knihy - recenze

Petru Cimpoeşu
Christina Domestica a lovci duší

Petru Cimpoeşu: Christina Domestica a lovci duší, přeložil Jiří Našinec, Havran, Praha, 2008, 1. vydání, 298 stran

Před dvěma lety získal český překlad satirického románu Simion Výtažník rumunského spisovatele Petra Cimpoeşa prestižní ocenění Magnesia Litera. Nyní se českému čtenáři dostává do rukou jeho další románový opus z roku 2006 Christina Domestica a lovci duší ve vynikajícím překladu Jiřího Našince. Kniha je navíc pěkně graficky vypravena a doplněna velmi zdařilými ilustracemi Zdeňka Netopila.

Autor se tentokrát vrací hlouběji do historie a v úvodu se dozvídáme, jak komunistické Rumunsko za Ceauşesca získalo od Nixonovy americké vlády fiktivní Rolandův ostrov nacházející se kdesi v Tichém oceánu, na němž chtělo v rámci supertajného projektu vyvinout nového metačlověka, s nímž by bylo možné nastolit na zemi ten pravý komunismus, v němž jsou si všichni rovni, protože jsou všichni stejní, naklonovaní. Po této „předehře” se přesouváme na samotný ostrov, kde se i v devadesátých letech nadále pokračuje v podivném experimentu, ale zároveň se zde nachází americká vojenská základna, kolem jejíchž pracovníků se dějí podivné věci.

V románu se prolínají příběhy rozhlasové reportérky Christiny s paranormálními schopnostmi, jejího manžela Vica, který jednoho dne záhadně zmizí, nedoceněného agenta CIA Smithe a doktora Thomase, jenž se stává obětí vlastní zvědavosti – zapojí se do vývoje nového člověka, který má však zatím podobu agresivních koček. Stvoření tohoto druhu v politické fikci jiného rumunského spisovatele, Ioana Petra Culiana, rozvrátí v osmdesátých letech celé Žurmunsko, fiktivní stát velmi podobný ceauşescovskému Rumunsku. Ale zpět na Rolandův ostrov, kde do téměr špionážní zápletky vstupují také záhadní mimozemšťané a fiktivní paměti soudruha Ceauşesca, za něhož se vydává pacient místního blázince. Záhadných úmrtí a zmizení postupně přibývá a příběh postupně graduje k poměrně překvapivému závěrečnému rozuzlení odehrávajícímu se v Rumunsku, při němž se ozřejmí druhá polovina názvu knihy.

Petru Cimpoeşu ani v tomto díle nezapře své vypravěčské mistrovství a schopnost umně proplétat vícero dějových linek a osudy různých postav. Odbočky od děje a vedlejší postavy, které byly v předchozím románu Simion Výtažník zdrojem dokreslení groteskní reality, ve „vážněji pojaté” Christině Domestice však bohužel ztrácejí na významu, nemají oporu v ději a prodlužují příběh z Rolandova ostrova, který tak graduje a škobrtá zbytečně pomalu přes množství nepodstatných a místy příliš upovídaných pasáží. Méně pozornému čtenáři proto mohou uniknout některé souvislosti, obzvláště pokud jsou zmíněny na počátku a pak až na konci knihy, občas je zahlcen příliš sofistikovanými technickými detaily (autor nezapře své technické vzdělání), nicméně již zmíněný autorův narativní talent dokáže hodně z těchto nedostatků zmírnit a překonat.

Mezi nejlepší části románu patří politicko-satirické pasáže: ať už se jedná o fiktivní Ceauşescovy paměti, přepis jeho údajného rozhovoru s prezidentem Nixonem nebo vysvětlení, jak to „ve skutečnosti” bylo s rumunskou revolucí v roce 1989, kolem níž dodnes existuje řada dohadů a nejasností. Nicméně občas i satira víc než hořkne, a to především když se obrací do vlastních řad. Příkladem může být postava Rumuna na Rolandově ostrově, který svému náhodnému známému v pivnici Jehnička (nazvané po nejvíce ceněné rumunské lidové baladě) říká, že se na sto honů Rumunům vyhýbá a má z nich větší strach než z mimozemšťanů a nakonec mu ukradne kabát, anebo líčení jedné z postav, jakým způsobem bývalí estébáci, kteří po revoluci utekli na Rolandův ostrov, zničí Rumunsko: „Tentokrát už nebude potřeba, aby se lidé zabíjeli, stačí, když se učiní ta nejhorší rozhodnutí. Například když si zvolí ty největší pitomce ze svých řad, aby je vedli.”

Christina Domestica a lovci duší je však i přes zmíněné nedostatky velmi dobře napsaným a čtivým románem, který navazuje na nejlepší rumunské absurdní tradice. Navíc i po dočtení zanechává více otazníků než dává přímočarých odpovědí; nutí tak k zamyšlení a zároveň láká k opětovnému přečtení. A takových knih není mnoho.

© Jarmila Novotná

Související články

diskuze

Vložit nový příspěvek