou myšlenky na sebevraždu. Nakonec však vždycky zvítězí pocit zodpovědnosti vůči synovi i prostá vůle žít dál.

Cesta se nečte lehce. Děj se nikam moc neposunuje, v knize se stane jen málo věcí. McCarthyho román je přesto nádherný. Je to elegie o věčném lidském osudu i smyslu života, o vztahu mezi otcem a synem, o dobru a zlu. Závěr příběhu, ač vylíčený prostými, neokrášlenými slovy, takřka prostými jakýchkoli emocí, pak vhání čtenáři do očí slzy. Zcela jistě máme před sebou kandidáta na nejlepší knihu roku.

© Richard Olehla
článek vyšel v MFDnes, 1. 3. 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Související články

diskuze

Vložit nový příspěvek