Uchopíme-li do rukou Tonoucí, prvotinu nyní třiadvacetiletého Richarda Masona, jež ovšem byla dokončena o celé tři roky dříve, nelze nevzpomenout na Francise Scotta Fitzgeralda, vůdčího představitele jazzového věku ve Spojených státech amerických. I jemu vyšel první, poněkud nevyzrálý a nevyrovnaný román nazvaný Na prahu ráje ještě coby mladíkovi ve čtyřiadvaceti letech, přičemž elegantní pero Edmunda Wilsona, bystrého komentátora dobového vývoje a literatury, jej zhodnotilo následovně: "Román se dopustil všech chyb, kterých se dopustit mohl, kromě jediné - nechybí mu životnost." I on se ve své tvorbě zabýval, jak později sám poznamenal v jednom autobiografickém eseji, půvabnými mladými stvořeními propadávajícími zkáze, a milionáři jeho vlastních děl byli krásní a prokletí jako sedláci Thomase Hardyho (což vyjádřil mimo jiné příznačným titulem dalšího románu Krásní a prokletí). A konečně též v jeho majstrštyku Velký Gatsby "je osud hlavního hrdiny zhuštěn", jak v roce 1976 poznamenal v doslovu k Fitzgeraldově nejvýrazněji autobiografickém románu Něžná je noc Lubomír Dorůžka, "do oslnivé zkratky, jejíž jedinou hnací silou je bezmezná, okouzlující, a jak se trpce ukáže, i nesmyslná láska".

Snad již z tohoto stručného srovnání vyplývá, že prvotina Richarda Masona je kusem bytostně romantickým, pro nějž si autor nikoli náhodou zvolil jako motto úryvek z dopisu anglického romantického básníka Johna Keatse. Ostře se zde kontrastuje bezpečí a poklid břehu s lákavými hlubinami (jako by tu autor předvídal smrt svého generačního a myšlenkového druha Percyho Bysshe Shelleyho, který o čtyři léta později tragicky zahynul na rozbouřeném moři), a blíže se tedy objasňuje jak titul, tak ústřední metafora celého díla, s níž přišla ve společnosti svých vrstevníků Ella a ke které se vypravěč James Farrell (patrně opět cíleně pojmenovaný po anglickém spisovateli historických románů) až posedle bez ustání vrací: "No jen se podívej na lidi, co přišli sem na večírek. Všichni přičinlivě plavou s proudem; přičinlivě a snadno, protože tohle moře je jejich. Nemusejí volit směr, přemýšlet, kam se vydají. Ráda bych věděla, kolik z nich to vůbec dělá. Myslím kolik z nich vůbec přemýšlí, kudy se dát. Jestlipak se vůbec někdo z nich snaží delší dobu plavat, kam sám chce?... Lidi se přesunují v hejnech, jako ryby. Je to tak nejbezpečnější."

Bohatá romantická tradice však není jediná, z níž Richard Mason (důsledně se zabýval historií anglické literatury na New College v Oxfordu) tak plodně čerpá. Hned v druhé řadě musíme připomenout nápadné gotické prvky, projevující se nejen ve výběru jednoho ze tří prostředí, to jest v impozantním zámku na ostrově, ale zejména v motivu šílenství, které, jak se zdá, dědičně zatěžuje ženskou linii starobylé aristokratické rodiny. Nicméně v žádném případě nezůstávají Tonoucí na rovině hororu - autor si sice s jistými elementy pohrává, ovšem činí tak spíše v duchu Edgara Allana Poea a jeho povídky Zánik domu Usherů, a daný žánr tak přetavuje do jakéhosi hororu morálního. S dalším velikánem amerického Jihu Williamem Faulknerem pak má společné nejen téma, tedy jakési prokletí těsně spjaté s rodinným sídlem (viz kupříkladu Hluk a vřava či Absolone, Absolone!), ale i narativní strategii, jelikož příběh samotný se odvíjí z palčivě rozjitřené paměti protagonisty a ne v čase reálném, objektivním. Hrdina samozřejmě zápasí jak s bolestnými vzpomínkami, tak se slovy, přičemž často má nesmírné potíže s pokračováním - nakonec ale ono vyřčení, respektive vypsání (třebaže dle filozofie románu nikdy ne tak účinné jako veřejné doznání), s sebou nese jistou očistnou terapeutickou hodnotu. To, co se stalo, se dozvíme již v prologu, příběh však nespočívá ve faktech typu odhalení vraha - jeho snahou je vysvětlit či alespoň pochopit, proč se vše muselo odehrát tak, jak se odehrálo.

Pravdou zůstává, že děj Tonoucích se do značné míry opírá o zápletku až detektivní. Opět je ovšem nutno zdůraznit, že ona klasická výstavba vybudovaná na lásce, zradě a pomstě nabývá mnohem hlubších rozměrů. Podobně jako Fjodor Michajlovič Dostojevskij vnímá Richard Mason jevy typu zabití či jeho nepřímého zavinění coby zločin nikoli ve smyslu kriminálním, nýbrž ve smyslu morálním, tedy jako svého druhu hřích, po němž zcela nevyhnutelně následuje trest. A zase nikoli v smyslu potrestání společností, nýbrž ve smyslu neutuchajících výčitek vlastního svědomí. A třebaže ono vyprávění v průběhu jednoho jediného emocionálně vypjatého večera odpovídá formě zpovědi, je to konfese beze svědků i bez Boha, v naprostém osamění fyzickém i v neprodyšné izolaci Jamesovy mysli. Třebaže Farrell sám není šlechtického původu, stejně jako "zbyteční lidé" vykreslení Turgeněvem, Čechovem, výše zmíněným Dostojevským a dalšími ruskými mistry 19. století, i on, zraněný a rozčarovaný idealista, trpěl po většinu svého života ztrátou smyslu a je si moc dobře vědom, že ani svým závěrečným zoufalým činem nenastolí absolutní spravedlnost na zemi.

Konečně posledním významným vlivem, který v souvislosti s Tonoucími nelze nezmínit, je vrcholný reprezentant americké "zjemnělé tradice", jež se v beletrii soustředí především na citlivé odhalování skrytých motivací, prozaik Henry James. I Masonovy postavy totiž pocházejí z vyšší střední třídy, a jsou tudíž zbaveny jakýchkoli materiálních starostí, v důsledku čehož se jejich psychologie může vyvíjet jen svou vnitřní logikou, bez hmotně podmíněných omezení. Zároveň je však na straně druhé svazuje přísný kód chování dané společenské vrstvy, s nímž se ostře střetávají jak přirozené potřeby a tužby, tak z dlouhodobé perspektivy takzvaná svobodná vůle. I v Tonoucích se navíc setkáváme s konfrontací různých národních kultur a mentalit a zejména pak s americkou nevinností oproti evropské zkušenosti, které jsou předurčeny různým stupněm stáří, vyspělosti a sofistikovanosti jednotlivých civilizací. Zatímco americky vychovaná Ella tu zastupuje do jisté míry volnomyšlenkářskou Američanku (a v tomto ohledu by patrně jejím předobrazem byl portrét Daisy Millerové ze stejnojmenné Jamesovy novelky), její sestřenice Sára se natolik ztotožňuje s mnohdy zkostnatělou tradicí britských ostrovů, až je ve jménu naplnění svého aristokratického ideálu schopna udělat cokoli. Nevinnost versus zkušenost se v románu ovšem promítá i na rovině osobní, což nejlépe ilustruje protagonista a vypravěč zároveň, James Farrell - sám sebe vidí jako nevinného mladíka i zkušeného cynického starce, a tato utkvělá rozdvojená představa ho doslova pronásleduje, jako by byla dalším přízrakem z minulosti. A vše samozřejmě zastřešuje idea morální nevinnosti tak, jak se ocitne tváří v tvář skutečnému světu, v němž často nelze vést přesnou dělicí čáru mezi dobrem a zlem. Právě ono poznání drtí ideály hrdinovy i čtenářů nejvíce.

Kniha si je ovšem svých literárních dimenzí zcela vědoma. Mason chápe, že zpracovávaný námět první lásky přímo svádí k melodramatičnosti a sentimentu ("Konspirace, krása, vášeň: dost románové. Ve skutečném životě podobný romantický vztah najdete málokdy; a když, je pomíjivý."), a do textu jsou přímo zakomponovány zmínky jak o výše zmíněném Jamesovi, tak o Edith Whartonové, další vynikající americké autorce "zjemnělé tradice" žijící v Evropě, která byla dokonce přítelkyní fiktivní Sářiny a Elliny babičky. Ta sama pak padla za oběť vlastnímu otci, který chtěl svým "novým" americkým penězům zajistit důstojnost, a provdal ji tedy za Angličana sice zchudlého, avšak s titulem, což je samozřejmě epizoda jako vystřižená z próz Henryho Jamese (a takových "angloamerických výměn" se na přelomu století odehrávalo skutečně nemálo). A umění vůbec má v Tonoucích dosti důležitou roli. Hudba je spojovacím můstkem mezi Jamesem a Erikem a podnítí jejich vřelé, leč ve finále ke katastrofě odsouzené přátelství, a i stárnoucímu Farrellovi je jakousi alternativou k běžnému každodennímu bytí, třebaže jeho talent již nevstřebává žádné nové tvůrčí impulzy. A právě nutnost vypořádat se s dědictvím po tetičce - malířce přivádí oba mladé přátele do Prahy počátku 90. let, kde spolu prožijí patrně nejbezstarostnější období života.

V této chvíli je nutno připomenout, že Richard Mason sám pobýval v těsně porevoluční Praze, kde si přes podporu lorda Joiceyho, který ho sem vyslal, přivydělával po nejrůznějších podnicích jako jazzový klavírista. I on tedy patrně podlehl nadšeným úvodníkům listů typu Prague Post, které Prahu uplynulé dekády srovnávaly s Paříží let třicátých. Opěvuje se tam "atmosféra" a podobné těžko definovatelné záležitosti, což logicky přitahuje početnou převážně americkou komunitu nepochopených umělců a intelektuálů, zatímco o relativně nízkých životních nákladech cizince se cudně mlčí. Výsledek takového schizofrenního postoje je nasnadě - zatímco expatrioti tvoří jakýsi blazeovaný kavárenský okruh, normální život města jim zcela uniká, a povrchnost anglicky psaných (tedy jedině dostupných) novin k tomu jen přispívá. Pražské orgie Philipa Rotha vznikly jen o několik málo let dříve, a přesto oči zahraničního návštěvníka vnímají naše hlavní město úplně jinak. Autor Tonoucích ovšem dokáže se zaběhanými stereotypy zacházet - třebaže se jeho hrdinové opět pohybují v privilegovaném prostředí honosného měšťanského domu nebo dražby a přestože kouzlu Prahy snadno podléhají, v hloubi duše si uvědomují jakousi pseudokvalitu a přechodnost takového alternativního bytí. Oni sami jsou sice pro kulturu opravdu zapálení a jako mladý Ernest Hemingway ve vzpomínkovém svazku Pohyblivý svátek ušlechtilí, nevinní a veskrze idealističtí, vnímají však i jisté prázdno kolem sebe, a jsou schopni i velice (sebe)ironických postřehů.

Od přílišného patosu pak román zachraňuje též postava lehce naivní, avšak upřímné Kamily, která "dělila všechny umělecké snahy do tří rozlehlých kategorií: muzicírování, malování a sepisování." Kamilu bezvýhradně uchvacuje lesk světa společenské smetánky se všemi konvencemi a doslova hltá veškeré historky o "bohatých a slavných", jimiž ji hojně zásobují britská bulvární periodika, na druhé straně se však dovede osamostatnit a ze svého téměř chorobného zájmu o šaty a odívání si udělat živnost. Oproti své matce vyžívající se pouze v pořádání čajových dýchánků a dobročinných aktivit, což jí jako ženě v určitém postavení přísluší, se stává zdatnou obchodnicí s mobilním telefonem stále v pohotovosti, aniž by přitom ztrácela svou lidskost, jakkoli může na první pohled působit jaksi primitivnějším dojmem. A Středoevropan narazí i na další případy konzervatismu ostrovní monarchie, které v dnešním globálním prostoru asi vyhodnotí jako téměř exotické: chladnou formální britskou výchovu v rodině, přehnaný důraz na vzdělání v patřičných institucích (což se samozřejmě týká hlavně chlapců) či škrobené dekórum, dle něhož jsou i mladí lidé dospívající v 90. letech definováni podle svého rodového jména a ne jinak (viz Ella a Sára). Ačkoli je příběh vyprávěn jakoby z bodu budoucího a do naší přítomnosti se tudíž jen vrací, "Zeitgeist" konce tisíciletí bezpochyby nalezneme i "tady", to jest v rafinovaně překultivovaném Londýně.

Prvotina Richarda Masona má ambice románu nejen generačního, ale do značné míry též kosmopolitního. Současně se ovšem zabývá záležitostmi věčnými - trojúhelníkovými či paralelními milostnými vztahy točícími se okolo Elly coby až modelové femme fatale. Jemné předivo se však uzavírá do jakéhosi začarovaného kruhu, v němž je těžké určit, kde vězí prapříčina všeho zla či kdo překročil míru a tím se vydělil z společnosti chybujících, leč nikoli krutých lidí. Tragédie pomsty, ono klasické řecké téma, tu ani zdaleka nevyznívá jednoznačně a Jamesův návrat k témuž místu, kde se před léty Sára zbavila předmětů doličných a on sám se později dozvěděl o smrti Elly ve vězení, nutno interpretovat symbolicky, třebaže vyznívá jen jako gesto.

Tonoucí mají dozajista své chyby, přičemž k nejočividnějším by patřil kupříkladu nadměrně užívaný motiv záměny osob (Shakespearově eleganci se tu autor nepřibližuje ani zdaleka). Knize lze tedy adresovat stejnou výtku, jakou svého času kritici vznášeli k románu Williama Styrona Zapal tento dům - je prostě poněkud "přepsaná" (anglickým termínem "overwritten"). Coby prvotina však představuje jak obdivuhodný výkon, tak nesmírný příslib.