Mandami a dire
Roveredo, Pino: Mandami a dire

Mandami a dire

Mandami a dire (Vzkaž mi) je soubor čtrnácti částečně autobiografických povídek Pina Rovereda. Povídky jsou vzájemně provázány tenkou nití autorových životních zkušeností, problémů, radostí i nevyřčených výčitek. Tato kniha získala v roce 2005 prestižní cenu Premio Campiello a stala se zřejmě Roveredovým nejznámějším literárním počinem.

Mandami a dire (Vzkaž mi) je soubor čtrnácti částečně autobiografických povídek úspěšného italského autora Pina Rovereda. Povídky jsou vzájemně provázány tenkou nití autorových životních zkušeností, problémů, radostí i nevyřčených výčitek. Tato kniha získala v roce 2005 prestižní cenu Premio Campiello a stala se zřejmě Roveredovým nejznámějším literárním počinem.

V poměrně různorodých povídkách se mísí až krutě realistické popisy s humoristickými aspekty: čteme o zoufalství muže, který ztratil syna, o beznaději bývalého pacienta psychiatrické kliniky, jenž nemůže navázat kontakt se svou milou, nebo o tragikomickém počinu cyklisty, co se rozhodne převézt své kolegy, kteří ho podceňují. V povídce „Brutti sgabuzzini“ (Ošklivost komor) se zase můžeme vžít do pozice vystrašeného dítěte zavřeného za trest potmě v komoře – povídka očividně reflektuje autorovy zkušenosti z někdejšího pobytu v katolickém lyceu. „L’uomo dei coperchi“ (Člověk s víčky) zase zobrazuje zoufalost továrního dělníka, který přišel o práci a připadá si tak zbytečný, že spáchá sebevraždu.

V povídce „Se fossi mio figlio“ (Kdybych byl svým synem) se Roveredo vyznává ze svého problematického vztahu k otci. Ačkoliv byl jejich vzájemný vztah vždy provázen mnoha konflikty a neporozuměním, poté, co Roveredo sám založil rodinu a stal se otcem tří synů, začal k tomu svému pociťovat jakýsi dluh a trápily ho výčitky svědomí. Jednoduchá dějová linka této povídky nás nechává nahlédnout do uvažování sedmdesátiletého muže, jenž ze zamýšlí nad svým životem a srovnává své dřívější představy a své touhy s realitou. Přál si být milujícím a milovaným dědečkem, a přestože zplodil dva syny, zůstal nakonec zcela sám, opuštěný. Jeho první syn Matteo se stal misionářem a žije daleko v zemích třetího světa. Jeho druhý syn Daniele byl za neúmyslné zabití uvězněn na více jak dvacet let. Smutnou povídku uzavírá ještě smutnější bilance na konci – šance na zlepšení jsou totiž mizivé.

Další Roveredovy povídky zase přinášejí úsměvné příběhy a vtipná rozuzlení -najdeme v nich smutek i radost, naději i beznaděj – tak jako v každém lidském životě. Jiné se uchylují k poměrně ostré sociální kritice. Například v povídce “I ragazzi di quarant’ anni” (Čtyřicetileté děti) autor popisuje nezávazný život italských mužů, kteří na sebe dlouhá léta odmítali vzít jakoukoliv zodpovědnost či závazek. Smyslem jejich života byla zábava, sex, dobrodužství, alkohol či silná auta a motorky. Roveredo ale varuje před děsivým vystřízlivěním, kdy člověk v tiché hrůze zjistí, že má polovinu života pryč a do druhé etapy vstupuje zcela sám, bez rodiny, zázemí, lásky. Z mnoha žen nezbyla žádná, budoucnost je pustá prázdná, nezbývá než vyplnit osamělé noci alkoholem…

Sbírka je velmi zajímavě napsaná. Roveredo, snad proto, že je synem hluchoněmých rodičů, pracuje se slovy velmi jednoduše, bez zbytečné rétoriky. Spisovatel oproti většině svých kolegů nemá odpovídající vzdělání, a přesto dokáže mistrně vyjádřit pocity, zvuky, emoce jako třeba tlukot srdce, náraz při autonehodě, nebo i napětí a zoufalství rodičů, kteří přišli o syna.

Roveredo říká, že psaní je pro něj základním a nejdůležitějším prostředkem komunikace, a v jeho knihách je to znát. Neváhá použít i nespisovné tvary nebo vymyšlená slova – hledá zkrátka prostředky, jež mu umožní přesně vyjádřit, co chce sdělit, a pak jde snadno i kodifikovaný pravopis stranou. V některých divadelních hrách používá dialekt, a má proto jednoduché vysvětlení: „Nikdo přece nebude nadávat spisovně!“ Přestože kritika někdy napadá Roveredovy knihy jako příliš banální, zcela osobitý způsob psaní a pečlivou práci s jazykem mu nelze upřít. Peter Kuon označil Roveredův styl za „drasticko-realistický”, často také něžně ironický a současně komicko-burleskní. Právě stylistická, jazyková i obsahová pestrost patří k největším přednostem Roveredových knih.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Bompiani, Milano, 2005, 171 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse