Německý novinář a spisovatel Ralf Pasch (nar. 1967) je mimo jiné autorem knižní publikace Die Erben der Vertreibung (Dědicové odsunu, 2014), v níž představil patnáct zástupců třetí generace sudetských Němců, dnes žijících v Německu, Rakousku a v České republice. Nyní píše knihu o česko-rakouské malířce židovského původu Malvíně Schalek (1882–1944). Kdysi uspěla ve Vídni, nacismus a holocaust ale tragicky zasáhly do jejího života i umělecké kariéry. V současnosti je známá především díky posledním dochovaným kresbám z Terezína. Na knize o Malvíně pracoval Ralf Pasch v české metropoli během rezidenčního pobytu Praha město literatury. Při srpnovém vystoupení (2023) v pražské Městské knihovně vyprávěl o pozoruhodné rodině Schalekových: jeden z Malvíniných předků vydal pohádky Boženy Němcové, její bratr Robert byl spisovatel (a soudce v Litoměřicích). Malvínin synovec, komunista Fritz se stal členem československé zahraniční armády v Británii. Malvínina neteř Lisa Fittko pomáhala uprchlíkům z Francie okupované nacisty, včetně filozofa Waltera Benjamina. 

iLiteratura: Rodina Schalekových je pozoruhodná jako celek. Proč jste si vybral právě Malvínu, když i její bratr Robert Schalek by byl postava na román, zrovna tak jeho syn Fritz či neteř Lisa Fittko?
Ralf Pasch: K řadě věcí se dostávám oklikou. Nejdřív jsem skutečně chtěl napsat knihu o Fritzi Schalekovi. Narodil se ve stejném roce jako můj dědeček Alois – 1913. Právě díky Fritzovi jsem se celou rodinou začal zabývat, a kdybych si neuvědomil tu časovou shodu, možná bych se do celé věci vůbec nepustil. V Ústí nad Labem jsem před více než deseti lety navštívil organizaci Collegium Bohemicum, která se zabývá dějinami českých Němců. I když mi bylo čtyřicet, zeptal jsem se, jestli by mě vzali jako stážistu, a oni mě velkoryse přijali. O Schalekových jsem vůbec nic nevěděl, ale právě v Collegiu mě upozornili na krabici s jejich materiály. Byla to listinná pozůstalost po Robertovi, Malvínině bratrovi. Ona byla úspěšná malířka, on neúspěšný spisovatel.

iLiteratura: Proč neuspěl?
Ralf Pasch: Spisovatelem se chtěl stát celý život, ale k ničemu to nevedlo. Psal divadelní hry, sám si je vydával, ale i na jeho dobu byly poněkud starobylé. Příběh jeho pozůstalosti je ostatně velmi zvláštní. Všechny jeho papíry se jednoho dne náhle objevily v krabici přede dveřmi jeho syna Fritze. Nikdo neví, kdo je tam přinesl. Fritz zemřel v roce 2006, stalo se to několik let před jeho smrtí. Fritzova a Robertova pozůstalost pak docestovala do Collegia. O celé rodině Schalekových jsem dal dohromady malou putovní výstavu, v němčině a v češtině. Nakonec jsem se zaměřil podrobněji na malířku Malvínu, alespoň prozatím. 

iLiteratura: Jak to vypadá s její pozůstalostí?
Ralf Pasch: Známý je příběh jejích kreseb z Terezína: když ji tam deportovali, zachytila na nich tamní život, před další deportací do Osvětimi. Tyto Malvíniny kresby jsou nyní většinou v Izraeli. V Praze by měla být uspořádána výstava izraelských kreseb; majitelé těchto kreseb se však zdráhají je zapůjčit. Jsou ale všechny ke zhlédnutí alespoň na internetu. Když jsem v Terezíně představil svou výstavu o Schalekových, tamní muzeum ji doplnilo jedním portrétem a dalšími kresbami, které od ní dostalo darem. Když jsem tyto neznámé kresby uviděl, řekl jsem si, že o ní musím napsat.

iLiteratura: A to je nyní cílem vašeho rezidenčního pobytu?
Ralf Pasch: Ano, chci pokročit v knize o Malvíně alespoň o kousek. Je to ale vlastně oklika, jak se dostat k příběhu mého dědečka Aloise. Jde o prarodiče z otcovy strany – k dědečkovi i babičce jsem měl velmi blízký vztah: on byl z Krkonoš, ona z Děčína. Já pocházím z východního Německa a mí prarodiče každý rok jezdili do Československa, to byla pro ně vlast. Poprvé mě vzali s sebou, když mi bylo sedm nebo osm let.

iLiteratura: Jaký byl jejich příběh?
Ralf Pasch: Komplikovaný, dědeček si našel práci v Německu už v roce 1937, pak studoval v Děčíně, tam poznal babičku a roku 1938 se vzali. Krátce žili v Německu, a když Hitler v roce 1939 napochodoval do zbytku Československa, řekli si, že se vrátí. V roce 1942 dědečka poslali na východní frontu, a tou dobou se jim narodil můj tatínek. Dědeček upadl do ruského zajetí, strávil tam pět let. Pak žili ve východním Německu a já se tam narodil roku 1967. Tatínek bohužel brzy zemřel, bylo mi tenkrát teprve šest let. Myslím, že právě proto jsem měl k prarodičům hodně silný vztah. Podnikl jsem s nimi dvě další cesty do Československa, pořád mi vyprávěli o staré vlasti, ale hlavně dědeček napsal paměti o devíti stech stranách.

iLiteratura: Takže takový pramenný poklad máte přímo v rodině?
Ralf Pasch: Jak se to vezme. Dopsal je až krátce před svou smrtí a já jsem na jejich základě chtěl dát dohromady knihu a vydat ji. Pak jsem místo toho napsal knihu o třetí generaci Němců z Československa, takže zase jsem to vzal oklikou. 

iLiteratura: Proč? Jaké jsou paměti vašeho dědečka?
Ralf Pasch: Pro mě je trochu emocionálně složité o nich mluvit. Tvrdí tam totiž o Češích spoustu zvláštních věcí: že nemají žádnou kulturu a nedokážou založit stát. Dědeček měl přitom vlastní českou babičku, která vůbec neuměla německy, a o té tvrdil, že je to nejlepší žena na světě. Mimo to v pamětech uvažuje o Židech. Povinnou vojenskou službu absolvoval v československé armádě, kde se poznal se židovským mladíkem Erichem Khonem z Teplic. Nejprve ho považoval za „vhodný předmět ke zkoumání“. Nakonec se s ním spřátelil, půjčoval si od něj knihy a dál se pokoušel přijít na to, proč jsou Židé vyvoleným národem. 

iLiteratura: A na co přišel?
Ralf Pasch: Nakonec píše, že všechno pochopil, když jeho kamarád přijel novým autem – jeho rodina měla v Teplicích obchod s hračkami. To auto si tedy mohl dovolit. A dědeček to vyhodnotil tak, že právě to je důvod k antisemitismu a závisti. Asi popisoval i svůj vlastní pocit. Nikde třeba nenapsal, že by měl Ericha rád – asi mu sám záviděl. Nicméně píše, že když po roce 1938 přišli nacisté, děkoval pánubohu, že se jeho příteli podařilo emigrovat do Británie. 

iLiteratura: Zeptal jste se dědečka, jak to myslel?
Ralf Pasch: Dědeček už dlouho nežije, hodně mi toho kdysi vyprávěl, ale já jako dítě jsem nebyl schopen to hodnotit. Teď cítím, že musím k jeho pamětem zaujmout kritický postoj. Už jsem napsal prozaický esejistický text s názvem Jedno setkání, kdy se Fritz Schalek a můj dědeček Alois sejdou v Litoměřicích, Fritz jako komunista a dědeček jako nacista. Představoval jsem si, o čem by se spolu asi mohli bavit. Vtipné je, že to otiskli v novinách s názvem Sudetenland, což je progresivní tiskovina, ale její název vyvolává jiné asociace.

iLiteratura: Zbýval jste se sudetskými Němci i jako novinář?
Ralf Pasch: Spíše jsem se věnoval Židům v Německu. Nezajímala mě přitom tolik minulost a holocaust, ale jejich současný život. Žil jsem v Kasselu a tamní židovská obec měla před rokem 1989 asi padesát členů, po roce 1990 jich najednou bylo tisíc pět set. Do Kasselu se přistěhovalo hodně Židů z Ruska, Ukrajiny a Pobaltí. Pro tu obec jsem i pracoval, vydávali dvojjazyčné noviny a já jsem měl na starosti německou část. Psal jsem i pro Jüdische Allgemeine, takže téma židovství je v mé práci dlouhodobě přítomné.

iLiteratura: Proč vás osobně zajímá?
Ralf Pasch: V Německu je to samozřejmě velké téma, to je jasné. A mě trochu rozčiluje způsob, jak se s ním zachází. Pořád se mluví o holocaustu, ale moc se to nespojuje se současným životem. O život lidí z nových obcí, jaký je dnes, se nikdo příliš nezajímá, a oni to přitom nemají snadné. 

iLiteratura: Angažujete se podobně i ve vztahu k sudetským Němcům?
Ralf Pasch: Na podzim se budu účastnit jedné jejich akce, protože se svou knihou Dědicové odsunu často za sudetskými Němci jezdím. Chystám se promluvit o nacistech a o sudetských Němcích, hlavní téma bude můj dědeček a jeho nacionalistické a antisemitské myšlenky.

iLiteratura: Jak to asi proběhne?
Ralf Pasch: Už jsem několik podobných setkání absolvoval a snažil jsem se o těch tématech hovořit opatrně, otevírat je. Ti lidé možná budou trochu agresivně tvrdit, že s nacisty nemají nic společného. Existuje mýtus, že členové sudetoněmecké strany byli automaticky členy národněsocialistické strany, ale nebylo tomu tak, navíc němečtí nacisté tvrdili o Němcích ze Sudet, že ani žádní pořádní Němci nejsou. Sudetští Němci museli o německé občanství žádat. Tato témata dnes určitým způsobem vytěsňují.

iLiteratura: A co váš dědeček – cítíte, že vy sám k sudetským Němcům patříte?
Ralf Pasch: To je dobrá otázka. 

iLiteratura: Teoretická otázka.
Ralf Pasch: Není jen teoretická. Je to důležitá otázka. Často jezdím na sudetoněmecké sjezdy, také jsem tam představoval knihu Metaheimat (Metavlast). Jedno vystoupení jsem pojmenoval podle Kafky Dopis dědečkovi – šlo o to, vyrovnat se s jeho příběhem. Připadá mi, že u sudetských Němců se chápání těchto věcí vyvíjí vlastně docela dobře, alespoň u některých. Jiní jsou stále hodně zahořklí. A já sám? Své propojení se sudetskými Němci cítím. Při čtení v Městské knihovně v Praze se stalo roztomilé nedopatření: v němčině vždy uvádím, že mí prarodiče byli „böhmisch“, tedy čeští Němci, a tam jsem je omylem označil za „Čechy“. To se asi obraceli v hrobě. Ve východním Německu ostatně existuje pro odsunuté zvláštní slovo, říká se jim „přestěhovaní“. Ani mí prarodiče o sobě neříkali, že jsou sudetští Němci, nýbrž „přestěhovaní“, tak znělo oficiální označení. 

iLiteratura: Ani malířka Malvína Schalek nežila jen v českých zemích, ale také ve Vídni a v Mnichově. Pátral jste po ní i tam?
Ralf Pasch: Ano. Ve Vídni prožila nejdůležitější období své tvorby, měla tam ateliér, pomáhal jí její strýc-mecenáš, v tehdejších novinách vyšla řada článků o jejích obrazech a výstavách. Problém je, že přímo od ní existuje velmi málo materiálu – žádné deníky ani dopisy. V pražském archivu se dochovalo jen několik dopisů, které napsala v Praze krátce před deportací. Její pražský příběh se skoro nedá napsat, protože je v něm až příliš slepých míst a otazníků. 

iLiteratura: Co s tím?
Ralf Pasch: Začal jsem ta slepá místa považovat spíše za šanci. Čtu teď životopisy jiných žen, které se narodily v Praze ve stejnou dobu, byly to umělkyně, spisovatelky a malířky, ale neproslavily se jako Malvína. Židovské ženy na přelomu století měly do jisté míry paralelní životy. Můžu se víc zaměřit na prostředí. Nakonec by z toho mohl být grafický román, kde by byl na jedné straně text a na druhé straně ilustrace, s komiksovými okénky, možná i s bublinami. Úkolem komiksu bude vyplnit mezery ve faktografických informacích. Ještě nevím, kdo by to mohl ilustrovat a kde zkusit knihu vydat. Možná by mohla vyjít nejdřív tady, anebo dvojjazyčně. A téma je možná zajímavější pro rakouské čtenáře než pro ty německé.

iLiteratura: Obrazy Malvíny Schalek jsou dnes na trhu a volně se s nimi obchoduje, že?
Ralf Pasch: Prodávají se občas na českých aukcích, ale docela pod cenou. Osud řady jejích vídeňských děl je neznámý. Ve Vídni žijí její vzdálení příbuzní, máme plán uspořádat výstavu, možná v tamním Židovském muzeu. Ostatně před nějakými dvěma lety mě oslovil asi osmdesátiletý pán, což byl synovec Malvíniny někdejší hospodyně. Sloužila jí ve Vídni, přestěhovala se s ní do Československa, po její deportaci do Terezína odešla téhož roku zpátky do Vídně. Zřejmě měla k Malvíniným obrazům přístup. Ten starý pán nabídl Malvínině rodině, že jí asi deset jejích obrazů daruje, což i skutečně udělal. Mohly by se stát základem výstavy. 

iLiteratura: Jaké máte další plány?
Ralf Pasch: Další projekt je Krakonoš pojatý jako současný příběh pro mládež, road movie. Chci psát o cestě dvou dětí – jedenáctiletého chlapce a dívky. Jejich pradědeček si přál před smrtí, aby se jeho popel vrátil do vlasti. Po jeho smrti byla rodina proti, ale děti se rozhodnou, že mu vyhoví, a zažijí při tom spoustu dobrodružství.

iLiteratura: Kde je ta vlast?
Ralf Pasch: V Krkonoších. V kraji mého dědečka, pochopitelně. Vloží se do toho Krakonoš a děti zažijí různé fantastické situace. Záměrem je popsat komplikované dějiny tohoto kraje. Jdu na to oklikou, jak je mým zvykem.