Nemám co říct, a měli byste to vědět!
Rupp, Jan: Ostřinec

Nemám co říct, a měli byste to vědět!

Město Ostrava je pozoruhodným místem a osudy jeho obyvatel a jejich obyčeje jistě už vstoupily do povědomí a staly se pojmem. Pokusem zmocnit se osudu černého města po svém je kniha Ostřinec autora Jana Ruppa.

Město Ostrava je pozoruhodným místem a osudy jeho obyvatel a jejich obyčeje jistě už vstoupily do povědomí a staly se pojmem. Pokusem zmocnit se osudu černého města po svém je kniha Ostřinec autora Jana Ruppa.

Příběhy putování po městech, kde stavby jako stopy individuální paměti i historicko-sociální struktury přivolávají propady v čase (analogicky sestupování do „spodních vrstev“ vědomí), vidiny a shluky fantazijních představ jsou osvědčeným a prověřeným literárním postupem. Svízel takového textu se může objevit přímo v jeho středu, ve vztahu mezi viděným a imaginárním jako motorem psaní. Záleží na rafinovanosti a schopnostech autora, aby jeho text jednoduše nesledoval nastoupený postup a aby nebyl nudný. Může se stát, že děj putování zobyčejní a zbude vágní a nesoudržný lyrický zápis několika vidin. Může se stát, že kniha ztratí čtenářovu pozornost v okamžiku, kdy se metoda okouká a nastoupí úmorné opakování.

Obraznost Ostřince má jistou kvalitu, a to i po těch třiceti stranách, avšak silné okamžiky se v textu objevují jako ostrůvky na nehybné vodní hladině. Co by stačilo na krátkou báseň, nestačí na novelu. Skládání někdy neotřelých nápadů, slovní hříčky, vtipy ani hlášky k udržení pozornosti nestačí. Vzpomněl jsem si na texty Natálie Kocábové, na zdlouhavé huhňání, kterému čtenář nevrle čelí jako nekončící ledové sprše, nebo na zničující zamilované povídky Rudišovy, při jejichž četbě se mi vždy vybaví nuda seriálu o detektivu Kolombovi, vyvolaná zemitou barvou jeho šatů.

Pochopil jsem, že by autor rád řekl, že město Ostřinec je jiné. Během sdělení však musejí být zachovány určité podmínky: Nenechat se vlákat do pasti tradičního turismu, nezaujmout pozici člověka přijíždějícího na několik dní, důvěřivě se vydávajícího po stopách autentického života. Zadruhé: nevstoupit na pole vědecké sociologie produkující texty psané podle jednoho kopyta. Píše ironicky: „Ostřinec je územní i sociální ghetto obývané skupinou marginálů postproduktivního věku, autonomně žijících na hranici životního minima. Jejich životní strategie a stereotypy ostře kontrastují s novými sociálními jevy i společenským uspořádáním, které je zde permanentně odmítáno a ignorováno.“ Vypravěč chce raději vidět v obrazech, slyšet v metaforách; vidět a slyšet jako básník. Nepsat jako osvícený badatel, ani nebýt sentimentální, vidět pod povrch, vidět opravdovost „jinými prostředky“ a zachovat si svobodu vlastního názoru. K obratnému manévrování mezi dvěma extrémy je třeba si hlídat záda úzkostlivým zdůrazňováním faktů, a tak se znovu a znovu dozvídáme, že Ostřinčané jsou poctiví lidé, kteří si zadarmo nic nevezmou. Jsou tvrdí, podivní, ale poctiví. Jakoby se tu (především z nedostatku odvahy) rodilo alibi pro pozdější názorovou „opovážlivost“, která zní: Ostřinec je divný.

Sdělení rozprostřené mezi několik jednoduchých příhod, které jsou přirovnáními či fantazijními výjevy rozšířeny na 119 stran: příjezd do města, rozhovor se starcem a rohlík, návštěva netradičního hostince a stokař, jízda taxíkem a setkání s revizorem, volání o pomoc, zdemolování výdeje jízdenek na nádraží, odjezd z města. Jenže. Dojem, že příhody jsou vybírány a k sobě řazeny kvůli zaplnění místa a vytvoření odrazových můstků pro básnivé vidiny je natolik silný, že celek zanechává rozpačitý dojem.

V textu jsou výrazné dva základní pohyby: propadání a zaplňování. Jedna z prvních scén (rozhovor se stokařem) mluví o ukryté špíně, popisuje kanalizaci a odpady vedoucí řeku splašků pod povrchem poddolovaného města. Vypravěč Boris toulající se Ostřincem se ve spánku (odpočívá před odjezdem na nádraží) propadá do příběhů mladého horníka, aby pochopil a později vylíčil typický život desítek tisíc jemu podobných. „S ostříhanou hlavou a obličejem, který i v sobotu večer vypadal, že si ho zapomněl umýt. Marně kolem sebe sypal peníze. Sedával po šichtě v hospodě, kde teprve třetí pivo spláchlo tu vlezlou pachuť z patra, ale potom už zase neměl sílu udělat něco víc než zůstat sedět a dát si čtvrté… A tak pořád dokola. Práce, hospoda, spánek a kolem něho jen samí hulvátští chlapi, jejichž nejněžnější slovo bylo čubka.“ Fakt, že k němu sestupuje skrze sen, představuje ostřinecký příběh jako děj odehrávající se (princip mýtu a literatury) právě teď, stejně jako kdykoliv v minulosti. Vypravěč má být ten, kdo uvidí pravdu, ovšem ne tak jako sociolog a turista, uvidí ji ve snu, v náznacích, ucítí ji ve vzduchu a stejně tak „neviditelně“ a pohyblivě ji i zaznamená.

Navzdory míšení reality, snu a fantazie nelze mluvit o stopách rytmu odpovídajícímu střídání nadšení s vystřízlivěním. Nelze novelu vnímat jako zprávu o poetickém vidění a následném probuzení, o poklesu entuziasmu a opilosti básnického prožívání. Čtenář postupuje příběhem jako zaplňujícím se prostorem, pociťuje, že text se zde rodí jako zacpávání děr, zatímco trpce zakouší autorovo okouzlení metaforou a přirovnáním. Houževnatě se tu zaplňují reálná propadliště města obrazy z vidin a plody vlastního uchvácení. Komika (vtipů je v Ostřinci spousta) je obvykle rodu slovní hříčky. Obrazy, které se rozvíjejí do trsů, jsou motivovány především jazykově a vypravěč se nechává strhnout a sám se raduje tím, co mu slina na jazyk přinesla. „Na ulici se už zase odehrával další díl odvěkého seriálu Den – Noc, který pravidelně vysílal Velký režisér lhostejně povznesený nad jeho sledovaností. Těžko říct, jaká byla oblíbenost pořadu, ale běžel všude. Na Východě začínalo vysílání s železnou pravidelností dřív a byl to jeden z těch řídkých případů, kdy má v něčem Východ náskok před Západem.“ Čtenář se brzy utvrdí, že příběh je substrátem pro chomáče zpravidla podvyživených obrazů a přeludů. Ožívání věcí, personifikace, povšechné fantazírování bez schopnosti okouzlit, vyzvat ke společnému životu s postavou.

O čem tedy kniha Ostřinec vypráví? Především o těžkostech spojených s vytvořením příběhu, o touze něco říct/napsat, i když nikomu není jasné, co by to přesně mělo být. Má-li to být informace, že se Ostřinci jiné město nepodobá, pak je to nepřesvědčivé.

Jenže i druhořadá kniha o něčem je, i kdyby to mělo být nic... I úmornost nastavovaného líčení suchopárných příběhů musí být pochopena co zpráva o prožívání světa konkrétního člověka. Dočetl jsem se, že Jan Rupp pracoval na brigádách, vystřídal spoustu povolání. Brigáda není pravé zaměstnání, lze z ní docela snadno odejít, nemá definitivu a odpovědnost. Ponese v sobě vždy lehkost, odvolatelnost. Ostřinec je skládanka poetických doteků bez závažnosti i dramatu, zpráva o poezii jako cukerínu, kterým se sladí hořký čaj. Není to pohled na život očima trápeného diabetika (nemusí být!), ale člověka, který z rozmaru drží dietu. Jedinečná hodnota Ostřince spočívá v zaměnitelnosti, tuctovitosti, v zobrazení trýznivého přání něco říct, aniž by toto něco nalezlo svůj obsah. „Pro Borise byl tento dialog čím dál neproniknutelnější. Něco bylo špatně, jen nedokázal přijít na to co.“

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Argo, Praha, 2009, 121 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse