V loňském roce vydala Národní myšlenka brožuru Uprostřed ruin jezdit na tygru: filosofie „kulturního pesimismu" Julia Evoly od psychologa a odborníka na hermetismus M. Nakonečného (s nevšední poznámkou, že „dílo vyšlo bez souhlasu autora a tedy i bez jeho závěrečné korektury“, a také s poděkováním za dodatečné autorovo svolení). Letos pak už přímo od italského fašistického filozofa, rasového teoretika, esoterika a okultisty Julia Evoly (1898 - 1974) byly vydány dvě knihy: Jezdit na tygru: základní orientace v epoše rozkladu a Metafyzika sexu.

Kdo to Evola byl? Podle Nakonečného jen málokterý filozof 20. stol. budí tolik nadšeného obdivu i zlostného zatracování jako on. „Tvrdá kritika mu dodnes vytýká především jeho fašistickou minulost a to, že se jeho poválečné dílo, odmítající současnou kulturu Západu jako úpadkový produkt liberalismu, ekonomismu a konzumního způsobu života stalo biblí pravicového terorismu“. Byl pokračovatelem O. Spenglera a jeho díla Zánik Západu, které přeložil do italštiny. Spolu s ním sdílel odpor k demokracii. Avšak zatímco Spengler spatřoval paralely mezi životem kultury a tvorů (zvířat), stavěl Evola proti Spenglerovu biologismu výrazný spiritualismus.

Projevem toho je i jeho kniha Metafyzika sexu. Tato publikace předkládá nejprve vědecko-empirické poznatky o dané látce, poté se autor věnuje problematice kulturně srovnávací a náboženské problematice lidské sexuality a dospívá až k jejímu „transcendentnímu jádru“, vyjádřenému znakem posvátnosti a iniciační funkcí. Proti „pandemii fyzického sexu“ na Západě a „konzumnímu hédonismu“ staví téma sakrální stránky lidského sexu. Evola ve své knize podle Nakonečného ukazuje „skutečnou metafyzickou podstatu sexu“ a současně „ztrátu jeho plnosti v bídě sexuálního života Západu“. Je to prý „velká a hluboká konfrontace sexu jako nástroje prchavé rozkoše a sexu jako posvátného fenoménu, který i jako takový lze prožívat v míře dalece přesahující jeho orgiastický vrchol“. Tak například na hradbách starých italských měst se tyčil phallus na znamení ochranné magické moci a phallus v podobě amuletu je obecně doložen v mnoha různých civilizacích. Avšak podle staré římské mystiky to byl „Jupiter, světelný uranický princip, kdo to vítězi poradil“. A právě do tohoto komplexu, který je čímkoliv jiným než naturalistickým a priapickým, musí být začleněna symbolika i samotný kult phallu. Současné dějiny náboženství se namísto toho omezily jen na prozkoumání jeho nejnižších významů. V klasickém světě se podle Evoly phallus stával symbolem smyslnosti pouze v obdobích dekadence mravů, a pouze tehdy mohl zastávat „obscénní“ funkci v moderním smyslu. Autor se ovšem zabývá i zcela konkrétními věcmi, jako je třeba sexuální pozice „Žena nahoře“ - autor uvádí rozsáhlý mytologický materiál, v němž spolu bohové a bohyně obcují právě tímto způsobem. Jde přitom podle něj vždy o „aktivitu neměnného a pasivitu dynamického“: zdánlivá nehybnost mužského boha „vyjadřuje povahu jeho skutečné virility, jež nejedná ve vlastním smyslu slova, nýbrž probouzí pohyb v prakrti, přírodě“ (pěkný námět pro kritiky „falocentrismu“ a mužského šovinismu).

Autor v knize rozebírá nejrůznější témata: androgynismus, homosexualitu, sadismus, posvátnou prostituci a tantru, psychologii mužů a žen i současnou krizi studu (ten podle něj patří k těm dispozicím, které se během kulturního vývoje „projeví o to později, o co jsou vznešenější“). Odkazuje přitom na široký okruh autorů: od Platona a Schopenhauera přes Eliadeho až k L. Klagesovi a O. Weiningerovi, ze kterého v mnohém vychází. Velkou pozornost Evola věnuje spisovatelům: píše o iniciačních zkušenostech v Dantově milostné poezii; o tématu bolesti a rozkoše u d´Annunzia či Baudelaira (podle kterého „krutost a rozkoš jsou stejné pocity, tak jako velké horko a velký chlad“); o rizicích tantrické lásky, které jsou podle Evoly „zdatně vykresleny“ u G. Meyrinka, „o novém naturistickém kultu těla“ D. H. Lawrence, který autor odsuzuje; o podmíněnosti erotické přitažlivosti v Tristanovi a Isoldě nebo u Balzaka; o souvislostech lásky a smrti u Novalise či S. Maughama.

Ne každý samozřejmě musí brát vážně okultní teorie, které Evola při svých výkladech využívá, i když je nutné připustit, že třeba v případě Meyrinka je takovýto kontext interpretace jeho textů vhodnější než mnohé jiné. Nediferencovaná kritika moderní doby je pak u Evoly a hlavně Nakonečného někdy stěží snesitelná. Nakonečný kupříkladu dnešní dobu charakterizuje tím, že v ní „chybějící emocionální podněty dodávají zejména kýčovité programy televize a záplava brakové literatury“, typická je také „úplná absence podmínek a podnětů ke skutečnému duchovnímu životu, k hledání smyslu osobního života a života vůbec“. Co k takovým povýšeným výrokům, které uznávají jen jeden, úzce vymezený typ duchovnosti a ostatní odmítají jako pokleslý a nehodnotný, říci? Snad jen vyjádřit úlevu nad tím, že Nakonečný nemá pravomoc rozhodovat o tom, jaké knihy u nás smějí vycházet a jaké se dostávají do našich knihoven. Zároveň by se ale kvůli tomu podobně zaměřené knihy neměly zcela opomíjet (tedy neměly by být samy cenzurovány), protože navzdory tomu, že už česky vyšly knihy jako Mystika a erós nebo Sexualita v náboženstvích světa, podobně rozsáhlá a zasvěcená kniha o vztahu duchovnosti a sexuality, natožpak o sexualitě v literatuře, u nás zatím chyběla.