Henryku Tomaszewskému

Nevycházel jsem téměř z domu, a to z důvodu, že by mě mohli zabít. Bydlel jsem na ulici Krzywe Koło, v prázdném bytě v prvním patře. Člověk, jemuž byt patřil, se odstěhoval s rodinou z města, když nastalo jaro 1944. Dům byl starý, kolem dokola malého dvorku sahala do výšky prvního patra dřevěná pavlač, která byla zasypána harampádím nájemníků. Stály tam zrezivělé klece po ptácích, uschlé rostliny v květináčích se zuhelnatělou hlínou, železné kostry lehátek, polámané židle, dětský kočárek. Pokaždé, dokonce i uprostřed léta, zde panoval mokrý chládek a spodní část pavlače čpěla starobní, zelenou navlhlostí. Interiér bytu byl kompletně starobylý. V předsíni stál železný stojan na deštníky s cínovým žlábkem na vodu. Byly zde těžké závěsy podvázané hedvábnými mašlemi.Představoval jsem si, jaký silný odér asi pronikal vnitřky zamčených skříní a komod. Ty měla pod ochranou paní domácí Žofie, pěkná, důstojná vysoká žena, stále v plném rozkvětu a při síle.Chodívala v plyšových papučích a kromě nejnutnější komunikace mlčela. Nikdy jsem v jejích bleděmodrých očích, kterými se na mě upřeně dívala, nepostřehl ani špetku zájmu o můj život. Neposílala mě ven na nákup, za což jsem jí byl vděčný.

Čas mnou protékal stejně rychle jako děravým sítem.Hodně jsem pracoval, dokončoval jsem cyklus dřevorytů, které byly ilustracemi ke knize Vzpomínek Jana Chryzostoma Paska. Obrázky k Rejovým dopisům jsem nedávno odnesl vydavateli, který vykupoval grafiky, do nichž investoval výdělky z obchodu s valutami a zlatem. Zneužíval mě, dnes to vím, přesto z toho však nic neměl, vše totiž shořelo během povstání. Přežil jsem zimu a předjaří čtyřicátého čtvrtého roku. Dvakrát jsem stál u stěny s rukama nad hlavou. Vždy mě jako zázrakem zachránila moje protéza a dobrá němčina. Od té doby jsem se vyhýbal tomu, abych chodil ven. Copak člověk může utíkat, když má místo nohy umělou kládu, kterou má přivázanou k tělu?

Nervy jsem měl i přes systematickou práci pochroumané. Během nočních náletů ruských letců mě pronásledoval strach. Chodil jsem do sklepa, aby si sousedi nemysleli, že jsem Žid, který se skrývá. Bál jsem se naší policie. Chodil jsem tam však i proto, že pevné kameny tesané do oblouku u základů domu a společnost lidí ve mně vzbuzovaly důvěru. Přesto všechno jsem v sobě nepěstoval, což je zcela pochopitelné, žádnou naději. A navíc jsem časem zjistil, že trpím fobií z otevřeného prostoru.

Když jsem se k večeru rozhodl, že půjdu domů, stávalo se, že jsem se zastavil na verandě a prohlížel si knihy nebo staré rytiny, které jsem zbožňoval natolik, že jsem se od zábradlí, které ji chránilo, nijak nemohl odtrhnout. Polilo mě horko. Pouze velkým úsilím vlastní vůle jsem překonal strach a pustil se zábradlí, které mi přišlo jako poslední a jediná záchrana. Když jsem si tedy po nocích všechno hezky srovnával v hlavě, neměl jsem žádnou naději, že bych mohl přežít – což je zcela pochopitelné. Bylo mi něco málo přes čtyřicet, neměl jsem to v životě lehké, neboť jsem byl chudý a maximálně tvrdohlavý, a o n i se postarali o zbytek.

Na začátku června jsem šel k holiči. Chodil jsem do tohoto malého zakouřeného holičství už mnoho let. Bomba minula lazebnictví a spadla na sousední dům, jehož trosky porostly zelení a slabými větévkami čerstvě zasazených stromků.

Jen co jsem si odpočinul po cestě, usadil jsem se do křesla, hlavu nastavil nůžkám a uši veletoku slov. Pan Jozef byl dobrák a měl odvěký holičský zlozvyk nepřetržitě a na přeskáčku něco povídat. Splétal podivnou tkáň anekdot i nabubřelých rozhlasových zpráv, šeptal, chichotal se a spiklenecky se ptal: „To je dobrý, co?“ Na místě, kde měla být ve větě tečka. Olejem mi masíroval pochroumané nervy, a já jsem ho poslouchal a říkal jsem si: To, že se nechávám stříhat a holit, je pouze dlouholetý návyk, nemám přece žádnou naději, že bych mohl přežít, což je zcela pochopitelné.

V tu chvíli vešel do holičství malý, asi osmiletý chlapec, jehož vzhled poukazoval na hrůzostrašnou bídu. Měl na sobě boty vyrobené z pneumatiky, které byly svázané šňůrkou a měly být imitací sandálů. Na sobě měl kalhoty z pytloviny a vojenskou, nejspíš maďarskou, neskutečně obnošenou halenu. V natažených dlaních nesl plechovku od konzervy.

„Cože?“ zabručel pan Jozef, „Že tě plácnu přes prsty…“

„Potřebuju vodu,“ řekl chlapec a nastavil plechovku směrem dopředu.

„Tamhle v rohu je umyvadlo, tak si naber,“ odvětil pan Jozef, a dokud chlapec nezmizel za dveřmi, které se rozezněly, po celou dobu ho sledoval.

„Tak tenhle jistojistě krade,“ řekl.

Kývl jsem na souhlas. Samozřejmě že tomu chlapci mohlo být vše ukradené. Za chvíli se vrátil a svůj příchod ohlásil slabým, zvonivým zvukem.

„Potřebuju ještě vodu.“

Naplnil plechovku a odešel, celou dobu ji opatrně nesl a sledoval rozhoupanou hladinu tekutiny, za chvíli se však opět vrátil. Slaboučký zvuk zvonku mě neznervózňoval, ba naopak uklidňoval, stejně jako zlaté světlo zapadajícího slunce, které prosvítalo skrze okno s křiklavě ozdobným nápisem: „ínelěddo éksnáp a éksmáD“.

„Už zase? Na co potřebuješ tolik vody? Ne, že bych ti ji nedal, ale na co?“ řekl pan Jozef.

„Ukradli klíče od hydrantu,“ řekl prcek. „Hlídač tvrdí, že jsem je vzal já, a nechce mi dát vodu. Ale na co by mi byl klíč? Zasadil jsem pět slunečnic. Rostou a musejí se zalévat.“

Jeho slova interiér lazebnictví zateplila a zpříjemnila.Pan Jozef se natáhl pro lahvičku s kolínskou vodou, sledoval chlapce, jak naplňuje plechovku vodou, a kroutil u toho hlavou. Usmáli se na sebe. Chlapec se měl k odchodu, ale ještě předtím se zastavil u mého křesla, nadzvedl se a podíval se do očí panu Jozefovi, který právě stříkal kolínskou na mou hlavu.

„Ještě stříkněte,“ poprosil a zvedl nos trochu výše.

Pan Jozef několikrát stiskl balónek a chlapcovu hlavu zahltil obláčkem malých voňavých kapiček.

„Aaaa,“ povzdychl si blaženě chlapec, nadechl se vůně, a za doprovodu zvonění potichoučku odešel.

Přežil jsem okupaci, přestože jsem, což je zcela pochopitelné, neměl žádnou naději. Kolikrát si dnes na onoho malého zahradníka vzpomenu, domnívám se totiž, že to on ve mně znovu probudil obyčejnou lásku k životu, která ve mně již předtím odumřela.

Povídku z knihy Tren i inne opowiadania přeložila Bára Gregorová