studie |
|
Antonín Líman
Antonín Líman na cestách a na Cestě Prvním, nejútlejším svazkem je malý výběr z japonských haiku Pár much a já (1966). Překladatel ji věnoval památce Miroslava Nováka, Mistra české japanistiky, jemuž také splynula Cesta s cílem. Líman hned v první větě Úvodu konstatuje: Než člověk vrostl do auta, býval chodcem. Signalizuje tím leitmotiv svého díla: nebezpečí pohřbení lidskosti pod hromadou lidstvem vyprodukovaných rachotin, jež člověka čím dál víc vzdalují přirozenému, životadárnému prostředí, z kterého vzešel. Každému, kdo je sužován takovými obavami, jsou haiku básníků Bašóa, Busona, Issy a Santóky balzámem na duši. V roce 1998 se nám v Límanově překladu dostalo japonské literatury z jiného soudku. Vyšel Deník bláznivého starce, který Tanizaki Džuničiró (1886-1965) napsal na začátku šedesátých let minulého století, krátce před svou smrtí. Škoda, že český překlad má, na rozdíl např. od překladů anglických, tak malý okruh čtenářů a jenom hrstku těch, kteří znají i jazyk originálu a mohou docenit a vychutnat si souznění autora s překladatelem. V Tanizakim se Líman ztotožnil s tím, co formuloval jako japonské přesvědčení, že i ty nejprofánnější věci mají duchovní podstatu. Jistě se v tom utvrdil i během překládání Bašóovy Úzké stezky do vnitrozemí, která vyšla v roce 2000. Ve vší úctě ke staršímu překladu Novákovu, Líman znovu prošel úzkou stezkou Bašóova nesmrtelného textu, sál dech staré moudrosti a dávného smutku a pokusil se je přetlumočit do čtivé současné češtiny. Když hovoří o tomto konkrétním textu jako o očistné lázni v původních pramenech, klade opětovně důraz na svoji prioritu - zachování souladu a živé komunikace člověka s přírodou. O tomto vrcholu Límanova hodnotového žebříčku se čtenáři mohli přesvědčit ještě ve stejném roce při četbě kritických esejů o moderní japonské literatuře v knize Krajiny japonské duše. Autor v nich představil své milé - Kawabatu, Tanizakiho, Ibuseho a Šigu, jejichž díla dešifruje klíčem: je/není porušena posvátná osnova života. Knize se dostalo zaslouženého uznání a všichni, kdo předtím četli haiku, Úzkou stezku do vnitrozemí a Deník bláznivého starce, si konečně mohli udělat představu, čím autor celá ta léta v cizině žil, co a jak ve svých přednáškách nabízel kanadským studentům na Torontské univerzitě. V knize Mezi nebem a zemí (2001) je sedm esejů, které už vycházejí z porevolučních přednášek Antonína Límana na Filosofické fakultě UK (Ústavu Dálného východu) a svým obsahem přesahují oblast japonské literatury. Autor v nich srovnává orientální a okcidentální utopické představy a nenechává nás na pochybách o vlastní představě smíru rozličných kultur po předchozím pečlivém oddělení zrna od plev, tedy představ, jež se v tisícileté tradici na obou stranách osvědčily, od těch, jež čas prověřil jako klamné. Zřetelněji než jinde se v těchto textech rýsuje Límanova badatelská metoda. Pozorné rozlišení charakteristických rysů zkoumaného textu, zjištění závažnosti obsahu a posouzení kontextu je východiskem pro zhodnocení únosnosti idejí, účinnosti struktur a přitažlivosti forem. Jinak řečeno, A. V. Líman je badatelem, který pracuje s texty s vědomím rozhodující síly, jakou má kvalita obsahu v běhu života a dějin i v bezčasí vesmíru; ona určuje formální podoby, strukturní proměny a ideové zvraty. Není bez zajímavosti, že obě Límanovy knihy - Krajiny japonské duše i Mezi nebem a zemí - začínají úvahami, v nichž se autor tak či onak vrací k původním představám o vzniku života a lásce k němu - k beztvaré kaši, již božský pár Izanagi a Izanami mísí posvátným kopím, aby dali vzniknout japonským ostrovům ve tvaru pářících se vážek, nebo k pradávné moudrosti severoamerického Indiána, že země nepatří člověku, člověk patří zemi. Jako milovník umění a znalec literatury nalezl, zdá se, Antonín Líman odpověď na své otázky v překrásné Sbírce bezpočtu listů ( Manjóšú, kol. r. 760), v přírodní, milostné a reflexivní lyrice, od níž se odvíjejí dějiny japonské literatury. Ze čtyř a půl tisíce básní ve sbírce obsažených přeložil Líman už víc než třetinu. Díl první vyšel v roce 2001 a my se těšíme na další. Je to ještě pořádný kus práce, do které překladateli přejeme pevné zdraví.
© Zdenka Švarcová Související článkyLíman, Antonín - rozhovor 1Líman, Antonín - rozhovor 2 Líman, Antonín: Paměť století: Ibuse Masudži, recenze diskuze
Vložit nový příspěvek |
Rychlá volba ![]() | Další články |
|
Líman, Antonín - rozhovor 1 Líman, Antonín - rozhovor 2 Líman, Antonín: Paměť století: Ibuse Masudži, recenze | |
![]() | Tisk článku |
|
Vytisknout článek Zobrazí článek bez grafiky a spustí tiskový dialog. | |