Léto přeje novému poznání a štěstí odvážným, říká se. Koncem prázdnin jsem jménem iliteratury.cz obeslala na šedesát potenciálních respondentů z řad literárních kritiků, kulturních zpravodajů, nakladatelů, překladatelů a PhD. studentů bohemistiky malou anketou, která měla ambiciózní cíl: zmapovat stav české literární kritiky očima zainteresovaných. Sonda však odhalila spíše bolestivý nezájem o reflexi tohoto druhu – zareagovala šestina oslovených. Mohli bychom začít spekulovat o příčinách (špatné načasování? zaneprázdněnost respondentů? nevhodný komunikační kanál? nešťastně formulované otázky? nezájem o spolupráci s internetovým projektem?) – anebo raději předat slovo těm, jejichž názor známe. Některé odpovědi spolu zajímavě korespondují, jiné jdou názorově proti sobě. Protože nejsme limitováni prostorem, ponechali jsme respondentům volnou ruku, aby se podle svého naturelu vyjádřili v patřičné šíři.

Co očekáváte od literární kritiky?

Magda de Bruin Hüblová, překladatelka: Fundovaný doplněk ke svému čtenářskému zážitku (případně fundované a vyvážené upozornění na určitou knihu, přičemž ale recenzent nechá na mně, zda se mi bude nebo nebude líbit, případně zda ji vůbec mám nebo nemám číst). Mám ráda, když je zřejmé, že recenzent je v hloubi duše pořád ještě náruživý čtenář, který dovede projevit nad určitou knihou nadšení.

Michal Jareš, redaktor Tvaru: Přinejmenším fundovaný názor, jistou radu při výběru daného titulu, inteligentní argumentaci, schopnost jít s vlastní kůží na trh a nepoklonkování se velikánům a vzorům. Určitě jistou originalitu a větší rozhled autora recenze, a k tomu jistě i umění dávat do souvislosti věci, které by si čtenář neuvědomil; být také schopen pochvaly, a ne jen kritiky. Možná i jistou odvahu v kladení některých kritérií, třeba v ohledu morální roviny, ale nikoliv slovíčkaření za každou cenu nebo přehnaného hnidopišství. A nezanášení textu příliš dlouhými ukázkami.

Jindřich Jůzl, šéfredaktor Odeonu: Že se dozvím něco nového, i když knihu znám.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik: Ta otázka vybízí k apriornímu stanovisku, a tedy ideologickému čtení. Takže odpověď nemůže být jiná: Nic.

Pavel Mandys, redaktor rubriky Kultura v Týdnu: Že bude systematicky, zodpovědně, se zaujetím a čtivě sledovat a hodnotit původní i překladovou produkci.

Lubomír Martínek, prozaik, esejista, překladatel: Já nic, protože vím, jak to chodí, ale naivní čtenář by od ní mohl očekávat nezaujatý pohled, uvedení do souvislostí, kultivovaný projev, upozornění na objevné tituly…

Jiří Padevět, ředitel nakladatelství Academia: Pestrost, nesmlouvavost, nestrannost, nadhled a občas i vtip.

Jan Rejžek, novinář, hudební kritik: Že mě upozorní na kvalitní autory a díla, která mi unikla. Nebo naopak odradí od těch nekvalitních.

Viktor Šlajchrt, literární kritik: Kritika mi zprostředkovává širší obraz literárního dění, duchovních i estetických tendencí. Upozorňuje mne na knihy, které bych si měl pořídit. Zajímavé jsou i způsoby, jak se o literatuře referuje. Spisovatelé chtějí publikum fascinovat, strhnout, okouzlit. To patří k věci. Kritik by si zase měl udržet střízlivý odstup. Je odedávna protihráčem kouzelníků: dívá se jim pod prsty a odhaluje triky. Někteří to dělají docela napínavě a zábavně.

Po kterém českém periodiku sáhnete nejraději, chcete-li si přečíst dobrou literární recenzi?

Magda de Bruin Hüblová: Nemám dojem, že by určité periodikum bylo zárukou dobrých recenzí. Mám předplatné Respektu, občas čtu Host, A2, Tvar, LtN, ale záleží spíš na autorovi – všude se najdou lepší i slabší recenze.

Michal Jareš: Svého času za to opravdu stála Orientace, tedy sobotní příloha Lidových novin. Dnes de facto jen Tvar (ale nepíšu to s vědomím toho, že jsem jeho redaktorem!), a poté Dějiny a současnost, nebo – to již s větším či menším nadšením – i A2 a Host. Revolver revue se v současnosti bohužel orientuje víc na výtvarné umění. Deníky jsou na tom bohužel hodně špatně…

Jindřich Jůzl: A2, Host.

Radim Kopáč: Recenzi, nebo kritiku? Glosu, nebo analytickou studii? Co je to „dobrá literární recenze“? To za prvé. Za druhé: Nevyhledávám ani konkrétní periodika, ani konkrétní autory, sleduji témata.

Pavel Mandys: Týden zmínit nemůžu, takže A2 a Respekt, bohužel ne vždy tam něco takového najdu. Poslední dobou se zlepšil Tvar, škoda zániku Kritické přílohy RR, současný apendix ji úplně nenahrazuje.

Lubomír Martínek: Po Světové literatuře z let 1960–1969 a zakázané Tváři.

Jiří Padevět: Respekt, Týden, A2.

Jan Rejžek: Viz odpověď na další otázku, vyhledávám spíš jména recenzentů.

Viktor Šlajchrt: Mám docela rád kulturní přílohy velkých deníků – Orientaci (LN), Kavárnu (MfD) či Salon (Právo). Literatura tam opouští svůj chrám a dostává se do kontextu s veškerým děním. Z literárních revue sleduji především Souvislosti a Revolverku. Odebírám také Dějiny a současnost, kde se hojně recenzuje historiografie.

Máte svého oblíbeného recenzenta?

Magda de Bruin Hüblová: Ne.

Michal Jareš: Čistě že bych některému absolutně věřil a těšil se na jeho výpověď, to nemohu příliš říci. Pokud budu brát jen ty soustavnější recenzenty: v recenzích české prózy asi Pavla Janouška a Jiřího Peňáse, i když s nimi často nemusím souhlasit. V poezii třeba Jakub Chrobák, Karel Piorecký, Jan Štolba nebo Jiří Zizler. V překladových literaturách jsou určitě velmi podnětní anglisté Ladislav Nagy, Alena Dvořáková nebo Hana Ulmanová. Vyčerpali se někteří zajímaví autoři, nebo změnili témata – kde jsou dnes lidé jako Ondřej Cakl, Michal Schindler nebo Petr Boháč?

Jindřich Jůzl: Petr Fischer, Ivan Adamovič, Hana Ulmanová.

Radim Kopáč: Viz výše.

Pavel Mandys: Jiřího Peňáse, od října již bohužel bývalého kolegu. Recenze poezie čtu nejraději od Jana Štolby.

Lubomír Martínek: Protože píši pro zájemce o literaturu, což byl bezpochyby na počátku i ten nejhloupější kritik, nemohu si na žádného z nich stěžovat. Byl bych ovšem raději, kdyby Martin Hybler nepřestal psát, Viktor Šlajchrt se nestáhl do ústraní, Václav Jamek nebyl unavený a Zdeněk Vašíček otrávený. Ale nedivím se jim.

Jiří Padevět: Jiří Peňás, Markéta Pilátová.

Jan Rejžek: Samozřejmě, zajímá mě všechno, co napíše Jiří Peňás, Viktor Šlajchrt, Jaroslav Formánek nebo recenzující anglisté Ladislav Nagy či Hana Ulmanová.

Viktor Šlajchrt: To by byl dlouhý seznam. Jistě by tam patřili Zdeněk Vašíček, Martin Hybler, Jiří Peňás, Josef Chuchma, Jan Suk, Gustav Erhart, Tomáš Weiss, Robert Krumphanzl… Ale to jen namátkou.

Vyhovuje Vám žánr „minirecenzí“? Proč?

Magda de Bruin Hüblová: Spíš nevyhovuje – rozdíl proti anotaci není velký. Jako odstrašující příklad bych uvedla minirecenze Víta Kremličky v A2, které mnohdy nemají hlavu ani patu, takže jejich informační hodnota se blíží nule. U překladů z malých jazyků se přitom nedá vždycky spoléhat na to, že vyjde i regulérní recenze (aspoň jedna). Pokud se ohlas v českém tisku omezí na minirecenzi, v níž ještě k tomu nad předmětem recenze převažuje recenzentovo ego, má to pro autora, knihu, překladatele i nakladatele vážné následky.

Michal Jareš: Nevyhovuje. Alespoň ne v tom, jak vypadá v A2 – umění postihnout dané dílo na malém formátu není jen umění převyprávět děj či záložku. Navíc se v tomto subžánru dozvíte jen, že kniha vyšla, ale popravdě bych chtěl fundovanější texty. Minirecenze jsou často psané horkou jehlou, mnohdy v den, kdy končí termín uzávěrky.

Jindřich Jůzl: Vyhovuje – skutečný názor se dá sdělit i na malé ploše.

Radim Kopáč: Ten žánr je daň aktuální podobě novin a časopisů. Zaplaťpámbů že se v nich o knihách ještě vůbec píše.

Pavel Mandys: Pokud jsou minirecenze dobře napsané, není důvod jimi pohrdat.

Lubomír Martínek: Záleží na obsahu. Když Ivan Wernisch napíše jako kritiku na knihu Václava Havla Letní přemítání: „Projevy.“, bylo by zbytečné k tomu cokoli dodávat.

Jiří Padevět: Nevyhovuje, právě kvůli malému rozsahu.

Jan Rejžek: Proč by ne? Některé knížky si více slov ani nezaslouží.

Viktor Šlajchrt: Prvními minirecenzemi mne už jako chlapce bavil Oleg Sus v Hostu do domu. Formulace jasných postřehů nemusí být nijak obšírná. Neopovrhuji ani prostými anotacemi, pokud jsou výstižné. Z vlastní zkušenosti vím, že dlouhé analytické články často pouze odůvodňují výchozí dojem, který by se vešel na tři řádky. Důležité je, aby klipovité informace nevytlačily z médií důkladná zamyšlení. Teprve větší recenze ukazuje, zda je kritik kompetentní, aby se pak daly s důvěrou přijímat i jeho lapidární soudy.

Co chybí české literární kritice?

Magda de Bruin Hüblová: Obecnou úroveň dost snižují deníky, kde pro serioznější psaní je čím dál méně prostoru (např. NL deník NRC Handelsblad – srovnatelný snad do jisté míry s Lidovkami – vydává každý týden šestnáctistránkovou knižní přílohu Boeken a má i speciální literární webové stránky), recenze navíc často píší prostě novináři kulturních rubrik bez skutečného literárního zázemí. Někteří mladí recenzenti by tak trochu potřebovali chránit sami před sebou, aby se jednou za své kategorické a nedostatečně odborně fundované hříchy mládí nemuseli stydět – těm chybí jednoznačně pokora a základní úcta k vynaložené lidské práci (tedy bez ohledu na to, zda výsledek té práce považujeme za vydařený).

Michal Jareš: Osobnosti, které nejsou zároveň spisovatelé: vždyť poezii u nás v mnohém recenzují zase jen básníci. Větší množství redaktorů, kteří by byli schopni s kritiky pracovat. Neschopnost formulovat inteligentně dané plus nebo mínus: někdy jsou recenze jen dojmologickou nebo nenávistnou ekvilibristikou. Chybí určitě také zpětná vazba: čtou se kritiky vůbec? Jsou k něčemu? Spisovatel se mnohdy naštve, když je kritizován, a to dosti neadekvátně. Celkově však kritice chybí prostor pro adekvátní vyjádření – novinové recenze jsou jen doplňkem ilustračního materiálu a reklam.

Jindřich Jůzl: Nadhled a schopnost zhodnocení; často absentuje styl, dostatek informací i odvaha sdělit názor.

Radim Kopáč: Kritice nic. Kritikům. V první řadě dospělost.

Pavel Mandys: Viz další odpověď.

Lubomír Martínek: Literatura pro dospělé.

Jiří Padevět: Více osobností a více prostoru v médiích.

Jan Rejžek: Čtivost.

Viktor Šlajchrt: Vyzrálé osobnosti, které hovoří samy za sebe, aniž by se spojovaly s učeneckými či uměleckými klakami a klany.

Co Vám vadí na současné české literární kritice?

Magda de Bruin Hüblová: Zhruba toto: - jednostranné texty psané s jednoznačným úmyslem „zatnout tipec“ (Vieweghovi, Topolovi, Hůlové, Haklovi atd. atp.), - texty ze kterých čiší, že si recenzent vyřizuje nějaké osobní účty s autorem (případně ventiluje nějaké své mindráky a frustrace), - texty obsahující pouze převyprávění děje a pár šťavnatých citátů z knihy (často např. od Ondřeje Horáka v LN), - texty, ze kterých se nedozvím nic navíc, protože recenzent pro obecnější informaci o autorovi a knize jen (mnohdy ke všemu špatně) vykradl předmluvu/doslov překladatele (např. kdysi dvojrecenze ve Tvaru na můj překlad nizozemských pověstí Bludný bruslař), - kategorické odsudky nebo dokonce odrazování čtenářů od čtení určité knihy (např. v recenzi Lucie Sedláčkové na Hrdinu Saskie de Costerové – Plav 2009/3: „Ať si čtenář vykládá knihu jakkoli, za výkon lze považovat už to, že ji dočte.“ a vražedný závěr: „Vlámové rozhodně mají potenciál svou energií českého čtenáře zaujmout. Doufejme jen, že příště bude volba šťastnější a nepadne opět na nějakou devadesátistránkovou energetickou bombu, po které člověka nadlouho přejde chuť na další.“), - texty, kde recenzent autorovi předhazuje, co všechno měl napsat jinak – zápletkou počínaje a charaktery konče (např. kdysi recenze Jaromíra Slomka na Přes matný sklo Petry Hůlové); - zkrátka texty, ze kterých čiší blazeovanost a arogance recenzenta (u opravdu vzdělaných recenzentů je to možná o trochu odpustitelnější, ale stejně by měli umět psát s určitou noblesou a základní úctou k autorovi i knize).

Michal Jareš: Přílišné zahledění do sebe a recenzování kamarádů s přichystaným kladným znaménkem již před přečtením a napsáním recenze. Neschopnost přistupovat ke knize „klasika“ beze strachu – a přitom je to pokaždé znovu a znovu na startovní linii, vždy znovu jdou autoři s kůží na trh. A co mi vadí asi nejvíc, je pajazyk některých recenzentů.

Jindřich Jůzl: Vyřizování osobních účtů. Amatérismus.

Radim Kopáč: Zástupná funkce, kterou plní. Většina „kritiků“ chápe žánr jako laciný prostředek sublimace svých frustrací. S tím souvisí, že objektem „kritického zájmu“ často není text, ale stává se jím autor se svojí mytologií. Proto patří mezi frekventovaná zabarvení podtextů zejména podezření, denunciace, sebevzhlíživost v rétorických figurách nebo vědeckém slovníku, patent na „objektivní“ pravdu, strach z humoru a nedostatečné „serióznosti“ atp.

Pavel Mandys: Chybí jí to samé, co české literatuře. Větší a najevo dávaný zájem čtenářů. Dostatek prostředků a prostoru v médiích na to, aby se jí někdo mohl věnovat jakožto svému hlavnímu povolání (viz první otázka). Myslím, že dlouhodobě je problém v tom, že lidé, kteří literaturu a kritiku studovali, se s médii a běžným provozem příliš nechtějí „zahazovat“ a raději se uvelebí v nějakém ústavu nebo škole. A naopak masová média se od odborníků tohoto typu jako externistů odklánějí, protože tito nedokážou své práce dodat pohotově a ve srozumitelné a čtivé podobě.

Lubomír Martínek: Totéž co na české literatuře: infantilnost, servilnost, konformita, nevzdělanost, sebestřednost. Ostatní země jsou na tom stejně.

Jiří Padevět: Málo osobností a malý prostor v médiích.

Jan Rejžek: Viz předešlá odpověď.

Viktor Šlajchrt: Partikulární fanouškovství. Předpojatost. Myšlenkové kamufláže, které mají zaštítit osobní, respektive skupinové sympatie a nevraživosti. A také olympanské pohrdání většinovým vkusem. Takový Umberto Eco se neštítí psát do obyčejných novin stylem, který vyhovuje jejich editorům, a dokáže bystře reflektovat i tzv. pokleslé žánry, s jakými si u nás nikdo nechce špinit jméno.

Nacházíte platformu pro vlastní kritické psaní? Poskytují podle Vás česká periodika dostatek prostoru literární kritice?

Magda de Bruin Hüblová: Nepovažuju se za recenzenta z povolání – co píšu, spadá spíš do jakési literární publicistiky než regulérní literární kritiky. Nemám na to ostatně ani vzdělání. Jsem především překladatelka.

Michal Jareš: Nacházím ji asi nejvíc v Tvaru, ale jsem strašně líný recenzent… Jinak co se týče druhé části otázky, oddělme literární časopisy – mám dojem, že deníky od literatury utíkají, co to jde. Týdeníky se odvažují dát více prostoru (i když samozřejmě čtu a dám víc na recenze v Respektu nebo Týdnu než pro mne absolutně nesrozumitelnou literární politiku v Reflexu). Měsíčníky, odborné časopisy a revue už jsou na tom podstatně lépe – Host, A2 i Tvar, vedle nich jistě Aluze nebo Česká literatura.

Jindřich Jůzl: Ne: Existuje vesměs jen informátorství, v lepším případě recenzenství, nikoli literární kritika. Pokud by prostor byl, nebývá příliš dobře naplněn…

Radim Kopáč: Mohlo by to být lepší. Mohlo by to být horší.

Pavel Mandys: V Týdnu máme v tomto směru docela svobodnou atmosféru a vzhledem k tomu, že čtenářské masy chtějí především články o popkultuře, řekl bych, že prostoru pro literární kritiku je v našem časopise přiměřeně.

Lubomír Martínek: a/ Doposud jsem převážně odmítal, ale optimismu nepropadám. b/ Jak by mohla, když je rubrika „kultura“ věnována novorozeňatům a milenkám herců a zpěváků. Lid přece musí být informován o nových muzikálech, televizních seriálech a filmech přicházejících do kin, když drby o soukromí jejich protagonistů jsou jeho hlavní a často jedinou duševní potravou. Oficiálně se tomu říká demokracie, správný název je ochlokracie.

Jiří Padevět: Tato otázka se mne naštěstí netýká.

Jan Rejžek: Ano, jistě. Bez ohledu na osobní „katovské“ zájmy mi však chybí televizní diskusní kritický pořad o kultuře, tedy i o literatuře.

Viktor Šlajchrt: Nejsem žádný rychločtenář, ani rychlopsavec, tlustou knihu čtu tři čtyři dny, na větší článek o ní potřebuji minimálně dva dny. A to ho ještě nosím nějakou dobu v hlavě. Takto bych si nevydělal ani životní minimum. Prostoru má dnes literární kritika víc než dost, i díky internetu, jenže nikoho neuživí. Člověk musí být zaměstnaný v novinách nebo na univerzitě, ale pak mluví tak trochu za instituci. Anebo to dělá z nezištného nadšení, z onoho výše zmíněného fanouškovství. To však asi není ten pravý kritický postoj.