Zelenožlutý papoušek, který hřadoval v kleci zavěšené u dveří, stále dokola opakoval:

„Allez vous-en! Allez vous-en! Sapristi! To je paráda!“

Uměl mluvit trochu španělsky a ještě jazykem, kterému nikdo nerozuměl, snad jen drozd v kleci na druhé straně dveří, který si s vysilující vytrvalostí melodicky pohvizdoval do větru.

Pan Pontellier neměl klid k tomu, aby si mohl číst noviny, a tak se znechuceným výrazem a výkřikem nevole vstal. Prošel chodbou a zamířil přes úzké „můstky“, které vzájemně spojovaly Lebrunovic chatky. Doposud seděl před vchodem hlavní budovy. Papoušek a drozd patřili madam Lebrunové a měli právo dělat tolik hluku, kolik se jim jen zachtělo. Pan Pontellier byl zase oprávněn vzdát se jejich společnosti, když přestali být zábavní.

Zastavil se před svou vlastní chatkou, čtvrtou od hlavní budovy a předposlední v řadě. Usadil se tam do proutěného houpacího křesla a znovu se začetl novin. Byly den staré, nedělní ještě na Grand Isle nepřišly. Pan Pontellier se už obeznámil s burzovními zprávami a teď roztržitě projížděl úvodníky a krátké zprávy, které si nestihl přečíst, než včera odjel z New Orleans.

Pan Pontellier nosil brýle. Byl to čtyřicátník střední výšky, měl hubenou postavu a mírně se hrbil. Vlasy měl hnědé a rovné, s pěšinkou na straně, bradku nosil úhledně a krátce zastřiženou.

Co chvíli zvedl zrak od novin a rozhlédl se okolo. U domu bylo ještě hlučněji než předtím. Hlavní budově se říkalo „dům“, aby se odlišila od chatek. Ptáci pořád zplna hrdla repetili a hvízdali. Dvě děvčata, Farivalovic dvojčata, hrála na klavír duet z opery Zampa. Madam Lebrunová pobíhala dovnitř a zase ven. Kdykoli zašla do domu, pronikavě křičela rozkazy na hocha na dvoře, a jakmile vyšla ven, stejně pronikavým hlasem dirigovala služku v jídelně. Byla to svěží hezká žena, vždy oblečená v bílých šatech s rukávy k loktům. Jak spěchala tam a zase zpátky, naškrobené sukně jí šustily. O kousek dál se před jednou chatkou odměřeným krokem procházela dáma v černém a modlila se růženec. Hodně penzistů odjelo Beaudeletovou plachetnicí na Chênière Caminada, aby se zúčastnili mše. Několik mladých lidí hrálo venku pod doubky kroket. Byly tam i obě děti pana Pontelliera – pěkní chlapci ve věku čtyři a pět let. Hlídala je chůva, míšenka s nepřítomným zadumaným výrazem.

Pan Pontellier si nakonec zapálil doutník a kouřil, noviny jen nedbale držel v jedné ruce. Zahleděl se na bílý slunečník, který se k němu hlemýždím tempem blížil od pláže. Mezi tenkými kmínky doubků a přes pruh žlutého heřmánku ho viděl zcela jasně. Záliv se zdál velice daleko, mlhavě splýval s modří obzoru. Slunečník se stále pomalu přibližoval. Pod jeho růžovými proužky se schovávali paní Pontellierová, jeho manželka, a mladý Robert Lebrun. Když dorazili k chatce, se zjevnou únavou se posadili na horní schod verandy, tváří v tvář. Oba se opírali o nosné sloupky.

„Taková hloupost, koupat se v tuhle hodinu a v takovém horku!“ zvolal pan Pontellier. On sám si zaplaval za úsvitu, a tak mu dopoledne připadalo dlouhé.

„Jsi spálená, že bych tě ani nepoznal,“ dodal a podíval se na svou ženu, jako se člověk dívá na cenný kus osobního majetku, který někdo poškodil. Zvedla ruce, silné a pěkně tvarované, vyhrnula si batistové rukávy nad zápěstí a kriticky si je prohlédla. Ten pohled jí připomněl prsteny, které svěřila manželovi, než odešla na pláž. Mlčky vztáhla paže, on pochopil, vyndal prsteny z kapsičky u vesty a vsypal je do nastavené dlaně. Navlékla si je, pak si objala kolena, pohlédla na Roberta a rozesmála se. Prsteny se třpytily. Robert odpověděl úsměvem.

„Co je?“ zeptal se Pontellier a pobaveně přejel líným pohledem z jednoho na druhého. Šlo o nějaký naprostý nesmysl, jakési dobrodružství, které prožili u vody, a oba najednou se ho pokusili vylíčit. Jako historka to ovšem nebylo zdaleka tak zábavné. Uvědomili si to, a pan Pontellier rovněž. Zívnul a protáhl se. Potom vstal a řekl, že má docela chuť zajít do Kleinova hotelu na kulečník.

„Pojďte se mnou, Lebrune,“ navrhl Robertovi, ale ten zcela upřímně přiznal, že mnohem radši zůstane a bude si povídat s paní Pontellierovou.

„No, až tě začne nudit, Edno, pošli ho, ať si jde po svém,“ poradil jí manžel a chystal se k odchodu.

„Tady máš slunečník,“ řekla a nabídla mu ho. Vzal si ho, zvedl ho nad hlavu, sešel ze schodů a odkráčel.

„Vrátíš se k večeři?“ zavolala za ním. Na okamžik se zarazil a pokrčil rameny. Sáhl do kapsičky u vesty a nahmatal tam desetidolarovou bankovku. Neví, možná přijde a možná ne. Záleží na tom, jakou společnost u Kleina najde a o kolik se bude hrát. Neřekl to nahlas, ale Edna pochopila, zasmála se a kývla mu na rozloučenou.

Když chlapci viděli, že otec odchází, chtěli jít s ním. Políbil je a slíbil, že jim přinese bonbony a burské oříšky.

II
Paní Pontellierová měla bystré, jasné oči, žlutavě hnědé, přibližně stejné barvy jako vlasy. Měla ve zvyku je rychle upřít na nějaký předmět a zadívat se na něj, jako by se ztratila v jakémsi labyrintu úvah a myšlenek.

Její obočí bylo o odstín tmavší než vlasy, husté a téměř rovné. Zdůrazňovalo hloubku očí. Byla spíše zajímavá než krásná. Kouzlo její tváře spočívalo v upřímnosti a jemné proměnlivosti výrazu. Měla vybrané způsoby.

Robert si ubalil cigaretu. Kouřil cigarety, protože doutníky si prý nemohl dovolit. V kapse měl doutník, který mu daroval pan Pontellier, a ten si schovával po večeři.

Působilo to u něj naprosto přirozeně. Barvou vlasů i očí se podobal své společnici a díky hladce oholenému obličej byla ta podobnost mnohem výraznější, než kdyby měl vousy. Otevřenou tvář nekalil jediný stín starosti, oči přitahovaly a odrážely světlo a lenivý poklid letního dne.

Paní Pontellierová se natáhla pro vějíř z palmových listů, který ležel na verandě, a začala se ovívat. Robert vyfukoval malé obláčky cigaretového dýmu. Bez ustání hovořili: o věcech kolem, o svém zábavném dobrodružství u vody – opět je dokázalo rozesmát –, o větru, o stromech, o lidech, kteří odjeli na Chênière, o dětech hrajících kroket pod duby a o Farivalovic dvojčatech, která teď hrála předehru k operetě Básník a sedlák. Robert hodně mluvil o sobě. Byl velice mladý a lepší téma ještě nenašel. Také paní Pontellierová chvilku vyprávěla o sobě, ze stejného důvodu. Oba zajímalo, co ten druhý říká. Robert hovořil o svém plánu odjet na podzim do Mexika, kde jistě vydělá spoustu peněz. Chtěl se tam vypravit už dávno, ale tak nějak se tam nikdy nedostal. Zatím tedy zastával skromné místo u obchodní firmy v New Orleans; protože uměl stejně dobře anglicky jako francouzsky a španělsky, coby úředníka přes korespondenci si ho tam velmi cenili.

Jako vždy trávil letní dovolenou s matkou na Grand Isle. Kdysi dávno, to už Robert nepamatoval, sloužil „dům“ Lebrunovým jako přepychové letní sídlo. Nyní, obklopen nějakými patnácti chatkami, kde vždy bydleli exkluzivní hosté z francouzské čtvrti, zajišťoval madam Lebrunové bezstarostný a pohodlný život, pro který se patrně narodila a na který měla právo.

Paní Pontellierová mluvila o otcově plantáži na Mississippi a o svém dětství doma v Kentucky. Byla Američanka, s nepatrnou stopou francouzské krve, která se zřejmě rozředila a vytratila. Přečetla dopis od sestry, která žije kdesi na východě a právě se zasnoubila. Roberta to zajímalo a vyptával se, jaké byly sestry v dětství, jaký je otec a jak už je to dlouho, co jí zemřela matka.

Když paní Pontellierová složila dopis, byl už čas převléknout se k brzké večeři.

„Vidím, že Léonce už nepřijde,“ řekla a pohlédla směrem, kterým manžel odešel. Robert souhlasil, že asi ne, jelikož u Kleina zůstává hodně pánů z neworleanských klubů.

Když paní Pontellierová odešla do svého pokoje, mladík sešel ze schodů, přiloudal se k hráčům kroketu a celou půlhodinu, která zbývala do večeře, si hrál s Pontellierovic dětmi, které ho měly moc rády.

III
Když se pan Pontellier vrátil z Kleinova hotelu, bylo jedenáct hodin večer. Měl výbornou náladu, sršel humorem a chtěl si povídat. Svým příchodem probudil manželku, která v tu dobu už tvrdě spala. Svlékal se a bavil se s ní, vyprávěl jí anekdoty, novinky a drby, které přes odpoledne vyslechl. Z kapes kalhot vyndal hrst zmuchlaných bankovek a spoustu stříbrných mincí a vysypal je na prádelník spolu s klíči, nožem, kapesníkem a vším možným, co měl po kapsách. Ona se nemohla probrat ze spánku a odpovídala mu jen stručně a zpola srozumitelně.

Zklamalo ho, že manželka, jež představuje jediný smysl jeho existence, projevuje tak málo zájmu o věci, které jsou pro něj důležité, a že o rozhovor nestojí.

Na bonbony a burské oříšky pro chlapce pan Pontellier zapomněl. Ale velice synky miloval a šel se na ně vedle do pokoje podívat, aby se ujistil, že klidně spí. Prohlídka zdaleka nedopadla k jeho spokojenosti. Otočil chlapce do jiné polohy a přesunul je. Jeden z nich začal kopat a mluvit o koši plném krabů.

Pan Pontellier se vrátil k ženě a sdělil jí, že Raul má vysokou teplotu a někdo by se mu měl věnovat. Pak si zapálil doutník a posadil se s ním k otevřeným dveřím.

Paní Pontellierová si byla naprosto jistá, že Raul horečku nemá. Když šel spát, vůbec nic mu nebylo, a za celý den si na nic nepostěžoval. Pan Pontellier zná příznaky horečky velice dobře, takže se nemůže mýlit. Sdělil manželce, že děcko v sousedním pokoji právě teď úplně hoří.

Vyčetl jí, že si dětí nevšímá a neustále je zanedbává. Kdo jiný než matka by se propána měl o ně starat? On má plné ruce práce se svou makléřskou praxí. Nemůže být na dvou místech zároveň, chodit do města vydělávat rodině na živobytí a přitom doma hlídat, aby se dětem nic nestalo. Mluvil jednotvárným, naléhavým tónem.

Paní Pontellierová vyskočila z postele a šla do sousedního pokoje. Za chvilku se vrátila, posadila se na pelest a položila si hlavu na polštář. Nic neříkala, a když se jí manžel ptal, odmítla odpovědět. Dokouřil doutník, lehl si do postele a za půl minuty tvrdě spal.

Teď už se paní Pontellierová úplně probudila. Uronila pár slz a otřela si oči rukávem župánku. Sfoukla svíčku, kterou manžel nechal hořet, vklouzla bosýma nohama do saténových pantoflíčků u postele a vyšla na verandu. Tam se posadila do proutěného křesla a začala se zlehka houpat.

Už minula půlnoc, ve všech chatkách byla tma a jediné slabé světlo vycházelo z chodby domu. Vládlo ticho, jen na vrcholku jednoho dubu houkala stará sova a ozýval se věčný hlas moře, v této pozdní hodině slabší než obvykle. Nesl se nocí jako žalostná ukolébavka.

Slzy stoupaly paní Pontellierové do očí tak rychle, že na ně nasáklý rukáv župánku už nestačil. Jednou rukou svírala opěradlo křesla; volný rukáv jí sklouzl téměř k rameni zdvižené paže. Otočila se, zabořila opuchlou a vlhkou tvář do nadloktí a plakala dál. Už se nesnažila otírat si tvář, oči ani ruce. Nedokázala by vysvětlit, proč pláče. Podobné scény nebyly v jejím manželství nic neobvyklého. Dřív jí připadalo, že ve srovnání s manželovou neobyčejnou laskavostí a neochvějnou oddaností, již mlčky a samozřejmě projevoval, vlastně nic neznamenají.

Celou ji zahltila jakási nepopsatelná tíseň, nejasná úzkost, která jako by vzlínala z nějaké neznámé části jejího vědomí. Byla jak stín, jak mlha šířící se letním dnem její duše. Tak podivný pocit, takovou náladu ještě nikdy nezažila. Nekritizovala v duchu manžela, nenaříkala si na osud, který nasměroval její kroky na cestu, kterou teď jde. Prostě si jen pořádně poplakala. Nad ní se rojili komáři, bodali ji do pevných oblých paží a štípali do holých nártů.

Kousající a bzučící potvůrky zahnaly špatnou náladu, která by ji jinak držela tam ve tmě možná až dlouho do noci.

Druhý den ráno si pan Pontellier přivstal, aby stihl kočár, který ho měl dovézt do přístaviště k parníku. Vracel se do města pracovat a na ostrově ho uvidí zase až příští sobotu. Vrátil se mu klid, který se včera v noci zdál poněkud otřesen. S odjezdem spěchal, protože už se těšil na rušný týden v Carondelet Street.

Pan Pontellier dal manželce polovinu peněz, které předešlého večera přinesl z Kleinova hotelu. Peníze měla ráda jako kterákoli jiná žena a přijala je s nemalým nadšením.

„Za to koupíme sestřičce Janet skvělý svatební dar!“ zvolala, začala bankovky po jedné počítat a přitom je uhlazovala.

„Kdepak, sestřičku Janet uctíme ještě líp, zlatíčko,“ zasmál se a naklonil se, aby ji políbil na rozloučenou.

Chlapci se motali kolem, objímali mu nohy a žadonili o nespočet různých věcí. Pana Pontelliera měli všichni rádi a pokaždé se s ním přišli rozloučit dámy, pánové, děti, dokonce i chůvy. Když se starý kočár rozjel po písčité cestě a mizel v dálce, Edna s úsměvem mávala a chlapci křičeli.

O několik dnů později přišla paní Pontellierové z New Orleans bedna. Poslal ji manžel. Byla plná friandises, nejrůznějších vybraných lahůdek – nejlepší ovoce, paštičky, několik lahví vynikajícího vína, slaďoučké šťávy a spousta bonbonů.

Paní Pontellierová s obsahem takových beden vždy nakládala velmi velkoryse; už si docela zvykla dostávat je, kdykoli odjede z domova. Paštičky a ovoce poslala do jídelny, bonbony nechala kolovat. Dámy si elegantními, vybíravými prsty a trochu lačně braly a všechny tvrdily, že pan Pontellier je ten nejlepší manžel na světě. Paní Pontellierová byla nucena připustit, že o lepším neví.