Nenechá se však odradit, a to ani poté, když ho i jeho vlastní první dojem z doktorova svérázného zacházení s pacienty vystraší. A postupně začne poznávat doktorovu zkušenou osobnost.

Anotace knihy přirovnává její komiku k francouzskému kaleidoskopu příběhů Zvonokosy (Clochemerle) Gabriela Chevalliera. Základ humorných situací a obrazu života je skutečně velmi podobný. Místo plánování výstavby veřejných toalet na návsi ve Zvonokosích je zde centrem dění ordinace doktora O’Reillyho a jeho starost o zdraví a spokojený život obyvatel ve vesnici. V tomto rámci jsou pak představeny jednotlivé postavy a rodiny se svými zdravotními, ale hlavně osobními problémy, se svým podivínským chováním, zvláštními zvyky i obdivuhodnými zájmy. Ty všechny O’Reilly zná a jedná s nimi, jak sám říká, „s každým dle jeho zásluh“. Protože být doktorem v Ballybucklebo neznamená jen léčit.

Humor v knize je vystavěn na absurdních situacích (Barrymu se nikdy nepodaří mít ve společnosti čisté kalhoty), jazykových a intelektuálních vtipech (poetické názvy kapitol ironicky osvětlují každodenní maléry v příbězích), ale jejím největším kouzlem se zdá být humorné odlehčení jako součást skutečného pohledu na vážné životní trable. Jednotlivé kapitoly v knize čteme jako oddychové historky, ale v příběhu se skládají ve sdělení získané zkušeností a v obraz venkova severního Irska. Díky tomu, že autor neopouští svůj ironický nadhled a neklade si nárok na hlubší reflexi kultury nebo lidské psychiky, může si dovolit používat národní stereotypy o nadměrném pití alkoholu, životu v zablácených holinkách mezi domácími zvířaty nebo kutilské vynalézavosti. Svým vlastním způsobem je jeho kniha pravdivá a vážná. Do její poetiky zapadne i závěrečný happyend a silný kontrast mezi spisovným a hovorovým až vulgárním jazykem nebo nářečím, který překladatelka dobře udržela pro zachování ironického tónu a humorné nadsázky; i když v češtině občas působí nepřirozeně.

Za dva týdny v Ballybucklebo jako by Barry zmoudřel o deset let. Zjistí, že školní vzdělání a zavedená pravidla je nutné brát ve skutečném životě s velkou rezervou, že nejdůležitější je přemýšlet srdcem a že je dobré dívat se pod povrch – lidí i věcí. Doktora O’Reillyho by ze začátku nikdo nepodezříval z dobrosrdečnosti a obětavosti. Kdybychom si k němu přišli stěžovat na bolení hlavy nebo vyvrknutý kotník, nejspíš by nás roztočil nad hlavou nebo nám naordinoval kapičky s placebo efektem. Nezdržoval by se s námi ovšem jen do té doby, než bychom skutečně něco potřebovali. Bez doktora O’Reillyho by se Ballybucklebo neobešlo. A protože se i on může občas mýlit, má zde své pevné místo také doktor Laverty.

Každý obyvatel Ballybucklebo je důležitý se všemi svými dobrými a špatnými vlastnostmi. Lékařská praxe se ukáže být jen malou částí toho, o čem se Barry i čtenáři knihy Doktore, fofrem, jde o život poučí. Kniha je plná latinských citátů a literárních odkazů, kuchařských receptů i jiných užitečných fíglů a irských pořekadel. A k tomu nabízí životní moudrost doktora, jehož základním mottem je „nenechat si pacienty přerůst přes hlavu“, a u nějž v ordinaci nikdo dlouho nevydrží také proto, že je židle pro pacienty schválně hodně nakloněná dopředu.