Lydia Milletová (nar. 1968) získala bakalářský titul z mezioborových studií, v jejichž rámci se věnovala hlavně tvůrčímu psaní, a později vystudovala magisterský obor enviromentalistiky. Psaní a zájem o životní prostředí se jí podařilo skloubit nejen při studiích, ale též v profesním životě, jelikož je v současnosti zaměstnána v tucsonském Centru pro biodiverzitu, kde má na starosti převod vědeckých dat a výstupů z této oblasti do jazyka a formy přístupné laické veřejnosti. O něco podobného se autorka patnácti knih pokouší i ve svém předposledním románu Tehdy jsme žili v letní zemi (A Children’s Bible, 2020), který byl letos jako první z autorčiny tvorby převeden do češtiny. Překladu se dočkal patrně i proto, že byl nominován na prestižní americkou National Book Award. 

Ve svých dřívějších románech se Milletová často vyjadřovala k sociálním či politickým problémům. V románu Každý je krásný (Everyone’s Pretty, 2005) je to například alkoholismus a pornografie, v Georgi Bushovi, temném princi lásky (George Bush, Dark Prince of Love, 2000) komediálně zpracovává příběh ženy, která je posedlá bývalým americkým prezidentem. Téměř všechny autorčiny romány a povídky však mají jedno společné – téma přírody a její ochrany a postavy milující zvířata. Například v povídce Láska opičích mláďat (Love in Infant Monkeys, 2009) Milletová popisuje setkání slavných osobností s jinými zvířecími druhy a v románu pro mladé Prášky a hvězdné lodě (Pills and Starships, 2014) dystopicky varuje před dopady globálního oteplování. V podobném duchu se nese i autorčina ekofikce Tehdy jsme žili v letní zemi, zasazená do více či méně vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo bude ještě častěji než nyní čelit výrazným povětrnostním výkyvům.

Hlavní postavy románu tvoří skupina různě starých dětí, které se svými rodiči tráví letní prázdniny v luxusním venkovském sídle na břehu jezera. Děti hrají zvláštní hru, při níž nechtějí, aby bylo prozrazeno, kdo jsou jejich rodiče, a tak dospělé ignorují a cítí se v jejich společnosti před ostatními trapně. O jednotlivých dospělých děti sem tam dokonce utrousí kritickou a nezřídka i neslušnou poznámku: „Sakra, to jsou blbci.“ Na začátku tak může čtenář nabýt dojmu, že čte příběh o smečce rozmazlených dětí a puberťáků, avšak záhy se prostřednictvím hlavní vypravěčky románu, náctileté Evie, která první osobou množného čísla promlouvá za všechny dětské obyvatele domu, dozvídáme o naprosto nezřízeném a lhostejném chování rodičů. Oddávají se alkoholovým dýchánkům, sexuálním orgiím a ve velkém se sjíždějí extází, aniž by dětem věnovali aspoň nějakou pozornost, což je v románu demonstrováno na vztahu Evie a jejího bratra Davida, jemuž dívka supluje matku, vysokoškolskou pedagožku přednášející feminismus.

Začátek románu nabízí obrazy pastorální krajiny a slibuje příběh bezstarostného léta: „Tehdy jsme žili v letní zemi. V lesích jsme měli domky na stromě a na jezeře lodičky. K oceánu jsme se dostali i v té nejmenší kánoi. Přepluli jsme jezero, pádlovali mokřinami, dolů po proudu až k říčnímu ústí. Tam se voda stékala s oblohou. Pobíhali jsme po pláži ve slaném vánku a čluny jsme nechávali vytažené na písku.“ Dětské hry a radovánky rodičů však překazí předpověď, podle níž má na pobřeží udeřit ničivá bouře – jeden z mnoha extrémních výkyvů počasí vyvolaných klimatickou změnou. Všichni se na ni začnou připravovat, ale již příprava samotná hovoří o mezigeneračním rozporu, který je hlavním tématem celého románu. 

Děti zpevňují své lesní příbytky, obstarávají zásoby jídla, a David s dalším chlapcem dokonce chytají zvířata, která by nemusela bouři přežít. Od každého druhu zachraňují alespoň jednoho zástupce, podobně jako Noe na své arše. Dospělí sice narychlo připraví vilu na úder bouře, ale jde jim hlavně o dostatečné zásoby alkoholu a drog, na kterých by přežili, než bouře přejde. Oproti dětem jednají naprosto iracionálně a odmítají převzít zodpovědnost za to, že jejich a předchozí generace mohou mít nějaký podíl na možném zániku této planety: „Rodiče si to všichni tvrdohlavě odmítali připustit. Ne že by popírali vědecká fakta – přece jen byli liberálové. Spíš si nepřipouštěli realitu.“ Od této chvíle román začíná připomínat Pána much Williama Goldinga. Uvědomělé děti, které se vysmívají jednomu z otců, „venture kapitalistovi“, nebo mezi sebou mluví o „klimatickým průseru“ a šestém vyhynutí, převezmou nad svízelnou situací velení. Jejich ironie a výsměch rodičům, patrné již z prvních stran románu, jsou tak rázem vysvětleny – alkohol, drogy, nevázaný sex a absence zodpovědnosti za děti slouží jako metafora pro generace, které jen bezbřeze čerpaly přírodní zdroje pro vlastní prospěch a odmítaly vidět důsledky takového chování. Právě to jim v románu všechny děti, včetně hlavní hrdinky, vyčítají, přestože černobílé mezigenerační vidění je místy přerušeno snahou o vzájemné pochopení. 

V druhé polovině románu se slibovaná pastorála mění v dramatický boj o přežití, děti jsou nuceny i se zvířaty z prázdninového sídla utéct (rodiče netečně zůstávají) a nacházejí útočiště na opuštěné farmě, kde v rychlém sledu událostí čelí nevídaným výzvám, jako je porod, mučení či záchrana nemocných rodičů. Právě v této části se dostává do popředí biblická symbolika románu – ohlas starozákonní potopy světa v záplavě pobřeží, jméno hlavní hrdinky-vypravěčky odkazuje na první ženu Evu, již zmíněný porod probíhá na slámě ve stáji a v kritické situaci se objeví skupina hipíků, kteří zastanou roli spásných andělů. Podobně jako Bible však román nenabízí pouze temný příběh o konci světa, ale poskytuje útěchu a naději. Eviin bratr David u sebe nosí dětskou Bibli, čte ji jako běžný příběh a dospívá k názoru, že všude, kde je v ní zmíněn Bůh, jde vlastně o samotnou přírodu; Ducha svatého pak zastupuje umění a Ježíše věda. Tato svatá trojice tedy odkazuje na určitý druh přírodního teismu, který je dětským postavám románu vlastní, a víru v lidskou tvořivost, která, jak autorka naznačuje, jediná dokáže zvrátit nadcházející ekologickou katastrofu.

Přestože by se románu Tehdy jsme žili v letní zemi dalo vytknout mnohé, například plochost postav, které se s výjimkou vypravěčky Evie nijak zvlášť nevyvíjejí, černobílé oddělení „špatné“ generace rodičů od „dobrých“ ekologicky smýšlejících dětí, kniha zaujme čtenáře nejen napínavým a nepředvídatelným příběhem, ale především pro svůj společenský přesah. Autorce se umně podařilo převést naléhavá fakta vědců varujících před ekologickou krizí do románové podoby, která cílí i na ty, kteří by o enviromentálních problémech jinak nepřemýšleli. Pokud neposloucháme politiky či vědecké autority, umíme lépe pojmout fakta ve formě fikčního vyprávění, které nás nutí zamyslet se nad vlastním konáním a prioritami? Román tak oživuje věčnou otázku, zda má být literatura opravdu jen prostor imaginace, odtržený od světa, nebo může být použita jako nástroj k názorné ukázce scénářů potenciálních problémů a ovlivňovat lidské uvažování o světě, třeba i na úkor estetických kvalit textu.