Akrobaté a pech
Peter mi byl cele odevzdán na milost při našem prvním odpoledni s partií šachu pod širým nebem, anebo, abych byl přesnější, napůl pod širým nebem a napůl ve vodě, neboť jsme se vydali do lázní Széchenyi, kde šachovnice ční nad hladinou a umožňují hrát tak, že vaše tělo zároveň plave v bazénu.
Přímo ve vodě a takhle proti mně to měl Peter těžké, nemohl jen tak odbýt otázku nebo se místo odpovědi uchýlit k úskoku jako třeba rychlý útěk do kuchyně pro kávu, což neopomněl udělat, když jsme hráli u něho v domku v Ujpesti, vyvedeném v modrém akvarelu na černobílé fotce André Kertésze. Peter vyžadoval – podivně se zatvrdil v čemsi, co nebyl jen rozmar, spíš výplod přebujelé fantazie, snad vrtoch anebo pověra – vyžadoval, abychom odebrali bílou královnu a jednoho černého střelce, i když ty figury, u něho doma už dávno odložené stranou a kdesi schované, byly ve zdejším podniku přirozeně na desce přítomné. První, zdánlivě bezvýznamný útok jsem tedy vedl z této strany: „Už celé měsíce tiše přecházím tvou podivínskou zálibu anebo posedlost, nevím, jak to nazvat, ale dřív nebo později se budeme muset vrátit k běžnému hernímu pořádku, budeš muset vrátit figurky, které jsi schoval pod jakousi zcela nesoudržnou historicko-indiánskou záminkou... Anebo nakonec o svého víc než desetiletého spoluhráče přijdeš, pokud ti teda jde o tohle...“ Peter hned učinil ústupek, prozradil mi, že ty dvě figurky z naší nedělní šachovnice teď vlastní Marta – já sám jí je prý donesl v balíčku, který jsem jí předal v čajovně u Demelů asi před čtyřmi dny – a ona nám je také příště vrátí. Nechápal jsem z těch klukovin a pletich nic: co jen mohla Marta s dvěma šachovými figurkami dělat? Ale zpráva, že nám je vrátí, byla zároveň příslibem, že se my tři znovu shledáme, že znovu dojde k obřadu či rituálu, jehož slavnostní ráz mi připadal směšný a záhadnost jen prchavá. Patřilo se smát, anebo znepokojovat nad tím, jaká vážnost byla přisuzována těmhle duševním pochodům? Nicméně jsem si vzpomněl, že obsah balíčku – o němž jsem nic nevěděl, když jsem ho Martě předával – byl domnělou vzpomínkou z Transylvánie, a já ještě obdarované dle Peterových pokynů radil, aby si ho v létě vzala s sebou na jejich cestu. Jak jen pospojovat všechny aspekty této trochu směšné a marnivé hádanky, formální záležitosti, jako bývají společenské komedie o pravdě a lži? Peter s Martou si vyráběli romantické pseudozáhady stejně hloupé jako v dětské bojovce. Potřebují takovou zápletku druhého anebo třetího řádu, takové lsti a aranžování, aby čistě mozkově vyživili vztah tak dlouho už připravený o srdečnost a po pravdě i o erotičnost? Několika návodnými větami jsem tyto kritické myšlenky sdělil Peterovi, jenž se omezil na: „Sám jsi velmi spokojený, když musíš pořádně zapojit hlavu tady nad šachovnicí a tělo nechat jinde, v tom jiném, vodním prostoru, kde se necháš nadnášet! Je snad víc „mozkové“, jak říkáš, hrát šachy, když ti jen hlava převyšuje figury, a tělo máš ve vodě, a je snad „tělesnější“, když hraješ šachy s tělem posazeným na židli a za stolem, tedy nad úrovní podlahy? Kdy myslíš hlavou, a kdy tělem? Nejsme tady v bazénu, na slunci a ve vodě blíže přírodě, než když jsme zavřeni v mém zaprášeném pokoji?“ Nechal jsem se zatáhnout do dlouhé akademické debaty o fyzičnu a mentálnu, o intelektuálnu a manuálnu, o kulturnosti a přirozenosti atd., jež nás dík odbočkám a odchýlením od tématu nakonec zaměstnala na celé odpoledne, dokud jsme nevylezli z vody a neukončili naši týdenní hru. Tak jak jsme byli zvyklí v prvních pěkných dnech, vyšli jsme z lázní Széchenyi a vydali se najíst a napít do hospůdky, kde s prvními vlažnými jarními večery postaví pár stolů k Dunaji, na předměstí, kousek před Dunakaeszi, už teď to tam voní rozmarýnem, majoránkou a akáty. Poprvé jsem cítil, že je zranitelný, některé mé vpády do jeho mentálních prostor, které už před několika měsíci bytelně opevnil, třeba dojdou úspěchu, možná už je zralý pro jistá přiznání, pro jistou zpověď. Podle tradice – tradice, již manželský život normálně zruší – nás první noční flám roku do tohoto typu hospody přivede k tomu, že vypijeme víc, než máme ve zvyku – točeného piva anebo vína – a tahle první přemíra pití na nás pokaždé působí víc, přinese nám větší opilost než ty následné. Konečně jsem u Petera cítil viditelnou křehkost, po tolika měsících uzavřené hry za Čigorinovou obranou! Jaro je obyčejně nakloněné výlevům duše i srdce, jak se říká v romantické literatuře anebo v červené knihovně. Peterovi se ale nevyhnutelně blížila chvíle, kdy bude účtovat, a asi nebude až tak pozitivní, ani jednoznačná, jak si to po celý rok rýsoval. Měli jsme spíš žízeň než hlad, a o metaforickém rozměru tohoto konstatování by se toho dalo mnoho říct. Měli jsme spíš žízeň než hlad, to jest měli jsme spíš potřebu napojit svá těla – která přitom byla ponořena do vody celé odpoledne – než je obtěžkat nějakou tuhou stravnou, ovšem mít víc žízeň než hlad plyne také z onoho jarního pocitu, z vnímání jara, jež přichází po zimě, kdy má každý spíš hlad než žízeň, najednou přichází na řadu úplně nové hospodaření těla, obrat v hlavních zdrojích energie, z nichž musí tělo čerpat, ve zdrojích, které ho musí obrnit proti chladu, a jiných, které ho obrní proti horku. A také to znamená úplně jiné hospodaření duševní a intelektové – teď na jaře. Mít spíš žízeň než hlad, poté, co jsme během zimy nastřádali tuk ze studia, četby a práce – živiny základní, těžkou energii ducha –, znamená zažívat potřebu období diety, odlehčení hlavy, napojení mozku u lehkého a osvěžujícího pramene: šeď myšlení, přetékání rozumu parnou fantazií, bez níž by rozum byl jen kusem černé žuly. Žízeň po jaru, opilost, vybočení mysli spočinuvší vedle těla, z něhož ji vyhnal alkohol, a vytvořil tělo přízračné, tělo opilostí zdvojené: na jedné straně tělo napájené pivem nebo vínem, slivovicí anebo kořalkou, tělo, kde se zrodí opilost a bude stoupat, a vsedě vedle tohoto těla, v poloze lehce odpočinkové – lehká dvojexpozice, lehký odstup – to nestabilní tělo tvořené opilostí, tělo neobyčejně těkavé, nejasných obrysů, v němž nás opilost vítá jakoby před námi, o krok před námi či o krok stranou, ale postupuje týmž krokem s oním prvním tělem, starým kamarádem, jen trochu ztrativším soulad, kráčet vedle sama sebe, následovat, jak to jen jde to ztuhlé tělo, kde se opilost zrodila, v těle prchavém poznamenaném opilostí na pochodu. Odjakživa, od posledních let na gymnáziu, kdy jsme začali ochutnávat alkoholické nápoje, jsme s Peterem (a ještě dalšími přáteli) tuhle jarní opilost milovali, to něžné opojení, v němž jsme objevovali a navštěvovali své druhé já o něco svobodnější, o něco veselejší, o něco odvážnější, o něco vítěznější než vlastní myšlenky, o něco lépe opanovavší svět v té lehké ztrátě sebeovládání, o něco královštější ve svém království. U Dunaje, po němž ujížděly velkou rychlostí těžká plavidla s tajemnými světly, a s nimi se potkávaly vlečné čluny s motory puštěnými na plné obrátky a usilovně stoupající prouti proudu, jsme my s Peterem byli opilí. Blížila se půlnoc. Zahrádka té hospody se vyprázdnila, i poslední hosté už odešli vstříc spánku, jenž je přenese do nového týdne. Naše pohledy se ztrácely nad řekou, jejíž protější břeh mizel ve tmě. Potichu, a aniž bych se na něho podíval, promluvil jsem k Peterovi: „Jak dlouho už ses Marty nedotkl?“ Zahlédl jsem po straně jakýs úšklebek – možná to byl jen unavený úsměv – na Peterově profilu, jeho pohled se dál nořil do tmavých vírů na řece a přitahovaly ho ujíždějící přízraky lodí, řekl mi, rozpomenuv se na slovník a výrazivo našich školních let: „Šoustám s tvou sestrou každou noc, po telefonu... Je to kouzelný... Je to dokonce skvělý... Pak si spolu dáme sprchu, každý ve svý koupelně, a potom spolu usneme, každý ve svý posteli, ve stejný noci až do stejnýho rána.“ Abych se vrátil do tónu školního humoru, od něhož se Peter posledními slovy poněkud odchýlil, podotkl jsem jenom: „Tenhle nový způsob sexuálních styků má aspoň tu výhodu, že se dá praktikovat bez prezervativu a bez pilulek.“ Po chvilce, jako jeho myšlenky chvíli ubíhaly nazdařbůh a vzdálily se od mých, Peter pak s pohledem stále upřeným do prázdna ještě dodal: „Spousta jiných zbytečných věcí se tak stává naprosto zbytečnými... zůstává jen to hlavní...“ Mlčel jsem, i když mi poněkud kusá a dalo by se říct „technická“ zvědavost vnucovala ještě pár zbytečných otázek. Dnes si s odstupem myslím, že Marta s Peterem zavedli už tehdy „erotickou linku“ a kybersex! Ale po Peterových slovech, která tu noc pronesl směrem k řece a nechal je vlažným jarním vánkem odvát, se ve mně rozhostilo naprosté mlčení. Byl jsem teď připraven na jiné situace, kdy budu svědkem intenzity vztahu Petera a Marty, i na jiné konfigurace jejich bytostí a jejich těl, zároveň zůstávajících spolu i oddělených. Ještě jsme ani neopustili tenhle dunajský břeh ze chvil prvního jarního výletu, a léto nadešlo rychle, ačkoli jsme stále pořád ještě prodlévali na tomtéž břehu, protože nakonec byl skutečně zvolen cíl slavné cesty na oslavu prvního výročí svatby, a já s úlevou shledal, že nepůjde o návrat do Transylvánie: vymysleli si hezký obřad shledání, vypraví se oba na schůzku, ona půjde po pravém břehu Dunaje po proudu směrem k vesnici v Dolním Rakousku, za Vídní a směrem ke Slovensku, a Peter se vydá proti proudu po břehu levém z Budapešti směrem k témuž místu, a nabídl mi, abych ho doprovodil, odvezl autem a přesně tam vysadil.
Ukázka z románu Les trapézistes et le rat (s. 228–234), na iLiteratura.cz uvádíme se souhlasem autora a nakladatelství Seuil.