Úměrně tomu, jak se východní a střední Evropou šířil komunismus, narůstal význam Baltského moře jako jedné z mála únikových cest do svobodného světa. Celkem logicky této možnosti využívali především příslušníci národů obývajících baltské pobřeží, ale našlo se i několik případů, kdy přes Balt utekli do svobodného světa Češi. Týká se to třeba rodin Ročkových a Reiserových, které v červenci 1960 seskočily z výletní východoněmecké lodi do vod dánského přístavu Gedser. Jejich osud zaujal dánského novináře Jespera Clemmensena (nar. 1975), který se na příběhy emigrantů prchajících přes Balt zaměřuje dlouhodobě a za publikaci Flugtrute Østersøen (Útěková trasa Baltské moře) získal v roce 2012 cenu pro historickou knihu roku. V češtině máme k dispozici zatím pouze jeden autorův titul, kniha Uprchlíci vyšla v překladu Michaely Weberové v roce 2020 v rámci korporátu Knihy Dobrovský pod značkou Pangea (přičemž původní dánský titul Afhopperne v sobě významově nese i představu skutečného skoku a působí tak na pultech knihkupectví o poznání dramatičtěji než konvenční, byť fakticky správný název českého překladu).

Příběh dramatického skoku za svobodou autor začíná odvíjet již v meziválečném období, kdy se nad českými Židy, k nimž patřil i malý Jan Robitschek (teprve po válce si nechal změnit jméno na Roček), začala stahovat mračna. Jan, který si v terezínském ghettu našel jak nejlepšího životního přítele, tak budoucí manželku, byl nakonec jediný z rodiny, kdo přežil. Postupně si budoval úspěšnou vědeckou kariéru chemika, ale poté, co mu bylo umožněno pracovně dvakrát navštívit Velkou Británii, si definitivně uvědomil, že v totalitním Československu na něj ani jeho děti žádná zářná budoucnost nečeká. K podobnému závěru dospěl i jeho přítel Arnošt Reiser s manželkou a obě rodiny bez konkrétně vypracovaného plánu vyrazily na zájezd do Východního Německa, odkud se jim nakonec podařilo dramaticky uprchnout do Dánska a následně do Spojených států.

Přiblížení komunistické každodennosti

Líčení samotného útěku a událostí po něm následujících v knize zabírá jen menší část, čítající několik desítek stran. Hlavním tématem, kterým se autor zabývá, je vykreslení atmosféry, ve které Ročkovi a Reiserovi žili, tedy komunistické všednodennosti se vším jejím omezováním, špiclováním a potlačováním svobody ve většině oblastí života. Obě rodiny přitom měly kvůli židovskému původu zkušenosti s pronásledováním již z dob protektorátu. Pro české čtenáře tyto pasáže neobsahují příliš nových informací, autor zhusta zmiňuje i skutečnosti, které s tématem knihy bezprostředně nesouvisejí (triky s dvojitou hranicí, Vlak svobody a další), aby dánským čtenářům blíž přiblížil svět, v němž byli Češi nuceni žít a který byl pro většinovou dánskou společnost nepředstavitelný. 

Jak tomu u zahraničních autorů bývá, Clemmensen není zatížen tradičními českými historickými narativy a díky pohledu zvenčí vidí souvislosti či paralely tam, kde je česká historiografie obvykle nezmiňuje (například když srovnává 15. březen 1939 a 25. únor 1948). Bez zajímavosti pak nejsou ani souvislosti s Dánskem – pro většinu čtenářů nejspíše budou novinkou informace o dánské účasti v neblaze proslulé delegaci Červeného kříže, která se při inspekci Terezína nechala ošálit zinscenovaným divadýlkem v nacistické režii, či o významném reportérovi Franku Osvaldovi, který se narodil v Čechách a do Dánska se dostal krátce po Ročkových a Reiserových. Dánským příspěvkem do celého příběhu byl i čin obyčejného kováře Jense Westa, který se stal náhodným svědkem skoku rodiny Ročkových a bez váhání se vrhl do vody, aby Janu Ročkovi a jeho malému synovi pomohl dostat se na břeh. Teprve díky autorovi knihy se mohla Westova dcera s Ročkem osobně setkat.

Napínavé vyprávění s dobrým koncem

Jakkoliv se Ročkovým i Reiserovým podařilo překonat hranici, která mnohé jiné připravila o život, jak autor sám zmiňuje, nejednalo se o nebojácné hrdiny, ale o obyčejné lidi toužící po životě ve svobodě. Autor nezamlčuje, že Reiserovi se v jednu chvíli myšlenky na útěk zcela vzdali, a stejně tak popisuje některé chyby, jichž se obě rodiny při přípravě na útěk dopustily, i osudová zaváhání, která jim několikrát příležitost k útěku znemožnila.

Ačkoliv se nejedná o román, ale o literaturu faktu, představuje kniha díky svému námětu napínavé čtení, nikterak nekažené vědomím, že nakonec pro hlavní hrdiny vše dobře dopadne. Snad jen pečlivější korektura, zejména ohledně střídání variant „židé“ a „Židé“, by nebyla na škodu, ale převažující dojem z knihy je ve výsledku i díky tomu, že vše „dobře dopadlo“, jednoznačně pozitivní.