Básník, novinář a esejista Liu Ka-shiang (Liu Kexiang / Liou Kche-siang, nar. 1957) patří mezi zakladatele a nejvýznamnější představitele tchajwanské environmentální literatury. Vystudoval žurnalistiku a vlastní tvorbě se začal věnovat během vojenské služby. Zprvu psal básně, později se začal věnovat i prozaické tvorbě a literatuře pro děti. Jako nadšený pozorovatel přírody se rád vydává na túry po ostrově, které jsou mu zdrojem inspirace. Je laureátem mnoha literárních cen. Český překlad sbírky Liuových úvah, nazvaný Očima malé poletuchy, vydalo roku 2014 nakladatelství Mi:Lù Publishing. Rozhovor vznikl během autorovy návštěvy veletrhu Svět knihy 2023. 

iLiteratura: Co vás přivedlo k literární tvorbě?
Liu Ka-shiang: To je úplně jednoduché. Zpočátku jsem se ani nechtěl stát spisovatelem, ale když jsem sloužil v armádě, u námořnictva, pozoroval jsem z naší lodi mnoho různých ptáků a všímal jsem si toho, že je lidé připravili o domovy, když zničili ostrov, na němž žili. To mě přivedlo k tomu, abych o nich a o jejich životě začal psát a abych je tak pomohl zachránit.

iLiteratura: Zpočátku jste se věnoval především básnické tvorbě. Jaký je váš vztah ke klasické čínské poezii?
Liu Ka-shiang: V dětství jsem samozřejmě četl některé tchangské básně , žáci na Tchaj-wanu je ve škole probírají. Ale na mou tvorbu to mělo jen pramalý vliv. Mnohem více mě ovlivnila západní kultura, a to zejména způsob básnické tvorby, to, co západní básníci ve své tvorbě zohledňují. Moje první sbírka byla motivována ruským animovaným filmem Ježek v mlze (Jóžik v tumáně) z roku 1975. Zaujalo mě, jak výrazně se svým způsobem vyjádření liší od čínské či japonské kultury. Jeho animace mě inspirovala k vytvoření mé první sbírky.

iLiteratura: Píšete i pro děti. Jaký je rozdíl v psaní pro děti a pro dospělé?
Liu Ka-shiang: V podstatě by v tom neměl být žádný zásadní rozdíl. Pro děti musíte samozřejmě psát jednodušším způsobem, v knihách pro dospělé se snažím zachytit hlubší smysl. Při psaní své první sbírky jsem o tom nepřemýšlel, toužil jsem prostě jen sdělit druhým své myšlenky.

iLiteratura: Velkou roli ve vaší tvorbě hraje příroda. Domníváte se, že svými texty můžete ovlivnit vztah lidí k přírodě?
Liu Ka-shiang: Na Tchaj-wanu se dříve o přírodě příliš nepsalo – zejména z hlediska vědeckého bádání. Já jsem o ní začal psát poměrně brzy, už na sklonku sedmdesátých let. A až před několika lety jsem se od studentů a mladých vědců dozvěděl, že své znalosti o přírodě původně získávali z mých článků, které četli v dětství. Dnes už je takový způsob vyjádření na Tchaj-wanu běžný, dokonce velmi populární.

iLiteratura: Jistě z toho máte radost.
Liu Ka-shiang: Ani ne. Spíš si připadám pod velkým tlakem. Mnoho současných tchajwanských autorů skvěle píše o přírodě a já se bojím, že pokud si nebudu prohlubovat znalosti a rozvíjet svůj způsob psaní, bude má tvorba brzy působit zastarale. Na ostrově je mnohem více autorů, kteří píší o přírodě, než kolik jich je v pevninské Číně. Je to dané tím, že na Tchaj-wanu máme mnoho jedinečných a rozmanitých zvířat, takže se rozvíjejí nejrůznější způsoby literárního vyjadřování o zvířatech, rostlinách i přírodě obecně.

iLiteratura: Stál jste u zrodu ekologického proudu tchajwanské literatury. Jak se situace od sedmdesátých let do dneška změnila?
Liu Ka-shiang: Rozdíl je obrovský. Lidé vědí, jak přírodu chránit. Ukážu to na příkladu: před třiceti lety zbývalo na Tchaj-wanu méně než tři sta kusů kolpíků malých (Platalea minor). Byl jsem první autor, který o těchto ptácích psal. A dnes už jich je přes tři tisíce. Tchajwanská vláda dokonce na jihu Tchaj-wanu vytvořila přírodní rezervaci, aby (nejen) kolpíci nebyli nadále vystaveni vlivům lidské činnosti. Jako spisovatel, který píše především o přírodě, bych byl ale nerad, kdyby zodpovědnost za ochranu přírody byla vložena jen na mě. To by měla být starost celé společnosti. Lidé si mylně myslí, že zodpovědní jsou za ni zejména spisovatelé. Doufám, že je z mých knih patrné, že pokud jde o přírodu, jsem a chci zůstat stále zvídavý, a zároveň mám o přírodu strach. Nikdy nemám pocit, že už o ní vím všechno.

iLiteratura: Co je podle vás důležitější: lidský život a vztah člověka a přírody, nebo spíše stav přírody jako takové?
Liu Ka-shiang: Rád pozoruji vztah mezi městem a přírodou. Důležitou roli hraje velikost parků, protože ta rozhoduje o tom, jak lidé ve městě žijí a jaký mají vztah k přírodě, zda s ní žijí v souladu. Během pobytu v Praze jsem si všiml, že v místních parcích jsou psi veselí a nebojí se. Na Tchaj-wanu existuje více omezení chovu psů, takže psi se chovají, jako by žili ve vězení.

iLiteratura: Ve vaší sbírce Očima malé poletuchy je důležité téma smrti, pojaté buddhistickým způsobem. Jak ji vnímáte vy?
Liu Ka-shiang: Chtěl jsem popsat smrt jako přirozenou, snadnou věc, protože v tchajwanské společnosti se rozloučení se zemřelými považuje za důležitou událost a je s ní spojeno mnoho tradic, které se dodržují. Smrt je zcela přirozená, a pokud k ní tak budeme přistupovat, nebudeme muset organizovat složité obřady, které navíc ještě zhoršují stav přírody.

iLiteratura: Závěrem ještě otázka: jste nejen literát, ale i výtvarník. Co vás baví víc?
Liu Ka-shiang: Když se mě lidé ptají, zda se považuji za spisovatele, nebo výtvarníka, obvykle odpovídám, že se považuji za badatele. Badatele zabývajícího se všedními věcmi. Rád maluji, ale nepovažuji se za výtvarníka. Psaní i malování si užívám stejnou měrou. Literární tvorbu ale přece jen považuji za důležitější. Malování mi přináší neuvěřitelnou radost, a proto se mu věnuji občas i během psaní.