Celý příběh má výrazně autobiografické ladění. Márton Gerlóczy putuje časem, který v době psaní románu obnáší všehovšudy dvacet let jeho věku, aby čtenářům ukázal, jak působí silná a z perspektivy společenského soužití nepoddajná osobnost na své okolí. Marci, autor a hlavní hrdina v jedné osobě, je hnán jakýmsi vnitřním neklidem. To zjišťuje i jeho maminka, jejíž konstatování je v knize také citováno: ten kluk „nedokáže klidně posedět na zadnici”. Román nám představuje dítě, které během děje dospívá. Nejde tu o nějakou předčasnou dospělost, jen o to, že se nápadně brzy začíná zabývat věcmi vyhrazenými dospělým. Školu nesnáší, chce s ní zpřetrhat všechny styky. To se mu skutečně povede, dokonce několikrát – jenže pokaždé nutně vše začíná nanovo. Chlapcova touha prorazit ze začarovaného kruhu tísně je silnější než imperativ toho, co od něho společnost očekává, a tak ho vždy znovu a znovu nutí k chování pociťovanému jako asociální.

Prožíváme s autorem jeho školní léta, můžeme poznat jeho rodinné zázemí, domov a přátele, kamarády a kamarádíčky. Setkáváme se s autorovou matkou, které mimochodem své dílo připisuje a která urputného malého vzbouřence neochvějně zapisuje vždy do dalších a dalších škol. Setkáme se také s autorovým otčímem i pokrevním otcem – z nichž první se z rodiny vytrácí kvůli druhému. První zanechává příznivější dojem, druhý zůstává cizí. Máme tu čest poznat i prarodiče a s nimi pár zlomků rodinné minulosti, jakož i příbuzenské a sousedské sváry ovlivňující vztahy mezi představiteli staršího pokolení. Objevuje se též značný počet přátel nebo lépe řečeno menších i větších dětí, jež hlavní hrdina románu v té které době za své přátele považuje. Prim mezi nimi hraje jednoznačně Laci, což je, řečeno s autorem, jediný člověk, se kterým to myslel z celého srdce dobře. Laci je věrný kamarád z dětství, nejen druh z mokré čtvrti, ale přítel toho typu, kterému asociální Marci důvěřuje. Samozřejmě i Laci je jen člověk, i on se mění – a v důsledku toho se mění i vztah mezi oběma přáteli, až to nakonec vrcholí vzájemným odcizením a krachem jejich přátelství. Marci potom už přestává věřit, že by mohlo přátelství zapůsobit jako hojivý prostředek proti samotě. Je tu ale ještě Tötyi, citlivý a zakomplexovaný chlapec židovského původu, pak také sobecký necita Virgil nebo Mongi, v jehož společnosti Marci získává osobní zkušenosti týkající se maďarského fotbalu, jeho kulturněspolečenského podhoubí a specifických projevů. V Gerlóczyho románu se vynořují prazvláštní postavy s prazvláštními jmény, aby je vzápětí proud děje zase odnesl pryč.

Marci během let věnovaných školní docházce (která v jeho případě není završena maturitou) poznává úctyhodné množství ústavů. Vyzkouší si leccos, počínaje prachobyčejnou základní školou, přes Waldorf až po „komunity šúle”, a jak žáky, tak učitele všech těchto škol popisuje se sžíravou kritikou. Na stránkách jeho románu defilují agresivní chudáci a ničeho se neštítící zbohatlíci, vychytralci i hlupci. Z plejády pedagogů vyučujících v té nesmírné řadě škol vyzdvihuje Marci pouze jednoho, který si podle něho zaslouží být nazván člověkem, a to proto, že se od ostatních liší upřímným zájmem a úctou, s níž ke svému svěřenci přistupoval. Gerlóczy nám tedy ve svém románu předkládá okázale tristní, ale bezesporu pozoruhodné a zajímavé tablo maďarských pedagogů.

Marci žije neobvyklý dvojí život. Ač je v podstatě typickým budapešťským dítětem, přesto ho mnohá pouta spojují s maďarským venkovem, zejména s župou Borsod-Abaúj-Zemplén. A díky tomu může jindy osamělý čtenář vysedávající v budapešťském parku zažívat neobvyklá dobrodružství, jako je dejme tomu kradení hus s Attilou, takříkajíc typickým představitelem mladé vrstvy obyvatelstva zmíněné župy, nebo může narazit na bohorovné hajdaláky, jejichž románovým ztělesněním je vedle jiných třeba Józsi Pelyhe. To všechno jsou figury, které nás sice zneklidňují a uvádějí do rozpaků, ale nic naplat, neoddělitelně patří k maďarské realitě – a především k Marciho životu.

Marciho, který se probíjí houštinou puberty a velmi často se musí vyrovnávat s osamělostí, se také dotkne prstík lásky, v jejíž existenci tehdy ještě věří. Ovšem jeho vztah s dívkou jménem Florisse se nijak neliší od všeho ostatního, co mu život přináší; těší ho i netěší, jejich setkání se zdá být osudové, ale přesto je v něm něco násilného, co tuto „srdeční záležitost” předem odsuzuje k nezdaru.

Marci se dostává dokonce i do kibucu, aby nám názorně předvedl, že nejen domácí příslušníci jeho generace se jeví jako beznadějné, vyšinuté případy neschopné komunikace.

Náš hlavní hrdina je tedy dominantní a programově asociální osobnost, znechucený mladý muž, který často působí dojmem, že je mu vůbec zatěžko na někom v životě lpět. Ale tohoto dojmu nás autor začne zbavovat ke konci svého románu, když líčí, jak chřadne jeho dědeček. To je událost, která otřese v základech celým Marciho vesmírem, protože mu bere snad jediný stabilní prvek v jeho životě.

Marci nakonec během pětidenního pobytu v Tel-Avivu načerpá nové síly a vrátí se domů jako člověk podstatně sebevědomější, který si uvědomuje, že všechno jeho dosavadní jednání bylo motivováno cestami, jež mu svévolně vytyčovali jiní, aniž by se ho ptali. Sám sebe považuje za strážce individuální pravdy, jediné lidské hodnoty, za ochránce rozumu. V závěru románu formuluje kategorické poučení: existují i jiné cesty, například ta jeho, která jediná je pro něj v životě schůdná.

Románová provotina Mártona Gerlóczyho je líčením cesty. Cesty prostorem a časem, cesty do vlastního nitra za účelem nalezení a vyhodnocení sebe sama. Nadaný a klidu nenacházející chlapeček, později mladík, hledá vlastní cestu, po které vychází ze svého já, aby se posléze vrátil tam, odkud vyšel. Dílo je prodchnuto silným sebevědomím a vzbouřenectvím. Generace nejen dnešních ...náctiletých, ale i těch mladých lidí, kteří ještě nedovršili třicítku, se snadno identifikuje s hlavním hrdinou románu, s jeho myšlenkami a činy, jakož i s problémy, které musí řešit a které si sám vytváří.

Autor při vzpomínání na své rané životní zkušenosti skvělým způsobem vykresluje nejednu vrstvu maďarské společnosti a zvláštní pozornost věnuje projevům diletantismu. Ve své knize měří všem rovným dílem – ať už jsou to lidé bohatí nebo chudí, obyvatelé velkoměsta nebo venkované, ať už pocházejí z židovské, romské nebo maďarské rodiny, nikdo není připraven o své ctnosti, ale přesto jsou ponejvíce v ostrém světle spisovatelových reflektorů probírány jeho chyby a nedostatky. Mladý romanopisec se s toutéž nemilosrdnou upřímností vyjadřuje o ženách i mužích, o dospělých i dětech, o osobách věku útlého i nachýleného, ale nezůstává nic dlužen ani představitelům různých povolání, od učitele až po traktoristu.

Gerlóczy se ve svém prvním románu zabývá problémem lidské osamělosti. Evidentně nevěří v existenci účinného receptu, zato zdůrazňuje nezbytnost sebedůvěry každého jedince jako základního předpokladu přežití. Omluvená absence má co říci všem věkovým kategoriím, všem, kdo byli nebo právě jsou mladí, všem, kteří se zamlada chovali stejně jako autor – nebo po tom aspoň tajně toužili.

Omluvená absence je hluboce lidské dílo. Promlouvá z něho člověk k lidem, aniž by je chtěl učit nebo poučovat.