Jiří Dynka (nar. 1959) je český básník původem ze Zlína, žijící v Praze. Poezii sice píše od konce sedmdesátých let, avšak časopisecky debutoval až na konci let osmdesátých v Hostu pod pseudonymem Otík Bzenecký. Knižně se uvedl až po revoluci v roce 1997 sbírkou Minimální okolí mrazícího boxu (Větrné mlýny), která se dočkala i zdramatizování J. A. Pitínským. Následovaly další sbírky, jmenujme například wrong! (Petrov 1998), Sussex Superstar (Petrov, 2002) nebo Tamponádu (Druhé město, 2006). Dynka byl dvakrát nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie, a to za sbírky Kavárny (Archa, 2015) a Pomor (Druhé město, 2019). Letos vydal jubilejní desátou sbírku, v níž je i nadále věrný své poetice. Experimentování z počátečních děl sice ustalo, ale návaznost na poslední texty je zřejmá. Zejména tematizováním stárnutí a tělesnosti.

„Komu je šedesát, moudrý není“

Sbírka má tři oddíly, které si rozsahem nejsou zcela rovny. První oddíl obsahuje v podstatě jednu krátkou básnickou skladbu, reflektující „úděl básníkův“. Text je částečně autobiografický, lze jej ale interpretovat i v obecnější rovině, díky čemuž místy sklouzává k mírnému patosu (básník jako elita národa, českého jazyka, špatné finanční ohodnocení autorů atd.). Na druhou stranu má skladba i silné momenty: „V mládí (1977) jsem dostal příčetný nápad: / přivodit si lyrické já. Zaměstnávat řeč. / Mezi řádky zamlouvat panický strach z lidí“ (Zaměstnání básníka, s. 9). Po skladbě následuje titulní oddíl Matka měla ráda třešně. V něm najdeme 29 textů, místy osobních, avšak převážně reflexivních. Lyrický mluvčí v nich vystupuje v několika pozicích. Přijímá roli syna, jemuž skonala matka a on se danou skutečnost snaží přijmout: „Nezoufat nad sebou atd. / Čtyři měsíce po smrti matky“ (Nerozpor, s. 24). Vyrovnává se s rolí stárnoucího muže: „Komu je třicet, ví všechno. / Komu je šedesát, moudrý není.“ (Třetí věk, s. 15) Nalezneme ale i polohu manžela, který sní o mladé ženě, případně dědečka, jenž se stará o vnuka. Lyrický mluvčí prochází různými polohami, nesoulad mezi nimi však nenalezneme. Naopak, Dynkova poezie je civilní a živá. Některé básně jsou navíc vyloženě hravé, například když lyrický mluvčí vytváří z autora básnický subjekt: „Dost málo pozitivních vzpomínek. / V šedesátém roce života dotyčného Dynky.“

Básník, čtenář a svět 

Vedle tematizace tělesnosti a stárnutí, dvou motivů, které spolu ve sbírce hořce ladí, nalezneme i další Dynkův tradiční rys: sklony k místopisu. Lyrický mluvčí pravidelně navštěvuje určité krajiny a místa, budovy, parky, hřbitovy. Část básní má v tomto ohledu podobnou strukturu. Směřují totiž z vnějšku dovnitř. Popisem krajiny a jejím pojmenováním se postupně překleneme do osobní roviny, k pocitům, emocím, vzpomínkám a myšlenkám: „Výlet ve dvou (muže a ženy: staromanželů) / do lomu u radotínské cementárny… / neboli před rokem měla matka ráda třešně (Řetězový výlet 5. 3. 2022, s. 31). A to lze na sbírce považovat za nejpozoruhodnější. Básně tematizují samotného autora, začínají reflexí básníkovy pozice ve světě, jako kdyby celá sbírka byla určitá pitva autorovy poetiky. Čtenáři časem dochází, že vše vlastně prožívá s lyrickým mluvčím. Stává se součástí tvůrčího procesu – ne však tím, že by si něco domýšlel, ale tím, že stojí vně textu jako pozorovatel. „Než z bytu odejmeme, uklidíme po sobě. / K nepoznání – minulý čas s bílými pivoňkami. / Dávno dány do pořádku písemnosti: / rodný list, oddací list… Knihy poslední vůle.“ (Před odchodem, s. 44) Básník zde není ten, kdo napsal pár veršů a poskládal z nich sbírku. Při čtení Dynkovy sbírky můžeme nabýt dojmu, že básník dýchá každé slovo a ovívá jím naši tvář. Autor je totiž součásti fikčního lyrického světa, záblesku, krajiny, poetického mikrokosmu. A právě v tomto prostředí mají veškerá stárnutí, obavy, touhy nebo obrazy svou vlastní intenzitu prožívání. Možná proto je sbírka tak nenápadná, ale současně strhující.   

To, že samo básnictví je jedním ze stěžejních témat knihy Matka měla ráda třesně, podtrhuje i závěrečný třetí oddíl, v němž nalezneme tři básně. Každá je poctou významné osobnosti, která nedávno zemřela (Petr Král, František Horka, Libor Ploček). Nečekejte ale žádné epitafy. Jsou to svébytné básně, uvědomující si sílu slov, mimo jiné i s odkazem na zmíněné autory „Aniž bych se kvůli tomu cítil mnohem hůř, / chodit po hřbitově. Který nelze přehlédnout / s tújemi. Plakat na cizím hrobě. Jeden člověk / zabere místo po jiném mrtvém člověku“ (Petru Královi (1941–2020), s. 61). Jiří Dynka navázal na svou poetiku a současně dal čtenáři možnost nahlédnout do tvůrčího procesu, do tvorby fikčního světa lyriky i do jeho předobrazu, tedy světa reálného. „Se svým životem se musíš svěřit řeči, způsobit textu škrt, / až text dopíšeš, dozvíš se, co jsi chtěl říct.“ (Paměti penzisty (začátečníka), s. 38)

Matka měla ráda třešně je do jisté míry dokumentární básnická kniha, která dává nahlédnout za oponu básníkova snažení. Lze v ní vyčíst upřímnost, lidskost, pochybnosti o sobě, ale i odhodlání k životu, k novým prožitkům. Dá se přečíst rychle, ale nejlepší přístup to není; čtenář by totiž přišel o její citlivou stránku, pro kterou se musí vydat takzvaně mezi řádky. Nalezne tam neviditelné povzdechy za veršem a krotká pousmání mezi strofami. 

Na působivé obálce je použita reprodukce monotypu Jana Slováka s názvem Oplakávání. Jak příhodné.