Psaním proti smrti, i tak by šla charakterizovat tvorba amerického prozaika Huberta Selbyho. Proti smrti, jež se vznáší všude kolem, pod lesklým a svůdným obalem měst, ve snech a nadějích lidí, chycených do pavučin těchto měst jako bezmocné mouchy a doufajících, že se jim snad podaří uniknout.

Hubertu Selbymu se z tenat smrti uprchnout skutečně podařilo. Autor, narozený roku 1928 v Brooklynu, prodělal četné vážné choroby včetně tuberkulózy, přišel téměř o plíce a dostal se na takový pokraj smrti, že jej z nemocnice dokonce propustili coby nevyléčitelného domů zemřít. Tedy pokud to není legenda, protože Hubert Selby sám dnes legenda už je. Tento autodidakt, který začal psát proto, že - dle vlastních slov - nevěděl, co v životě dělat a "znal abecedu", se záhy po vydání úspěšné prvotiny Poslední odbočka na Brooklyn (v originále Last Exit to Brooklyn, 1964, český překlad 1995) stal doslova kultovní postavou americké literatury. A vlastně nejenom literatury, jak dokládá nadšené přijetí undergroundovou hudební scénou od celebrit formátu Lou Reeda, přes šíleného Henryho Rollinse až po takové solitéry, jakým je třeba Michael Gira ze skupiny Swans.

Selbyho literární pověst je skutečně založena na úspěchu Poslední odbočky na Brooklyn, knihy, které se dostalo nadšeného obdivu ze všech stran a od skutečně významných umělců - třeba Samuel Beckett sbírku označil za jednoho z vůbec největších děl literatury dvacátého století. A je třeba jedním dechem dodat, že tento úspěch byl zasloužený. Mimochodem, knize se dostalo i neliterární pozornosti: autor byl několikrát obviněn z obscénnosti, nejprve v Americe, kde jej potkal soud pro ohrožování mravní výchovy mládeže, a pak i v Evropě, kde v roce 1966 proběh v Anglii "s knihou" vskutku monstrózní proces (Poslední odbočka na Brooklyn vyšla v Británii v prestižním nakladatelství Calder & Bozars, jež se proslavilo hlavně vydáváním Beckettových anglických textů). Nejuznávanější britský kritik, Sir Frank Kermode, tehdy prý strávil coby první svědek obhajoby před soudním tribunálem téměř celý den, vykládal knihu kapitolu po kapitole a snažil se ukázat, že Selbyho kniha ani zdaleka není "obscénní" (což bylo předmětem žaloby), nýbrž že jde o umělecké dílo pevně usazené do tradice naturalistické literatury sahající až k Zolovi a Dickensovi. Za poznámku jistě stojí, že mezi svědky obžaloby byli třeba kritik David Holloway nebo významný nakladatel Sir Basil Blackwell. Nicméně kniha byla nakonec směšného obvinění zbavena. Přesto však soudní průtahy Selbyho prvotině do jisté míry uškodily - jak v nudném úřednickém jazyce soudců, tak vyprázdněné mluvě senzacechtivých novinářů se jaksi vytratilo, že Poslední odbočka na Brooklyn je úžasná kniha o pravdě, kniha vyjadřující odvahu pohlédnout na odvrácenou stránku života. A jako taková je předznamenáním celého Selbyho budoucího díla, včetně románu Rekviem za sen (Requiem for a Dream), které v překladu Ondřeje Formánka vydává právě teď nakladatelství Maťa v záslužné ediční řadě "Cesty tam a zase zpátky".

Ale ještě zpět na chvíli k autorovu debutu. Jak už bylo řečeno, Poslední odbočka na Brooklyn je sbírka povídek, hlubokých sond do reality Brooklynu padesátých let, ovšem na druhé straně povídky někdy připomínají volně související kapitoly a kniha tak místy připomíná spíše román. Poslední odbočka na Brooklyn popisuje skutečnost nepříliš vzdálenou peklu, nebo přinejmenším tomu, co si pod tímto pojmem obvykle připravujeme. S beznadějí pramenící z popisované skutečnosti ovšem kontrastuje Selbyho úchvatně rytmizovaná próza, jež je prosta všech příkras a snaží se co nejvěrněji "zobrazit" reálnou předlohu: nejenom věrně popsat, nýbrž v rytmu řeči zachytit to podstatné, co statickému popisu ze samé podstaty uniká. V mnohém Poslední odbočka na Brooklyn připomene slavné Joyceovy Dubliňany - mnohem spíš než beatniky, k nimž byl Selby často řazen a přirovnáván. Stejně jako Joyce i Selby vychází z důvěrně známého materiálu, jež se mu podařilo v neuvěřitelně zhuštěné podobě v celé jeho složitosti a rozmanitosti vtěsnat do několika poměrně krátkých, brilantně vycizelovaných textů, které spíše než portrét připomenou plastiku. Na druhé straně je zde i zásadní rozdíl, na který upozornil už Anthony Burgess v jinak velice obdivném eseji o Selbyho díle: Poslední odbočka na Brooklyn je obdařena zvláštní kinetikou - totiž naturalistický popis děsivé a ubíjející skutečnosti je čtenáři předkládán, byť se autor hodnotících soudů důsledně zdržuje, coby první krok k eventuelní nápravě. Podle Burgesse nedosahuje Poslední odbočka na Brooklyn velikosti Joyceova díla proto, že emoce nejsou soustředěny do díla samotného, nýbrž vyzařují ven. Katarze se tak neuskutečňuje uvnitř, nýbrž venku, například implikovanou společenskou změnou. Skutečně, Burgess má pravdu v tom, že Selbyho texty ponechají čtenáře ve stavu znepokojení, bez katarze, ta je mu jaksi odepřena. Anebo jen odložena. Je totiž otázka, zda Selbyho knihy vybízejí k vnější změně, jak to chápe Burgess, nebo jenom očekávanou katarzi nekonečně odkládají - sice v naději, leč s bolestným povědomím, že katarze uvnitř knihy by znamenala definitivu, další klamnou iluzi.

Od Poslední odbočky až k nejnovějšímu románu Vrba (The Willow Tree, 1998) je Selbyho dílo věnováno jedné zásadní otázce: jak přežít v moderním světě. Texty zachycují peklo na zemi a s jistou sympatií líčí pokusy jeho obyvatel se z tohoto bahna vymanit. Ve stavu naprostého zoufalství a úpadku přirozeně nezbývá příliš místa pro morálku - a i proto Selby nikdy čtenáři nepředkládá moralizující kázání lawrencovského typu. Nikoli, ty nejděsivější výjevy jsou maximálně prodchnuty soucitem, nikdy však planým moralizováním. A se soucitem a hlubokým porozuměním Selby pohlíží skutečně na každou snahu uniknout, byť většina z nich končí zklamáním.

Amerika Selbyho románů, to je zkrachovalá země. A stejnými zkrachovalci jsou i postavy - nejsou to hrdinové, ani anti-hrdinové, prostě postavy (anebo "lidé", jak jim říká autor). Ty žijí své sny, bolestně zakoušejí zklamání, když zjistí, že se tyto sny nikdy nenaplní, a potáceje se mezi iluzí a deziluzí bloudí labyrintem života, aniž by jejich cesta měla nějaký směr či snad dokonce smysl. Úděsnost líčené skutečnosti není ani tak v její konkrétním stavu - ačkoli i ten je hrozný - jako spíše v tom, jak se do tohoto stavu dostala. Ghetto, z něhož zaznívá Selbyho výkřik, je totiž právě ztroskotáním jednoho velkého a pyšného snu - snu o civilizaci, amerického snu o blahobytu, rovnosti a spravedlnosti, který skončil totální schizofrenií: rozdělením jedné jediné společnosti na dva světy, civilizovaný, kulturní a nekulturní ghetto, odsouzené k mlčení a zapomnění - v tomto světle je už samotné Selbyho slovo skandál a soudní procesy doprovázené mediálním humbukem vlastně jen potvrzením tohoto znepokojujícího rozdělení.

Selby kdysi svou tvorbu označil jako "patologii". Případně, protože skutečně do jisté míry je patologickým zkoumáním deziluzí, popisem smrti člověka a úhynu Leviathana jménem civilizace. Smrt, zklamání a zoufalství v celé šíři jejich odstínů zachycuje i Rekviem za sen z roku 1979. Román začíná vcelku příznačnou, a o to víc znepokojující scénou, kdy mladík Harry zamyká svou matku do komory, aby mohl odvézt už poněkolikáté televizi do zastavárny: "Harry zamkl matku do komory na šaty. Harolde. Já tě prosím. Tu televizi už ne. Jó, jó, opáčil Harry a otevřel jí, tak na mě přestaň hrát tyhlety scény. Zamířil si to k televizi, která stála na opačném konci pokoje. A přestaň mě votravovat. Vytrhl šňůru ze zásuvky a odpojil anténu....Kristepane, proč na mě musíš pokaždý hrát tyhlety scény, to do mě musíš pokaždý valit tenhle děsnej pocit viny?" (s. 11-12). Další průběh románu nicméně nenaznačuje, že by tento pocit viny byl u Harryho bůhvíjak silný. Společně se svým kamarádem, anebo spíše komplicem jménem Tyrone C. Love ("Přesně tak, čéče, takhle se menuju a miluju akorát Tyrona C.") upadne do iluze o bohatství. V případě Harryho má sen o penězích i milostný rozměr, protože je zamilován do dívky z vyšší společenské třídy, jež je pro něho - vzhledem k jeho situaci - prozatím nedostupná. Nicméně jak už to u Selbyho bývá, sny jsou od samého početí odsouzeny ke krachu a nezřídka končí úpadkem, často v podobě závislosti. To je případ Harryho matky, která kdysi snila o televizní kariéře a teď dožívá svůj skomírající sen v chudé čtvrti, fatálně závislá na televizi, kterou jí navíc její syn pravidelně odváží do zastavárny, a ona je nucena ji odtud s žebráním dostávat zpět. Do kontaktu se závislostí se ale dostane i Harry - to když s Tyronem připadnou na nápad vydělat velké peníze na prodeji drog, přirozeně s tím, že část odměny by si vybrali v naturáliích. Vůbec spojení iluzí nebo snů a závislosti je zvláštní, pozoruhodné téma a je možné je u Selbyho vidět velmi často - snad proto, že závislost představuje totální ztroskotání všech iluzí a snů, stav, kdy člověk už fyzicky není s to vymanit se z ubíjející rutiny a dosáhnout "extáze" štěstí. Rekviem za sen je tak výtečnou studií závislosti, kdy se protínají vypěstovaná závislost matčina a teprve se rozvíjejí závislost synova, přičemž obě jsou produktem jedné a téže iluze, totiž iluze o tom, co v moderní společnosti znamená "úspěch" či "štěstí".

Nastoupená cesta přirozeně zavádí oba protagonisty stále hlouběji, až na samé dno zoufalství, odkud se ovšem mohou odrazit - paradoxně - jen dalším sněním ("Harry se na ni [nemocniční sestru] na okamžik zahleděl, na čele cítil tu chladivou žínku, pak cítil, jak se mu zavírají víčka, a vší mocí bojoval, aby unikl černotě a spárům jejího monstra a vrátil se do tohoto snu o světle, zatímco upadal do bezvědomí.") nebo vzpomínkou, která ovšem může stejně tak být iluzí ("Posléze ho záchvaty křečí a dávení přešly a s pomocí ostatních trestanců už dokázal tu denní dřinu nějak překousnout a brzy byl pro bachaře jen další černá tlama a nechali ho být, aby si odbyl svoji práci a svůj trest, a každou noc, když ležel na pryčně, myslel na svoji mámu a na tu hřejivou sladkost jejího dechu"). Rekviem za sen je o snu, který se neuskutečnil proto, že se uskutečnit ani nemohl - naturalistický determinismus Selbymu umožňuje naději, úspěch a dosažení štěstí v nejlepším případě naznačit, jen zřídkakdy zachytit, snad jen v občasných prchavých momentech...

České vydání další knihy tohoto nadmíru zajímavého autora lze jen nadšeně pozdravit. Rekviem za sen sice nedosahuje působivosti Poslední odbočky, ale to svědčí spíše o výjimečnosti debutu než o chybách této knihy. Rekviem za sen je kniha hluboká, zajímavá a velice znepokojující - oproti Poslední odbočce postrádá onu jazykovou naléhavost, na druhé straně velmi zaujme soustředěným sledováním tématu.

Samostatnou kapitolou je jazyk, konkrétně český převod. Při všem, co bylo řečeno výše, je zřejmé, že Hubert Selby je na překládání velmi těžký autor - překladatel je nucen neustále volit mezi tím, co angličtina ještě unese a čeština nikoli, navíc musí hledat správný tón, jímž by zachytil skutečně specifický rytmus autorovy řeči. Ondřej Formánek se vydal odvážnou, ač kontroverzní cestou a pasáže, které jsou buď přímou řečí nebo vnitřním monologem postav důsledně přepsal do nespisovné češtiny - tak, aby odrážely slangové výrazivo originálu. Jinak je překlad velmi dobrý, jazykově bohatý, věrný, a jistě přispívá ke čtenářskému zážitku z knihy.