Po Kunderově smrti se záhy objevily podrobné nekrology (ten patrně nejzasvěcenější napsal Daniel Konrád na Aktuálně.cz, vzpomínky známých a přátel, reakce domácích i zahraničních literátů a intelektuálů. Přesto si ještě dovolím připojit několik poznámek, které se Kundery samotného možná přímo netýkají, spíše jevů kolem něj, a i proto se úvahy o nich moc neobjevovaly.

V aktuálních textech už to nebylo tak výrazné, ale v dřívějším psaní o Kunderovi autoři rádi zdůrazňovali, že jde o českého autora, navzdory tomu, že už téměř dvacet let psal francouzsky. Občas zazněly i stesky, že Francouzi si „našeho“ Kunderu přivlastňují či že jeho „české“ knihy jsou o poznání lepší. Málokdo si přitom byl ochoten přiznat, že bez Francouzů by se Kundera nikdy nestal globální literární hvězdou. Kdyby jeho největší bestseller Nesnesitelná lehkost bytí vyšel v jakémkoliv českém nakladatelství a čekal by na překlad, jako tomu je u knih devětadevadesáti procent českých spisovatelů, dopadl by stejně jako jejich knihy, bez ohledu na to, jak dobré dílo to je. Francouzi bývají občas vnímáni jako trochu snobský a povýšený národ, ale jak přesvědčivě ukazuje (jistěže francouzská) teoretička Pascale Casanova, právě Francie bývala a dále je tou zemí, která spisovatelům malých jazyků otevírá dveře do světa. Což přesně platí o Milanu Kunderovi: kdyby nevydával u prestižního a zároveň komerčně schopného nakladatelství Gallimard, jednoho z největších ve Francii, nikdy by světového úspěchu nedosáhl. Je dobré to mít na paměti, když řešíme, zda byl více českým nebo francouzským spisovatelem.

Světový úspěch je zároveň něčím, co v očích mnoha Čechů stvrzuje nezpochybnitelnou kvalitu. Neplatí to jen v literatuře, ale i v jiných druzích umění: menší národy jsou extrémně hrdé na ty své příslušníky, kteří takzvaně dobyli svět. Dobře si toho byl vědom Karel Gott, který počátkem sedmdesátých let vylhal pohádku o svém úspěchu v Las Vegas a podpořen také setrvalou oblibou u starší generace německých posluchačů si v Česku vybudoval pozici největší hvězdy nejen normalizačního, ale i polistopadového showbyznysu, tyčící se vysoko nad svými kolegy. Kundera na rozdíl od Gotta světové proslulosti v osmdesátých letech opravdu dosáhl, což mnoho jeho čtenářů svádělo k nekritickým soudům, jak vysoko stojí nad zbytkem české literatury. Nikdy to samozřejmě nebyla pravda, některé Kunderovy knihy byly skvělé, jiné už slabší, podstatné přitom je, že autoři jako Zuzana Brabcová, Jan Balabán, Emil Hakl nebo třeba Petra Soukupová „soutěžili“ v jiné, nižší lize, protože neměli v zádech nakladatelství Gallimard. A většina těch poznámek o tom, že Kundera „je někde jinde“, „u nás nemá konkurenci“ či se „vymyká z českého písečku“ vyplývala hlavně z nedostatečné znalosti české literatury (zde je přitom nutné Kunderovi přiznat, že dokázal ke čtení přimět i lidi, kteří jinak moc knih nepřečtou). A jistě také z toho, co trefně vystihl spisovatel Lubomír Martínek: že totiž Kunderův úspěch je založen na tom, jak elegantně a sugestivně nechá všem svým čtenářům pocítit iluzi, že jsou na stejně vysoké intelektuální úrovni jako on sám.

Kunderova schopnost pracovat s formátem a stavbou románu byla vskutku mimořádná, v tom se mu žádný český autor nevyrovná. A je škoda, že ho u nás jen málokdo zkouší napodobit (možná nejlepším pokusem v tomto směru, jakkoliv to ani autor, ani recenze nijak nezmiňovali, byl román Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem). Ale má to své důvody: aby byl autor schopen svůj román takto detailně a komplexně promyslet, potřebuje vedle talentu také čas a jisté materiální zabezpečení. Kundera měl obojího vždy dost (s výjimkou sedmdesátých let, než se zajistil ve Francii), zatímco většina českých literátů dlouhodobě nemá ani jedno. Stejně tak nepochybná je Kunderova vzdělanost a sečtělost (povýšená ještě znalostí hudební teorie), byť omezená hlavně na autory nejpozději první poloviny dvacátého století: je docela zajímavé, že psaní jeho současníků jako by ho moc nezajímalo, přinejmenším ne tolik, aby se jim věnoval ve svých esejistických textech.

Milan Kundera byl jedním z posledních velkých spisovatelů dvacátého století, kdy ještě literatura měla ambice i schopnost univerzálně obsáhnout svět, kdy relativně čtenářsky náročné knihy ještě dokázaly oslovit miliony čtenářů a kdy sexuální motivy byly v literatuře prostředkem k ponížení i povýšení, k zábavě i frustraci postav a samozřejmě i k přilákání čtenářů. Století současné jako by pro něj už bylo příliš hlučné, zrychlené, infantilní, i jeho poslední prózy jako by ještě patřily do toho minulého. Ostatně i jeho obdivovatelé již náleží hlavně ke starší nebo střední generaci. A jednoho tak napadá, co se asi stane, až se do jeho díla pustí nějaká mladá feministická literární kritička.