V knize se prolínají dvě linie: autorovy úvahy o rasismu a jeho pochybnosti o principu i účinnosti rozvojové pomoci. Vše se odvíjí od příběhu vycpaného černocha zvaného prostě El Negro, na kterého Westerman narazil jako student v muzeu provinčního španělském městečka Banyoles v roce 1983. Na jaře 1997 se dočte v novinách, že byl El Negro na nátlak afrických velvyslanců ve Španělsku z muzea odstraněn a uložen v depozitáři. Kdo byl tento člověk, odkud pocházel, jaké byly jeho životní osudy? To jsou otázky, na které se autor pokouší najít odpověď. Pátrání ho zavede do Paříže, Barcelony, znovu do Banyoles, i do Jižní Afriky a Botswany, kde byly ostatky nakonec slavnostně uloženy do země. Na rozpor mezi ideály a praxí rozvojové pomoci Westerman narazí během studijní cesty na Jamajku i na stáži u peruánských indiánů. Pod dojmem těchto zkušeností upustí od plánů stát se pracovníkem rozvojové pomoci a rozhodne se pro novinářskou dráhu. Těsně před vypuknutím kruté občanské války navštíví Sierru Leone a jeho dojmy z této země i rozhovory s představiteli různých myšlenkových proudů doplní jeho pohled na problematiku vztahu Evropanů k jiným kulturám a rasám.

Westerman klade celou sérii otázek souvisejících se zásahy zvenčí a prosazováním vlastní kultury, ale protože se nesnaží situaci zjednodušovat, nenachází jednoznačné odpovědi. To je také jedna z přitažlivých stránek jeho knihy – nepředkládá hotová řešení, ale podněcuje k zamýšlení a hledání odpovědí. V kombinaci s poučeným líčením nejrozličnějších prostředí, přičemž autor i zdánlivě vzdálené a exotické jevy konfrontuje s každodenními zážitky Evropana ve – více či méně – multikulturní společnosti, je Westermanova kniha zajímavým a podnětným čtením.

Kniha vychází 2. října 2007. Od 16. do 18. listopadu 2007 se v pražské Arše koná nizozemsko-český literární festival, jehož se účastní i Frank Westerman.

© Magda de Bruin-Hüblová