A nebyla to Argentina, protežovaná oficiálním zpravodajstvím. Nedokážu říct proč – jestli v tom hrála roli provokativní nášivka britské vlajky na džínové bundě mého vlasatého staršího bratra nebo nadšení ze seriálu Profesionálové, jehož několik epizod už jsme v té době měli možnost s úžasem rozšířenýma očima zhltnout. Nebo ta kupa plastových modelů dvojplošníků s britskými znaky na křídlech, výrobků družstva Směr, které znali všichni dětští modeláři. Anebo to, co jsme všichni věděli hned od začátku a co nemohlo popřít ani oficiózní zpravodajství: že to nebyla Británie, kdo si začal. V Televizních novinách sice zasmušilí komentátoři národu vysvětlovali, že argentinská invaze byla adekvátní a šlo jen o reakci na koloniální politiku britských imperialistů, podporovanou americkými válečnými štváči, ale my všichni kluci z naší třídy jsme si vybrali tu druhou stranu. Byli jsme děti, ale měli jsme v tom jasno.

Tahle dětská vzpomínka se mi vybavila, když jsem se před nedávnem začetl do diskuse na téma, zdali spisovatel a seriózní intelektuál má aktuální situaci v Izraeli nahlížet kriticky nestranně, nebo si vybrat stranu. Jako u většiny současných debat i tato rozprava se záhy zvrtla v zákopovou válku: zastánci „vybrat si stranu“ se cítili morálně nadřazenější, zastánci nestrannosti zase zjevně měli pocit, že jaksi lépe naplňují obtížnou roli intelektuála kriticky promýšlejícího souvislosti. Já sám jsem si vybral stranu hned, jen co jsem slyšel první zprávy o řádění Hamásu. Ne snad proto, že bych si chtěl připadat lepší, ale automaticky. A také proto, že ve chvílích, kdy celým světem letí obrazy povražděných židovských dětí, mě postoj „ano, je to strašné, ALE“ nesmírně popuzuje. Z tvrzení, že nežijeme v černobílém světě, se stala otřepaná fráze a často se za ní skrývá jen neschopnost odlišit dobro od zla a pravdu od lži. Dráždí mě slova o tom, že úkolem intelektuála je vidět věci nečernobíle, v souvislostech, kriticky a nezávisle. O tom, že všechny války a konflikty odnášejí ti bezbranní, bezmocní a nevinní, píšou spisovatelé už pár století. Od spisovatele (a intelektuála) bych spíš očekával schopnost zaujmout jasné stanovisko, rozlišit, kdo cílí na ženy, děti nebo mládež na koncertě… Žádné lavírování, ale postavit se na stranu kultury a civilizace.

Philip Roth v souvislosti s 11. zářím vzpomínal, jak se „rozzuřil na lidi jako Susan Sontagová, kteří obviňovali Ameriku a přičítali vinu obětem – na lidi, kteří tvrdili, že ten čin je důsledkem americké politiky na Blízkém východě spíše než důsledkem toho, jak jsou tam lidé vychováváni a zneužíváni vlastními zeměmi“.  Soudím, že tato slova platí stále. Kdo četl Rothovy romány, ví, že jejich autor je nemilosrdný kritik amerických konzervativců a republikánů (dokonce natolik, že – jak později odhalily odtajněné záznamy – toho „nechutnýho Žida“ se šéfem své kanceláře řešil sám prezident Nixon) a sotva bychom jej mohli nařknout z tupého patriotismu, ale v tu chvíli zareagoval tak, že do okna s vyhlídkou na panorama New Yorku vyvěsil americkou vlajku. 

Jsou okamžiky, kdy vybrat si stranu v nečernobílém světě je nejen možné, ale i žádoucí. Když se jedna strana konfliktu neštítí ničeho, poháněná čirou nenávistí, stojím na straně těch, kdo se brání před naprostým vyhlazením. Golda Meirová to před lety vyjádřila jasně a srozumitelně: „Války na Blízkém východě skončí, až Arabové budou milovat své děti více, než nenávidí Židy.“ Izraelský národ je nositelem kultury a civilizace, jejíž hodnoty odpovídají hodnotám západní civilizace. Nevyznávám princip kolektivní viny a nehlásám nenávist k Palestincům, jen stojím na straně Židů. Ale mohli by předchozí větu napsat ti, co straní lidem, kteří si přejí židovský stát vymazat z mapy světa?

Jako vhodné zakončení k tématu, že by si spisovatel měl vybírat stranu, mi naskočil dialog z filmu Woodyho Allena Manhattan: „Ike: Slyšeli jste někdo, že nacisti chtějí uspořádat pochod v New Jersey? Měli bysme tam zajet, dát dohromady pár chlapů, cihly a baseballový pálky a pořádně jim to vysvětlit. – Jerry: V Timesech o tom vyšla skvělá satira. Naprosto zničující. – Ike: Satira v Timesech je jedna věc, ale cihly a baseballový pálky jdou přímo k jádru věci. – Helen: Ale pronikavá satira je vždycky lepší než fyzické násilí. – Ike: Jenže pořádné fyzické násilí je vždycky lepší než nacisti…“