První letošní číslo kulturního čtvrtletníku Opcje je zčásti věnováno české kultuře. Vedle překladů současné české prózy (Patriarchatu dawni minina chwala Pavla Brycze a Rok perel Zuzany Brabcové, oba v překladu Anny Car) v něm najdeme pět článků, které představují polskému čtenáři naše současné umění - literaturu, film, hudbu a výtvarné umění.

Část o literatuře tvoří dva články: Současná česká próza z kontroverzní perspektivy Anny Car a Když batman hraje scrabble... Soni Filipové. Stať Car je věnována především tvorbě Brycze a Brabcové. Autorka nahlíží tvorbu uvedených spisovatelů v kontextu české literární tvorby po roce 1990 a její kritické percepce. Soňa Filipová se ohlíží za dosavadní tvorbou Bohuslava Vaňka-Úvalského. Přehledně představuje a analyzuje jeho jednotlivé knihy, hledá souvislosti díla Vaňka-Úvalského v domácí, ale i zahraniční literatuře (Bukowski, Céline).

Skutečným fenoménem u našich severních sousedů je česká kinematografie, které se věnuje následující článek Jana F. Lewandowského. Autor představuje Novou českou kinematografii, jak je jeho stať nazvána, ve stručné historicko-politické perspektivě. Naznačuje osudy české filmové školy po roce 1968, systémové změny po roce 1989 a nástup mladé generace v 90. letech. Zde si nemohu odpustit krátkou odbočku: Jen těžko se vyrovnávám se zkratkovitou charakteristikou Lewandowského tvorby Věry Chytilové po roce 1990 (str. 29). Nedomnívám se, že by Chytilová v té době točila „populistické komedie“, jak tvrdí autor článku. Její filmy možná nebyly v 90. letech přijímány s takovým nadšením (což si dovoluji tvrdit s jistou dávkou drzosti, protože - přiznávám se! - v té době jsem ani netušil, že o filmech se také píší recenze), nicméně podíváme-li se na její filmy z dnešní perspektivy, uvidíme, jak Chytilová dokázala předběhnout dobu a nahlédnout nešvary české transformace. Dědictví je toho nejlepším důkazem. Také „nezměrná popularita“ Bolka Polívky šla trochu jinou cestou, než naznačuje autor. Při vší úctě k Polívkově divadelní práci, byla to právě Chytilová, kdo udělal z brněnského divadelníka hvězdu, filmovou hvězdu (viz Kalamita, Šašek a královna etc.) Ve větší části článku se pak Lewandowski zabývá filmovými režiséry debutujících v 90. letech. Především se jedná o Jana Svěráka, Jana Hřebejka, Petra Zelenku, Davida Ondříčka a Sašu Gedeona, jejichž dílo porovnává s českou novou vlnou: „Pro hrdiny mají skutečné pochopení, stejně jako dřívější mistři 60. let vypráví o jejich obyčejných peripetiích v obyčejné každodennosti, v novém světě však nacházejí méně poezie, ale za to více obyčejného šílenství.“ Četba článku o nové české kinematografii působí jako obrácený polský idiom „český film“: český film čili všichni všechno víme a zde si to potvrdíme... I příležitostný divák TVP Kultura či Ale Kino! má totiž větší přehled o českém filmu, než jaký mu prezentuje Lewandowski.

V hudební části píše Andrzej Dorobek o českém rocku, jenž předvádí na příkladě brněnské a pražské scény. Hudebníky reprezentující moravskou metropoli tvoří především Iva Bittová a Pavel Fajt, jejichž tvorbě a skupinám, se kterými je spojeno jejich jméno, se autor věnuje nejvíce. Dále Dorobek souhrnně charakterizuje či vyjmenovává další skupiny - spojené s vydavatelstvím Indies. V Praze se autor zabývá skupinou The Plastic People of the Universe. Líčí její historii a tvorbu od roku 1968 až po téměř naši současnost. Stručně také naznačuje společenskou a kulturní atmosféru 2. pol. 60. let v Československu, na jejíž počátek klade legendární a zároveň skandální návštěvou Allena Ginsberga. (Byť Ginsberg nepobýval v Praze po celou dobu od března do května 1965, jak se domnívá autor. V mezičase navštívil také Moskvu.)

Českou kulturu a umění v letošních Opcjích uzavírá rozhovor s Williamem Hollisterem o angažovaném umění v Česku, Polsku a Americe.

V čísle najdeme reprodukce z výstavy Shadows of Humor (Podebal, Kintera, Hladíková, Guma Guar, Soukup, Kamera Skura atd.). Jako bonus je k časopisu dodáván titul Bohuslava Vaňka-Úvalského Ženy-Havel-Hygiena v překladu Dariusze Tkaczewského. Překladatel se rozhodl spisovatelovy narážky na český kontext „nepřekládat“ do polských reálií a v poznámkách je čtenáři vysvětluje - legitimní a pochopitelné řešení. Bohužel je v nich spousta faktografických chyb. Adéla Gondíková uvádí na TV Nova pořad Rady ptáka Loskutáka, nikoliv Rady ptáka Voskutáka (str. 161). Prodejny s orientálním zbožím se nazývají Sanu Babu, nikoliv San Bab (str. 160). Nehledě na to, že na straně 26, na které se tento odkaz má nacházet, název prodejen hledáme jen marně. Orlická přehrada neleží na Labi. Celé heslo Václava Havla z listopadových dní 1989 znělo Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Nikoliv pouze Pravda a láska musí zvítězit, jak tvrdí Tkaczewski. Heslo Jana Husa Pravda vítězí bylo součástí prezidentské standarty již před rokem 1989 (str. 160). Nejsem si dále jist, zda tvrzení, že Občanské fórum bylo „politicko-společenské hnutí, které iniciovali disidenti a které se přičinilo do ´sametové revoluce´ v Československu“ (str. 160), je zcela přesné. Občanské fórum vzniklo 18. listopadu jako reakce na události na Národní třídě. A i když mezi jeho prvními signatáři byli lidé spojení s disentem, iniciativa vzešla od divadelníků a teprve po 17. listopadu.