První díl husitské trilogie Andzeje Sapkowského u nás vyšel v překladu Stanislava Komárka v roce 2003. Poslední díl se na pultech českých knihkupectví objevil na počátku roku 2008. Dlouhý časový horizont, ale čtenářského zájmu se to nikterak nedotklo. Sapkowski sice primárně píše knihy spadající do žánru fantastiky, ale dnes již nemůže být pochyb (i díky trilogii), že význam jeho tvorby výrazně přesahuje těsné literární škatulky.

S nespornou kvalitou se v jeho dílech pojí i ne vždy obvyklá vysoká prodejnost. Jeho knihy u nás vycházejí ve třicetitisícových nákladech, což z něj činí jednoho z nejprodávanějších autorů. Za všechno vypovídá i Sapkowského úspěchy v oceněních Akademie SF, F a Horroru. Se svými deseti cenami je v dosavadní historii udílení cen Akademie naprostým fenoménem.

Šest cen získaly jeho knihy v kategorii neanglo-americký překlad a díky trojitému doublu byly rovněž důvodem pro zrušení této kategorie. Cenu pro nejlepší fantasy získal poslední částí trilogie Lux Perpetua už počtvrté.

Děj druhé části Sapkowski přivádí do Prahy léta páně 1427, tedy dva roky po skončení prvního románu, Žižka je po smrti, je těsně před bitvou u Tachova. První a druhá kniha se od sebe liší především výstavbou. Zatímco v první šlo o příběh v krátkém časovém úseku na pozadí historických událostí, v Božích bojovnících se historie dostává do centra dění a hlavní hrdinové a celý příběh jí slouží.

To má za následek rozkolísaný spád románu, Sapkowski se důsledně drží historických reálií, a to do sebemenších maličkostí. V jejich podrobnostech a množství se minimálně vyrovná o sto let starším románům Zikmunda Wintera. Zasvěcenost, se kterou přibližuje život středověké Prahy je nejen lichotivá pro českého čtenáře, ale také pomůže se sžitím se s příběhem.

Hlavní postavou je Reinmar z Bělavy, floutek a student medicíny, který si zahrává s mečem i magií. Postava ideální do klasického fantasy dílka, ale Sapkowski jej nechává zapadnout do skutečných reálií a bojovat po boku radikálních husitů. Situace, ze které dobrý autor může vytěžit zlato. Sapkowskému se podařilo najít diamanty.

Atmosféra děl tohoto polského autora byla vždy vynikající a stejné je to i u Božích bojovníků. Hlavní hrdina je na rozdíl od prvního dílu rozumnější, dospělejší, děj se přestává posunovat kupředu jen kvůli jeho hlouposti. Společným prvkem s první knihou je jeho věčné upadání do zajetí, které po první knize působí jako poněkud vyčerpaný prvek. I když tak má on i autor čas v neustálém zajetí dalších a dalších postav ukázat, že doba byla opravdu divoká, stává se z prvku klišé, které nebaví, ale nudí.

Hlavní slovo mají v knize skutečně dějiny. Kdykoli se do popředí dostane Raynevan (jak hlavnímu hrdinovi říkají přátelé) a neplní zrovna misi pro husitskou kontrarozvědku, je to proto, aby opět odněkud nebo někomu utekl. S vidinou blížícího se třetího dílu je ale jasné, že Raynevan  se z potíží zase nějakou náhodou dostane – pokud jej nezajme někdo další.

K dobru musíme Sapkowkému započíst, že i když jsou líčeny historické události, líčí je s ironií sobě vlastní. Díky svému původu se také bez problémů dokáže oprostit od veškerých romantických představ, které u nás o husitství po léta panují. Nevybíravě komentuje jak konání Husitů, tak katolíků. Kacíři jsou mu pro děj vším a sám je pojetím svého vyprávění největším z nich.

Vedlejší, neméně zajímavý motiv, souvisí s tím, co je Sapkowskému blízké. Na pozadí historických událostí se navíc odvíjí příběh staré magie, která ze světa nejen kvůli církvi pozvolna mizí. Autor se také odvážně pouští do uvádění jmen inkvizicí zakázaných magických grimoárů – zábavné je, že většinu z nich dnes naleznete v plném znění na internetu.

Raynevan magii využívá, ale rozhodně není všemocným čarodějem, takže magie v příběhu působí jako zajímavé koření děje, které však rozhodně nefunguje jako deus ex machina. Nanejvýš autorovi pomáhá zvýraznit některé symboly a obrazy a navést na ně čtenářskou pozornost.

Na knize je od prvního do posledního řádku vidět, že Sapkowski umí psát. V textu se nebojí použít ani množství cizojazyčných citátů, které svou početností neruší jen a pouze proto, že je autor dokáže vyvážit odlehčeným vyprávěním a smyslem pro humor.

Na místě je i srovnání s velmistrem postmoderní vlny – Umbertem Ekem a jeho Jménem růže. Boží bojovníci se podobně jako kultovní Jméno růže dají číst několikerým způsobem. Jako právoplatný historický román, jako román magicko-realistický (možná až fantasy), jako detektivka a jako milostná romance. Všechny roviny jsou spolu důkladně propojeny, ale přesto se dají zřetelně odlišit.

Přes značnou sofistikovanost si kniha zachovává vysokou čtivost, a to z Božích bojovníků dělá knihu, která je přímo výjimečná. Odhlédneme-li navíc od magického prvku, odhaluje Sapkowski dost podrobný pohled na naše vlastní dějiny a předkládá nám, Čechům, materiál k přemýšlení.