Thierry Luterbacher (nar. 1950) byl do nedávné doby veřejnosti znám především jako malíř, žurnalista, filmový a divadelní režisér. Přestože se psaní věnuje již dlouhou dobu, svůj první román Třešeň na schodišti (Un Cerisier dans l’Escalier, 2001) vydal teprve před třemi lety, ve věku 51 let, v nakladatelství Bernard Campiche. Tento román přinesl autorovi uznání literární kritiky, mezinárodní slávu a mnoho literárních cen. Již za rukopis mu byla roku 2001 udělena cena Prix Georges-Nicole, po vydání pak autor získal cenu Komise pro francouzskou literaturu kantonu Bern 2001 a Cenu Saint-Valentin 2002. Autor byl rovněž laureátem na Festivalu prvního románu v Chambéry a Ceny pěti kontinentů frankofonie 2001. Po letech malířské, filmové a divadelní kariéry se Thierry Luterbacher rozhodl věnovat výlučně literatuře, do níž vstoupil rázným a osobitým způsobem.

Hlavní hrdina románu Třešeň na schodišti, Lucien Luthier, se autorovi podobá nejen věkem a profesí (autor rovněž pracoval jako filmový osvětlovač píšící jen pro své potěšení), ale i přístupem k životu a ke slávě (ta hraje prvořadou roli zejména v autorově druhém románu Podivuhodné štěstí chudých). Lucien Luthier je nečinným, pasivním hrdinou, který nechává události plynout, aniž by se je snažil nějak změnit nebo ovlivnit. Jeho pasivita však překračuje hranice jakéhokoliv očekávání a dosahuje téměř meditačního klidu a vyrovnanosti. Jediné, co hrdina nabízí světu, je tichá přítomnost. Tu také na počátku příběhu předkládá Fadhile, mladé ženě kabylského původu, k níž si beze slova přisedá na schod ve třetím patře činžovního domu, kde bydlí. Od tohoto okamžiku se tak začíná odvíjet příběh lásky, vášně, pomsty, ponížení a samoty. Jde rovněž o jistou oslavu nečinnosti, práva nebýt k ničemu a nedělat věci jen za nějakým účelem. Autor umně mísí prvky detektivního příběhu s poetickými detaily, za doprovodu dialogů vzdáleně připomínajících absurdní divadlo, kdy gesta i toho nejubožejšího, nejprůměrnějšího člověka dostávají pohádkové kouzlo a životadárnou sílu. Ostatně průměrný člověk je jedním z velkých autorových témat, je jím fascinován, dává mu nečekané podoby a náležité místo ve světě. Do života Luciena tak nevstupuje jen tajuplná, krásná Fadhila, ale i řada průměrných, šedivých lidiček, jako je majitel činžáku René Miche, starý a světem opuštěný Dědek, společností unavený malíř Peter či životem nemilovaný dělník Roule. Dějištěm příběhu, jak napovídá i samotný název knihy, je schodiště v činžovním domě na náměstí Godillot. Na tomto náměstí hraje klíčovou roli i bistro - mikrokosmos lidských osudů. Příběh nás jen krátce zavede do vzdálené vesnice, kam hlavní hrdina odjíždí na pohřeb svého otce, a do vzdáleného přímořského městečka, kde se natáčí film podle hrdinova scénáře, jinak je čtenář po vzoru divadelního diváka zcela pohlcen děním na jevišti náměstí Godillot. Velkou roli hraje v románu rovněž hudba, která tak divadelní jeviště obohacuje o cosi filmového. Každá kapitola nese název podle hudebního skladatele či zpěváka, od Mozarta přes Jacquese Brela k Tomu Waitsovi. Každý hudební žánr dodává kapitole zvláštní filmové kouzlo, čtenář sleduje děj kapitolu za kapitolou a nechává se za zvuku evokativních not unášet chvílemi poklidnou, chvílemi úsměvnou, chvílemi napínavou atmosférou příběhu.

Záhada, překvapení a tajemný konec se objevují i v druhém autorově románu, Podivuhodé štěstí chudých (Le Splendide Hasard des pauvres, 2003). Hlavní hrdina, Youri Suarez, je úspěšný spisovatel, zdaleka však ne tak poklidný a vyrovnaný jako Lucien Luthier, ale plný vzdoru a vášně, píšící bouřlivě proti všem ponížením, jichž se jemu a jeho rodině v mládí dostalo. Na počátku románu se hlavní hrdina vrací do svého rodného města (kde byl v mládí považován za nicotného syna španělských uprchlíků) jako slavný autor se stále se opakující otázkou: „Nezměnil jsem se, ale proč?“ (Je suis resté le même homme, alors pourquoi?) Při návratu z této návštěvy čeká nejen hrdinu, ale i čtenáře překvapivý obrat, kdy se příběh přenáší do jiných sfér mísících realitu s fikcí. Autor si hraje s textem, sám se sebou i se čtenářem, protkává text drobnými indiciemi, jež pozornému čtenáři pomáhají orientovat se v labyrintu příběhu. Druhá část románu se tak podobá jistým způsobem kaleidoskopu - mění tvar i barvu, ale o to více čtenáře okouzluje. I zde se objevují prvky detektivního románu, které jsou však zaobaleny do roucha stírající se reálnosti autora a fiktivnosti postav, kdy nakonec čtenář neví, kdo je vlastně autorem koho, kde je pravda a jak záhadu vyřešit. I v tomto románu se setkáváme s průměrným člověkem, kterého okolí nevidí a ignoruje, jehož život však skrývá řadu tajemství, ať už jde o René Gorina a jeho vztah k Marie a Nicole či o Leona Boudafa a jeho krysu Freda. Autor s těmito postavami soucítí a často je obdarovává nečekaným přátelstvím, lidskou něhou, kouskem podivuhodného štěstí, stejně jako v prvním románu například René Micheho či Roulea. Tito tajemní a zároveň průměrní lidé, kteří si získavají veškeré čtenářovy sympatie, se zřetelně odlišují od jiných průměrných postav, jež zůstávají bez jakéhokoliv tajemství, příliš zaměstnané sebou a svým místem ve společnosti, ať už jde o Sama Mosleyho z prvního románu či manželský pár Calbardových a otce Mathilde z románu druhého. Autor k těmto postavám přistupuje s velkou dávkou ironie, a odhaluje nám tak dalšího ze svých talentů, totiž umění karikatury.

Thierry Luterbacher dokáže svými romány překvapit, potěšit, pobavit, ale zároveň i zneklidnit. Všestrannost v různých uměleckých výrazech dodává jeho literárnímu stylu zvláštní půvab, místy až vizuální či auditivní charakter, a umožňuje čtenáři proniknout do světa průměrných lidiček o to intenzivněji. Thierry Luterbacher patří k velice originálním švýcarským autorům a jeho nový román, Kdosi (Quidam), na němž autor právě pracuje, nám jistě přinese nová překvapení a čtenářské zážitky.

Ukázka z románu Un Cerisier dans l’Escalier, s. 96-97

A v tu chvíli jsem již nevěděl, zda setkat se s Fadhilou bylo dobře nebo špatně, a jakmile jsem tu otázku vyslovil, řekl jsem si, že to bylo to nejlepší, co se mi kdy přihodilo. Podobala se New Yorku. Peklo a ráj spolu obdivuhodně vycházely, kuly společně pikle a zašlapávaly vás pod zem. Byly dokonale sehrané, přehazovaly si vás mezi sebou a pak vás odkoply, i vaši vykolejenou a nešťastnou duši.
A nakonec, co je komu do toho! Šťourá se v hnusu, tam kde leží! Protože to právě dělá! Nesnaží se mu vyhnout nebo ho nevnímat, jako to dělají všichni ostatní! Jako já například! Já, který se vyvářím v Jaru, abych odstranil obrovské skvrny a který se jakémukoliv hnusu pečlivě vyhýbá.
Zamkl jsem se na záchodě, vzal si hlavu do dlaní a řval jsem na plné plíce, aby to všechno skončilo. Nevěděl jsem, jestli jsem ještě schopen Fadhilu milovat. Jestli jsem schopen milovat ženu, která žije z ponižování druhých.
To nebyla správně položená otázka, jestli jsem ji schopen milovat, já, který se lásce bránil a mlčel jsem ze strachu před bolestí. Miloval jsem Fadhilu, ale dával jsem přednost svému pohodlí. Připomínal jsem spisovatele plného slov, který odmítá psát, aby se vyhnul bílé stránce před sebou. Připadal jsem si stejně politováníhodný jako Miche. Věděl jsem, že abych ji miloval, musel bych používat úskoků, různých taktik, abych se pokaždé zdál silnější. „Tohle nedělej, i když bys rád, protože když uděláš tohle, ona si bude myslet něco jiného.“ Byl jsem si tolik jist, že láska nemůže vyústit v něčem jiném! Tahle nekonečná hra, která spočívala ve zdání spíše než v bytí. Věděl jsem to, ještě mi z ní hořklo v ústech. Ne, možná zůstanu sám, ale když se mne zeptají, co v životě dělám, odpovím: jsem v klidu.

A cet instant, je ne savais plus si c’était un bien ou un mal d’avoir rencontré Fadhila, puis, dès la question posée, je me disais qu’elle était la meilleure chose qui me soit arrivée. Elle ressemblait à New York. L’enfer et le paradis se côtoyaient admirablement, ils étaient de mèche et vous mettaient plus bas que terre. Ils s’entendaient comme larrons en foire pour vous renvoyer de l’un à l’autre, puis vous évacuaient, l’âme déjetée et misérable.
Et après tout qu’est-ce que ça peut faire! Elle remue la merde là où il y en a! Parce que c’est ça qu’elle fait! Elle n’ignore ou n’évite pas la merde comme presque tout le monde! Comme moi, par exemple! Moi qui me fais bouillir à l’eau de Javel pour enlever les taches crasses et qui l’évite soigneusement, la merde!
Je suis parti m’enfermer aux toilettes, à mes prendre la tête à deux mains et à gueuler pour que tout s’arrête. Je ne savais plus si je pouvais aimer Fadhila. Si je pouvais aimer une femme qui se nourissait d’humiliation.
Ce n’était pas la bonne question de me demander si je pouvais l’aimer, moi qui me protégais de l’amour et me taisais par peur des coups. J’aimais Fadhila, mais je préférais mon confort. Je me faisais penser à un écrivain plein de mots refusant d’écrire pour éviter la page blanche. Je me trouvais aussi pitoyable que Miche. Je savais que pour l’aimer je devrais user de stratagèmes, de tactiques, pour à chaque fois paraître le plus fort. „Ne fais pas ça, même si tu en as envie, parce que si tu fais ça, elle va penser ça.“ J’étais tellement sûr que l’aimer ne pouvais aboutir qu’à ça! Ce jeu permanent qui consistait à paraître plutôt qu’être. Je le savais, j’en avais encore le goùt à la bouche. Non. Peut-être bien que je resterais seul, mais lorsqu’on me demandera ce que je fais dans la vie, je réponderai: je suis tranquille.