Řekli jí, že se jmenuje Cornelia, je jí třináct let a pochází z rodiny dunajských Švábů. Taky jí řekli, že o rodiče a oba bratry přišla při bombardování zbrojovky Nibelungenwerke v nedalekém Sankt Valentinu. Nelli, jak dívce říkají její náhradní rodiče, nezbývá než tomu všemu věřit. Sama si totiž v důsledku prožitého traumatu na nic nepamatuje.

Vypravěčka bez minulosti

S vypravěčkou a současně jednou z ústředních postav nejnovější prózy rakouského spisovatele Pauluse Hochgatterera (nar. 1961) se čtenář poprvé setkává v březnu 1945. To už se osiřelá dívka dobrého půl roku zotavuje z prožitých hrůz v rodině dolnorakouského statkáře Jakoba Leithnera a jeho ženy Barbary, jimž úřady Nelli svěřily do péče. Na statku, nad nímž stále častěji přelétávají spojenecké bombardéry na cestě za vytyčenými cíli, s nimi žije ještě pětice Jakobových a Barbařiných dcer a Jakobův bratr Laurenz. Leo, jediný syn a dědic, před časem narukoval a rodiče o něm už několik týdnů nic neslyšeli.

Minimálně hrstce tuzemských čtenářů by jméno prozaika a dramatika Pauluse Hochgatterera nemuselo být úplně cizí. Jednomu z prvních laureátů Ceny Evropské unie za literaturu u nás před lety vyšla dvojice netradičních detektivek, Sladkost života (2006, č. 2010) a Dům s matracemi (2010, č. 2011), v nichž do policejního vyšetřování výrazně vstupuje postava psychiatra. V ulicích fiktivního Furthu am See se však Hochgatterer, sám civilním povoláním psychiatr pro děti a mladistvé, tentokrát neprochází. Namísto toho se v novince Der Tag, an dem mein Großvater ein Held war (Den, kdy byl můj děda za hrdinu) navrací do krajiny vlastního dětství. A má k tomu své důvody. K sepsání útlé prózy totiž zavdala podnět chmurná vzpomínka z války, o niž se s autorem podělila jeho matka.

Do rámce vymezeného skutečnými historickými událostmi autor zasadil spleť příběhů odehrávajících se na pozadí střetu jedné obyčejné venkovské rodiny s poraženými a ustupujícími, nicméně stále ještě panovačnými vojáky wehrmachtu. Čtenáři předkládá příběhy o tichém, sžíravém zoufalství, o nezištné ochotě pomoci, o válečných traumatech a jejich překonávání a v neposlední řadě i o lidské touze po šťastných koncích.

Zápisky z hnědého sešitu

Svazku vévodí sebevědomý hlas sympatické ich-vypravěčky Nelli, která – jak sama otevřeně přiznává – „občas lže“. Přesněji řečeno si Nelli ráda vymýšlí alternativní, vylepšené verze vybraných trýznivých událostí. Nesnese totiž pomyšlení na zakoušená válečná příkoří i bolestivé rány osudu, a tak se jednoduše oddává přepisování pravdy. Autor dívčinu zálibu ilustruje samostatnými příběhy z Nellina „hnědého sešitu“, jež dějově obohacují a doplňují jednotlivé kapitoly knihy a nesou výmluvné názvy jako Příběh o neutopeném dítěti či Příběh o neoběšeném vojákovi.

Hochgatterer příliš nedbá na to, zda by třináctiletá dívka skutečně byla schopná obsáhnout s obdobnou narativní bravurou do detailu události, jichž zpravidla ani nebyla přímou účastnicí. Nesnaží se o naprostou jazykovou hodnověrnost, čímž ale vytváří nenápadné vypravěčské pasti, do nichž se čtenář při pokusu o rekonstrukci děje může snadno chytit: Co se skutečně stalo? Kde přesně ještě hovoří fakta a kdy otěže vyprávění přebírá smyšlenka? A je vždycky důležitější to, co se doopravdy odehrálo, anebo může mít pro člověka někdy větší hodnotu i to, co se za určitých okolností pouze odehrát mohlo?

Zpočátku poněkud neprůhledná struktura knihy se před čtenářem postupně otevírá. Autor tomu napomáhá i nenápadným opakováním motivů a nenásilným provázáním vložených příběhů s hlavním dějem. Díky epizodickým výstupům některých postav a široké paletě lidských osudů navíc Hochgatterer na relativně malé ploše pokrývá řadu aspektů nejen výjimečného stavu za války, k němuž odkazuje motto knihy, ale lidského života vůbec.

Spletenec ze strachu a ztrát

Kromě tématu pro Hochgatterera příznačného, tedy zobrazení jedinců zápasících s traumaty, se dostává i na obecnější vykreslení vykořisťování silnějších slabšími či otázku, jakou roli může v diktatuře hrát umění, respektive jak vysokou cenou je vykoupena touha po umělecké svobodě. Ty do příběhu vnáší postava mladého ruského studenta malířství Michajla Levjočina, který se na úprku z válečného zajetí jednoho dne znenadání ocitne na prahu Leithnerovic statku.

Jak už zaznělo výše, Der Tag, an dem mein Großvater ein Held war je spíše spletenec příběhů několika osob sevřených jednotící linkou než klasické lineární vyprávění. Každá z postav zažívá určité nesnáze, pere se s vlastními tichými obavami a ztrátami. Přestože si Hochgattererův text zjevně neklade za cíl ohromit čtenáře obsahovou či tematickou šíří a svým celkovým vyzněním spíše připomíná drobné stylistické cvičení, psané jen tak mimoděk, daří se autorovi během několika málo březnových dní roku 1945 zachytit na řádcích i mezi nimi větší porci bolesti než nejednomu romanopisci v mnohasetstránkovém válečném románu.

„Brhlíci, ježci a roháči nosí štěstí,“ poučuje statkářův bratr Laurenz dívenku Nelli na začátku vyprávění, „straky a lišky zase smůlu.“ V duchu této pověry lze takřka s jistotou tvrdit, že kolem domácnosti Jakoba Leithnera se příliš mnoho roháčů a ježků neochomýtalo, zato lišek a strak se v okolí zjevně toulalo hned několik. Ale kdoví, třeba ta závěrečná jiskřička naděje není jen mámivý sebeklam. Paulus Hochgatterer v próze Der Tag, an dem mein Großvater ein Held war prokazuje, že je jak citlivý pozorovatel, tak i nadaný stylista. Obojí se mu v loňské novince podařilo prodat na výbornou, a tak skoro až zamrzí, že jeho sotva stostránková próza není ještě o pár kapitol delší.