Namísto úvodu

Slova, ptáci s krvavými křídly
Slova bláznivě poletující v srdečních komorách

Zvěř, občas nebesky průzračná
Kytice světel hvězd (komety s hlavou tanečnice)

Bizarní květy mámící vůněmi mysl
Zračící úsměv či radost naopak

Zrození, mizení v temnotě dnů
Či bílý let orlů nad horami spánku

Měsíční vitríny s anděly a šavlemi
S vlky a městy a parníky, vlasy ženskými

Slova, nečitelné kresby rukopisu
Jako mé ruce, tvé oči zavřené

 

Věčnost

Kroky znají naše propasti
tělo podpírá nám nebe
Bouře si z vlastního těla rve cáry
slábne a mlhaví
prosvítá modř
touto pozemskou krajinou
A další mstitel
jako useknutý prst
Vždyť zříš jaká to žena se otáčí
jako vřeteno
a otiskuje svou deltu
na deltu vod

 

Poéma

I.

Tvůj pohled vysílá ke mně člun
naložený sametem černých očí a démantů
titěrných tolika snů tolika propastí za soumraku
oběsil se anděl ve chvíli štěstí
a jeho padlá křídla skřípou pod tvýma nohama
na sněhu tolik květin, větví a prstů.

II.

Šaty moře v mušli safíru kráčíš či kloužeš
koráb nebo akrobat, jsi vertikální žena s diadémem
modravých vlasů vodopád z kapradí či výkřiku
a pohleď okno se naklání, průhledy se mění
jsi mrtvá žena přízrak v šatech moře
v mušli safíru, palma nabízí ti rámě
a mává ti v ústrety, v rytmu tvé chůze plují parníky a oblaka
k nádheře západu slunce.

 

Kůň
Saşovi Panovi

Kůň živený hrdým zrnem
po vlásečnici paprsku slunce
opouští pole, opouští zemi
vločky hlíny vzduté pod kopyty tepoucími azur
jako plachta na stěžni
dní
Povlává hřívou – nebeským vějířem
žena vystupující z vod, kamej
s oblačnými ňadry
a gestem skutečným jako dráp
zarytý v hlavách
A prapor v bledém spánku smrti
ostrov v ránu, šílenství chladné
jako kapka rtuti na koberci.
Kůň přicházívá
mezi obtěžkané stromy
s větrnýma ušima
a náušnicemi – vrabci
Vyjíždí do světa

 

Chůze
Pierru Minetovi

Kráčeje kupředu, stíny mých kroků umírají
jako trajektorie komety v tmách
a asfalt zametá po mě stopy
se vším co jsem byl a nač jsem myslel
jako eskamotér
předurčený nechat zmizet můj život.
Jsou zřetězeny korálky domů
na této cestě, která přesto
musí něco znamenat
je bez barvy, vůně a masa
nebe nad mými nedůležitými kroky
s očima zavřenýma chodím černou krabicí
s očima vidoucíma chodím bílou krabicí
a ač bych ze všech sil snažil se rozumět
kladiva v hlavě mi rozbíjí myšlenky.

 

Na pobřeží

Hle, co je možno vidět u moře:
parníky jako hlavy tonoucích s cigaretou
ještě v ústech
sní, kouří a plují k Istambulu
lidé na pobřeží jako sebevrazi co unikli
smrti
sní, kouří a procházejí se k večeru.

 

Materializace

Kéž by mi den dopřál v krabici kámen
a zlatého motýla v okně jako vitráž
Kéž by mi dopřála noc ruku z křišťálů
rampouchů horečky – ze snů panenku
Kéž bych měl věci živé, s duší
a myšlenky z hedvábí a vzpomínky v láhvi
po našich setkáních – náramky z krve,
náhrdelník úsměvů a prsten okamžiku.

 

Pastorála

Krajina rostlin s prsty vody
Napij se a hleď
krajkové sukně syrového mléka
Obři podsvětí se zalkli azurem
a otevřená ústa jezer zkameněla
Čtyři býci pod stromem, pohrdajíce realitou
v pokleku zdobí si rohy
květy mandragory
Skrz mračna protéká dokonalost pláče
a beránci sají ze struků deště
Nebeské znamení spánku klene se nad poli
z pramene vytryskly poslední zpěněné pablesky
jako poslední zřetelná slova umírajícího
Zatímco čaruješ, prohlédám
skrze ornamentální, osudové žebroví
naší lásky.

 

Láska můra
Geo Bogzovi

Láska můra černých přístavů
vůní prosycený jas rozlehlých tropů
paprsek myšlenky, dlouhý a pomalý, jak moře mučivý
a horizont v pasti plamenů uvězněný

Láska ve městě stínů na ozářených ulicích
s tlumeným hovorem, mrtvým, pohřbeným
s ležérním listováním ve zbytečných albech
odpolední láska v nanicovatých, zamčených pokojích

Láska s ostrým pachem hlíny a semene
v trávě do výše koně, v létě ztěžklém obilím
tu vyplakaná do kapesníků, tu slunečně se smějící
s jemnou bílou pletí či zestárlýma rukama

Láska, klec světa, v níž věznění lidé
tančí jak panáci, důstojně a pošetile

 

Groteskní poema
Renému Wanquierovi

I.

Zelený voják – bydlí na měsíci – mi posílá po vláknu sliny: občas pomeranč, někdy list petržele (chlup vytržený ze zelených vousů (a někdy své hodinky s fosforeskujícím ciferníkem. Hodiny padají na mořské dno a bijí tak divoce, že tříští vlny (plachty korábů třískají jako činely).
Děti v odpolední hře pouštějí draka na vláknu sliny, po němž jim voják neposílá nic: ani jezevce ani sušené fíky.

II.

Na vodní gramofon prší noty podle toho, jak cherubíni mouky hrají na moučné trumpety, zatímco můj slon si zapletl chobot do spirály bez konce, bez tečky a čárky okno vystoupilo ze zdi a odešlo do světa na šťastnou cestu neboť, hle, kreslím jiné okno.

 

Menažerie

Hle, jsem tvůj pes se střapatou srstí
se zuby jako šavle, abych tě kousal a štěkal na tě
Hle, jsem tvůj had, abych tě pokoušel
a jablkem slunce otrávil
Hle, jsem tvůj nosorožec v tunice šaška
žongluji s kuželkami, abych tě rozesmál
Hle, jsem tvá žirafa. Velké Písmeno
v textu dne, čti mě A
Hle, jsem orel za soumraku
své srdce držím v zobáku rozsvícené jako lampión.

 

Kdy

Tvé ruce po klavíru jak dva koně
s mramorovými kopyty
Tvé ruce po obratlích jak dva koně
s růžovými kopyty
Tvé ruce na azuru jako dva ptáci
s hedvábnými křídly
Tvé ruce na mé hlavě
jako dva kameny na jediném hrobě.

 

Poem

Tvá skořápka
kukačka v hnízdě srdce
Koupeš se v řekách krve
a přelétáš vrcholky mých prstů

Opuštěnému
tělu se vrací nekonečná tíže
a krajina otevřená jako dlaň
vydává důkaz o tvé nepřítomnosti

Hlubokými čeřeny rukou
vytrhneš mě z oceánu spánku
v mé hlavě jak v mušli hučí

Jsi kámen vržený do jezera
Jsi kruh co sám sobě utíká

Možná čekáním na tebe
oživne mrtvola slova
co se slepou lucernou bude mě vozit
nocí

Tvé vlasy budou její tmou
v stíny se ponořím.

 

Starý vals

Starý vals, mrtvá nevěsta pod závojem zaprášeným
girlandy dívek bílých v šatech šitých z pěny
s pikovými rytíři tu tančí v rytmu smutečním
a víří vzduchem neurčitou vůni hlíny.

Ve svitu luny hřbitov; akáty – páni stínu
co význační hosté jsou účastni, šeptají
V tajemných hrobkách milenci v trouchnivém splínu
ospalým gestem si lásku vyznají.

Starý vals, voskový odér šíří se vzduchem
a v salónu noci šílený kvas
kol věci tak všední že chvěji se strachem
tiše šumí vítr, deliruje vals

Na svatbě té, co v životě kdysi
krvavě na svatu rozkvetla rukou srdcerváče
bílou tvář trhají v poryvech děsy
když pomalý točí se vals, když vals jakoby pláče.

 

Mořská procházka
I. Ludovi

Krev moře červeně obíhá v korálech
Hluboké srdce vod hučí mi v uších
Jsem na dně zvlněného nebe
v sklepení hlubokých vod
v mrtvolně skelném ponurém světle
Malé rybky, lesklé tretky
mi proplouvají vlajícími vlasy Velké ryby, smečky psů
nasávají vodu. Jsem sám
Zvedám ruku, vnímám její kapalnou tíži
Myslím na ozubené kolo, na palmu
Zbytečně zkouším pískat
Jako bych pronikal zhmotnělou melancholií
a jako by tomu bylo vždycky tak
z polovic krásně, z polovic smutně