Svůj čtvrtý román, nominovaný na Cenu Evropské rady za literaturu, pojal novinář, DJ a příležitostný prozaik Ondřej Štindl trochu jinak než ty předchozí. Dříve podnikal výpravy do historie či dystopie nebo kombinoval postupy více žánrů, nyní však čteme vcelku tradiční příběh ze současnosti. I tak se v něm však pokusil postihnout hned tři společensky významná témata: sebepoškozování, sektářství a generační konflikt. K tomu přistupuje téma života v pandemii, v jejíchž kulisách se to celé odehrává.

Vedle těchto témat je hlavní devízou románu vypravěč. Překladatel a literát Kryštof Mráz, věkově zřejmě někde po padesátce, v něčem ztělesňuje klišé o stárnoucím chlapovi, který na jednu stranu má svoje nálady, ale na tu druhou je už příliš pohodlný na to, aby se nechal vyvést z míry nějakými konflikty. Hodně žije ze vzpomínek, což v generačním pohledu znamená hlavně ze vzpomínek na divoké devadesátky, ze kterých už se taky pomalu stává literární topos. Rád a dlouze přemýšlí, úvahové pasáže zaujímají velkou část objemu knihy. Lidem se nějak zásadně nevyhýbá, ale náturou je samotář a jedno z životních poznání pro něj představuje fakt, že „to jediné, co člověku může svět vzácně dát, [je] nechat ho chvíli na pokoji“ (s. 45). A konečně by mohlo pro dokreslení úvodní charakteristiky stačit, že je také bytostí z rodu „pražských chodců“; při popisech jeho četných pochůzek úplně vidíme jeho zadumaný výraz, rozplývající se kouř z cigarety a melancholicky rozevlátý baloňák.

Samostatná témata si žádají samostatné zápletky. K té první dojde, když se Kryštof na kamarádově pohřbu – ano, i to patří k zobrazené životní situaci – náhodou setká se svou bývalou partnerkou a ta zavede řeč na jejich dceru, jež se však tohoto dne nedožila. Druhá zápletka Kryštofa čeká v televizním studiu, kde se má střetnout s vědkyní Kristýnou, snad antropoložkou, každopádně představitelkou mladší generace, která se do něj pustí z pozic odpovídajících rovněž klišé spojovaným se současným společenskovědním diskursem přesahujícím do angažovanosti a aktivismu: Kryštof to už kvůli svému věku a pohlaví schytá jakožto „ztělesněnej partiarchát“. Debata v televizi skončí fiaskem, ale zároveň představuje první bod na cestě Kryštofova dalšího setkávání s Kristýnou. Ve třetí zápletce přichází na scénu Kryštofova sestra, rovněž již nežijící, a jakýsi bizarní sektářský kult, vytvořený kolem její osoby a zeleného deníku.

Autor nás poměrně dlouhou dobu drží v napětí, jak se všechny započaté linie budou vyvíjet a co vlastně nakonec budeme číst; Kryštofovo pátrání v rodinné historii a střety s vůdcem sekty Kamilem slibuje detektivní, když už ne přímo kriminální zápletku, jeho příběh s Kristýnou naznačuje, že by mohlo jít buď o generační, nebo o milostný román, uzavření města za první vlny pandemie zase zabrnká na dystopickou strunu. Že se nakonec nevydá ani jednou z cest, jak snad můžeme prozradit, a udrží v centru čtenářovy pozornosti všechny hlavní linie, svědčí o promyšlené a zvládnuté kompozici, kterou můžeme připsat na seznam silných stránek románu. 

Hlavním nástrojem, díky němuž to celé funguje, je jazyk. Štindlův vypravěč (poněkud jsme pozapomněli se zmínit, že striktně vzato není totožný s Kryštofem Mrázem, próza je psaná v er-formě – ale to také něco znamená: téměř dokonalé lícování obou subjektů je dalším rysem autorova konzistentního způsobu psaní) se navzdory závažnosti až tíživosti témat vyhýbá patosu a velkým slovům. Jeho (a Kryštofovým) stylem je vedle střídmých popisů a břitkých dialogů hlavně vědoucí, trochu unavené komentování, za nímž snad prosvítá autorova dlouholetá novinářská profesní praxe. Je to komentování, které má určitou intelektuální úroveň a nevyhýbá se ironii ani sebeironii. Ta přichází ke slovu průběžně, ale za vyzdvižení stojí její užití v pasážích věnovaných pandemii, ať už tam, kde se jejím terčem stává všeobecně povinné a na odiv stavěné hrdinství, nebo tam, kde sám Kryštof dochází k závěru, že „k všeobecnému úsilí by mohl přispět především svým nezvykle velkým talentem překážet“ (s. 154).

Navzdory takové převládající diskurzivnosti však není Tolik popela nijak rozvláčně, přemoudřele upovídaná kniha – a to ani v „boomerském“ smyslu, jak by se snad dalo podle přítomného generačního konfliktu čekat. A také navzdory tomu, že Kryštof vlastně není typický hybatel událostí, hrdina, který by měl zapotřebí zápletky aktivně vyhledávat; ony si ho spíš najdou samy. Je to próza, která má spád; Kryštofovy vnitřní monology a myšlenkové pasáže nemají retardační efekt, ale naopak – paradoxně – jsou integrální součástí děje a posouvají ho rychle vpřed. „Jestli jsou tohle poslední dny,“ pomyslí si Kryštof na jednom místě, „tak jsou teda hodně nabitý.“ (s. 118)

A v tom vlastně spočívá přitažlivost Štindlova psaní. Princip vyváženosti, ovládající rytmus pomalého tempa protagonistova života a zběsilého běhu událostí, k nimž v něm dochází, funguje analogicky i na dalších rovinách. Společensky aktuální a kontroverzní témata, dokonce témata dotýkající se existenciálních kořenů lidského života (jak jsme viděli, Kryštofovým životem už několikrát zavane chladný dech smrti), jsou nahlížena z poučeného odstupu, a díky tomu mezi nimi a jejich aktéry nevznikají spojení, která by nějak iritovala: je to živé a bolestivé – a zároveň není. Je to klíč i ke zmíněné tematické rozkročenosti a z ní plynoucí žánrové ambivalenci, která v tomto případě není nedostatkem, nýbrž předností, protože autor i jeho vypravěč zůstávají vůči milostným turbulencím, generačním střetům mezi „boomery“ a „snowflakes“ i povinným rouškám jaksi smířeně nad věcí, jakkoli jsou zároveň neoddiskutovatelně „uvnitř věci“: každému jejich slovu věříme jakožto poctivě prožitému i poctivě napsanému.